Oblíbeného mushingového závodu, tentokrát v jarní edici, se účastnilo na 250 závodníků napříč kategoriemi, od hobby jezdců a běžců až po absolutní špičku českého i světového mushingu. Maximální kapacita závodu se naplnila již několik týdnů předem. Dvě verze tratě, které vedou lesními úseky a nabízí ostré technické zatáčky navazující na velmi rychlé pasáže, prověřily nejen fyzickou kondici lidských i psích závodníků, ale v rychlejších disciplínách také ovladatelnost strojů, volbu strategie a souhru jezdců se psy.
Závodilo se celkem ve čtyřech individuálních musherských disciplínách – canicrossu, bikejöringu, scooterjöringu se zapřaženým jedním psem a scooterjöringu se dvěma psy. Více o těchto disciplínách si můžete přečíst v reportáži ze závodu Okolo dolu. V každé z těchto disciplín se dále soutěžilo v několika kategoriích, čímž se zajistila férovost, příjemná konkurence a možnost umístění i pro hobby závodníky. Na výběr byla například kategorie s názvem Dvoudenní Makačka, ve které závodníci bez rozdílu váhy psa či věku závodníka oba dny jeli či běželi trasu o délce 3,7 kilometrů. Tuto kategorii nejčastěji volili elitní závodníci.
Dále byly na sobotu i neděli otevřené jednodenní kategorie, které se dělily podle váhy psů, délky trati či na hobby a elite. Tyto kategorie se těšily popularitě obzvláště u hobbíků či špičkových závodníků, kteří se rozhodli poskytnout šanci vyběhnout na trať i svým starším pejskům nebo si vyzkoušet novou disciplínu. Možnost závodění pouze v jeden den přilákala také účastníky, kteří nemohli dorazit na oba dny. Po vyhlášení výsledků nechyběla bohatá tombola.
Na trati byli k vidění zástupci mnoha různých plemen, jasně však dominovali účeloví kříženci, například evropští saňoví psi, zkráceně často nazýváni evropáci, tedy kříženci německých krátkosrstých ohařů, chrtů a alaskánů, selektivně chovaní pro účely mushingu na krátké vzdálenosti. Díky své unikátní stavbě a vlastnostem těla performují ve všech sprintových mushingových disciplínách zdaleka nejlépe. Ačkoliv se jedná o křížence a jejich chov není řízen a kontrolován žádnou oficiální organizací, chovatelé vedou o svých psech podrobné údaje a rodokmeny srovnatelné s chovem čistokrevných psů, pravidelně své psy podrobují pečlivému zdravotnímu vyšetření a spojení vybírají velice důkladně.
Ve výsledkových listinách vzbudila pozornost například účast Ondřeje Svěchoty, bývalého olympijského závodníka v moderním pětiboji a nynějšího držitele titulu mistr světa v canicrossu, který se však tentokrát rozhodl závodit v kategorii scooterjöring, ve které zazářil i přesto, že se nejedná o jeho hlavní disciplínu a odvezl si zlato. Zastoupení měla i ženská špička, nechyběla ani Karolína Ženíšková, mistryně světa v bikejöringu, která se představila v několika disciplínách, opět potvrdila svou univerzálnost a v sobotu večer nám také poskytla poutavý rozhovor o své mushingové kariéře.
Jak dlouho závodíte a jak jste se k mushingu dostala?
Závodím sedm let a k mushingu jsem se dostala díky tomu, že jsem se v roce 2016 byla podívat na mistrovství Evropy v Novém Městě na Moravě, kde se mi ten sport velmi líbil. Dříve jsem dělala agility, zároveň jsem také běhala a sama závodila na kole, a na vysoké škole jsem si pořídila svého prvního vlastního psa a s tím jsem začala závodit.
Byl to rovnou evropák?
Ne, nejdříve jsem měla adoptovanou borderku, která předtím žila ve špatných podmínkách. Ze začátku mě tedy stálo hodně práce vrátit jej vůbec do reálného života. „Naštěstí“ byl tehdy covid, takže jsem na něj měla spoustu času. No a postupně jsem s ním začala běhat. Jenže jsem strašně soutěživá, takže jsem se potřebovala nějakým způsobem posouvat, tak jsem si pořídila asi o rok nebo dva později fenku evropáka.
Musím ale říct, že kdyby se mě někdo ptal, s čím má začít, tak bych mu řekla, že záleží na tom, v jaké je on sám kondici a jak na tom je, protože vídám, že je ten evropský saňový pes čím dál více populární, a přijde mi, že si je lidi pořizují, aniž by si předtím vůbec vyzkoušeli ty disciplíny. Já chápu, že někdo nemá možnost si to vyzkoušet, a nebo má byt a může tam mít třeba jen toho jednoho psa, ale na druhou stranu si úplně nedokážu představit, že když člověk není vysloveně biker nebo atlet tak, že si rovnou pořídí takového psa, který už fakt potřebuje, aby to člověk takzvaně trochu měl v ruce, protože jinak mu přeroste přes hlavu.
Pamatujete si svůj první závod?
Ano, pamatuji, to jsem ještě dělala agility a byli jsme tehdy právě na mistrovství ČR v agility. Já jsem tam pomáhala při organizaci, no a odskočila jsem si na závod v Lemberku. Byl to pocovidový závod, já tam běžela canicross a pamatuji si, že jsem tenkrát skončila třetí v naší váhové kategorii. Vím, že tehdy hodně pršelo, bylo strašně moc bahna a já jsem přišla pozdě na start, protože jsem měla špatně seřízené hodinky. A ještě se mi při vyhlášení stalo, že když jsme dostávali ceny, mezi nimiž bylo mimo jiné nějaké pivo v kartonu, tak se ten karton z deště rozmočil a vše se vylilo. Byl to ale výborný závod, musím říct, že na to mám docela dobré vzpomínky, protože ten závod šel skvěle. Mně se běželo dobře a nepamatuji si, že bychom měli nějaké potíže na trati. Všechno okolo bylo takové vtipné, ale to, o co šlo doopravdy, to se povedlo.
Kolik máte nyní psů a jaké?
Mám čtyři psy a můj manžel má taky čtyři. Dohromady tedy máme osm psů a z nich jedna je moje borderka a zbytek jsou evropáci. Borderka se jmenuje Bowie, další fena je Natahu a mí nejmladší kluci jsou Kom a Kudos a manželovi psi se jmenují Cval, Hrom, Top a Tramín.
Jaké byly vaše pocity po výhře na podzim na mistrovství světa?
Já jsem to mistrovství světa měla asi trošku ovlivněné tím, že ho pořádal můj manžel. Takže pocity byly spíš takové úlevné, že už to konečně skončilo, a jinak tam bylo i zadostiučinění, taková satisfakce pro mě, zejména po tom, co jsme celý rok zažívali doma s tou přípravou. Co se týče organizace mistrovství… Člověk se nezavděčí všem, vždycky bude někdo nespokojený. Manžel si věci moc nepřipouští k sobě a to je dobře. Myslím si, že člověk, který je hodně citlivý na různé reakce, by se z toho sesypal. A hlavně musí umět ustát obrovský tlak, jak veřejnosti, tak závodníků, také je tam i ta finanční stránka, musí se zajistit prostředky, což prostě není legrace u takhle malého sportu. Ale myslím si, že po tomhle mistrovství budou mít další pořadatelé trošičku snazší cestu, protože se to udělalo velmi dobře a mělo to skvělé ohlasy. Také si myslím, že by tenhle sport mohl být malinko víc vidět.
Tenhle sport nebude asi nikdy tak velký, aby to byl třeba olympijský sport, to ani nechceme, protože když se do něčeho začnou hodně sypat peníze, tak to pak může mít negativní dopady na ty zvířata. Na druhou stranu, třeba už jen pro tréninkové podmínky by bylo fajn, kdyby široká veřejnost vůbec věděla, o co jde.
Často se setkáváme s negativními projevy, hlavně při disciplínách jako třeba jízda na běžkách se psem. My se podřizujeme všem ostatním, abychom mohli trénovat v klidu a stejně se mnohokrát za zimu stane, že nám někdo třeba vyhrožuje, či nás považují za blázny, kteří se připnou za třicetikilového psa a ten nic neumí, že děláme něco šíleně nebezpečného.
Jezdíte na Libovou jízdu pravidelně? Jaký jste měla z dneška pocit?
Tady v Káraném je Libová jízda druhým rokem a byla jsem zde na obou ročnících. Předtím, když se ještě pořádala na jiném místě, trošičku s jiným pořadatelským týmem, tak jsem tuším nebyla na prvním ročníku a pak už jsem byla taky pokaždé.
Musím říct, že co se týče trati, tak ta mě baví opravdu hodně. Je docela těžká na zatáčení při těch rychlejších disciplínách, takže třeba nevím, jestli bych si na to vzala své nejsilnější psy. Ale není to chyba té trati, spíš mých jezdeckých schopností. A jinak jsem s dneškem spokojená, tedy s koloběžkou. Také jsem běžela canicross, což se mi úplně nepovedlo, přece jen člověk většinou nedokáže sedět jedním zadkem na více židlích. Teď canicrossu nevěnuji tolik, takže se ukázalo, že jsem zapomněla, jak se při canicrossu dýchá a chytla jsem křeč do bránice, tak jsem to musela chvilku rozdýchat. Ale to vůbec nevadí, jde o to, že jsme se dostali do cíle v pořádku. A co se týče zázemí, tak za mě to je absolutně dostačující. Ono přece jenom je náročné vybudovat kompletní zázemí na zelené louce, kde vlastně nic není. Vždy ty pořadatele obdivuji za to, kolik si s tím dají práce.
Autorka: Anna Filipczyková
Editorka: Klára Šipulová
O méně tradičních sportech vám toho můžeme nabídnout více – jistě jste už slyšeli o požárním sportu, ale víte co vše obnáší?
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Anna Filipczyková, Michal Ženíšek
