Canisterapie. Pojem, který se zrodil v Čechách, označuje psí terapii, což je širokosáhlý druh psychosociální či fyziorehabilitační péče za pomoci čtyřnohých společníků. Jejich veliký potenciál je čím dál častěji využíván, a skrze různé spolky se lze ke canisterapeutickým službám dostat snáz než kdy dřív.
Tím, že není canisterapie nijak legislativně ohraničena, se služby mohou u jednotlivých poskytovatelů hodně lišit. Může být proto využita jak na psychiatrii, aby se pacient trochu uvolnil po duševní stránce, tak i na rehabilitacích – třeba aby se pacient z vozíku po psovi natáhl. Canisterapie má své místo také ve školách, kde pomáhá umírnit některé žáky. Jedním z pomáhajících spolků je například i Koira klub, z.s., který se canisterapeutickému výcviku věnuje. Rozhovor s jeho předsedkyní Hanou Böhmovou probíhal v rámci jednoho ze zkušebních dnů canisterapeutických týmů v Brně.
Dobrý den, jak dlouho se canisterapií zabýváte?
Už devět let. Kamilka je můj první pes, je jí jedenáct a od dvou let s ní canisterapii dělám.
V čem se liší výcvik canisterapeutického psa od výcviku toho „normálního“?
Já si osobně myslím, že v ničem. Protože základem pro canisterapii je, abyste se svým psem měli vztah, a aby byl základním způsobem ovladatelný. To, o co se snažíme – ale to si myslím, že se snaží většina majitelů rodinných psů – je, aby měl pes kladný vztah k ostatním lidem. Snažíme se proto předcházet nějakým špatným zkušenostem a naopak dávat příležitosti ke zkušenostem pozitivním; například necháváme cizí lidi krmit naše pejsky. Láska totiž prochází žaludkem.
A jak tedy poznáte, který pes se na canisterapii hodí?
Osobně razím asi takovou myšlenku, že je jen velmi málo psů, co se na ni nehodí. Horší už je to s jejich páníčky. On je každý pes tak trochu canisterapeut, proto si je vlastně pořizujeme… Máte psa?
Já osobně ne, ale moje maminka doma pejska má.
To znamená, že vaše maminka moc dobře ví, jak na psychiku působí, když přijde domů, a pes se s ní pomazlí, věnuje jí pozornost… Jak ji přiměje k pohybu, protože s ním dělá různé aktivity a chodí na vycházky. A to je přesně to, co dělají i canisterapeutičtí psi s klienty. Takže každý pes je sám svým založením už i canisterapeut pro svou rodinu.
Proč si vlastně vybrat zrovna canisterapii, a ne třeba kočkoterapii nebo ergoterapii?
Většinou proto, že máte doma psa a nemáte doma kočku :). Já nemám s arteterapií, ergoterapií nebo muzikoterapií zkušenosti, takže nemohu v tomto ohledu srovnávat. A pokud jde o terapii s různými jinými zvířaty, tak pes je úžasný v tom, že má o člověka opravdu zájem a komunikuje s ním, což ostatní zvířata sice dělají, ale v mnohem menší míře -nebo pro nás méně čitelně. Kdybyste si třeba vzala hada nebo leguána, tak ti s vámi opravdu moc komunikovat nebudou, kdežto pes je unikátní sociální zvíře se vztahem k lidem, a proto jich máme také tolik.
Vidíte za těch devět let nějaký posun v tom, jak veřejnost canisterapii vnímá?
Vnímám, že existence canisterapie se dostává mnohem více do povědomí – jak bych tak řekla – ,,laické‘‘ veřejnosti, ale jen málokdo vůbec tuší, o co jde. Většina lidí má představu, že canisterapeutický pes je pes, který musí všechno vydržet, různé hlazení, tahání za uši, že se po něm válejí i lidé… ale to není canisterapie.
Myslíte si, že může v něčem nahradit i lékařskou péči?
Tak to si teda opravdu nemyslím. Úplně nahradit se nedá, ale řekla bych, že ji může alespoň velmi užitečně doplnit.
Autor: Lea Schellongová
