Hudebník Pavel Čadek začínal s muzikou v Brně, kde dodnes žije. Díky svým originálním textům a podmanivé hře na violoncello je ale dnes známý daleko za hranicemi Moravy. Mezi jeho nejznámější písně patří Nestíhám, Člověk by řval, Nelajkla mi status nebo píseň 30, kterou nahrál společně s písničkářem Pokáčem. Pro Fakultu informatiky Masarykovy univerzity připravil úspěšnou skladbu Utekla mi s ajťákem a v roce 2019 vydal své debutové album Cellofolk.
Považujete se za zakladatele žánru cellofolk. Jak byste vysvětlil, co tento žánr obnáší?
Jak někde píšou, je to něco mezi Nohavicou a Apocalypticou. Je to folk, který nedoprovázím na kytaru, ale na cello.
Je to tedy čistě folk, nebo přimícháváte i jiné žánry?
Cello nemá moc možností, jak hrát akordy, protože je to primárně melodický nástroj. Jedna možnost je hrát kvinty, protože struny tu jsou laděné do kvint, a tím vzniká vlastně takový rockový způsob hraní. Zvlášť když se hraje smyčcem, zní to trochu rockově. Myslím, že k rocku to tedy vždycky bude svádět. Proto také říkám, že cellofolk je něco mezi Nohavicou a Apocalypticou. Apocalyptica založila podle Wikipedie nový žánr cellorock, takže cellofolk je takový srandovní název. Ještě je prostor pro cellopop nebo cellorap, to je zatím stále nezabrané.
Tento žánr je trochu podobný hudbě Jaromíra Nohavici, Tomáše Kluse nebo Karla Kryla. Nevidíte v někom z nich svůj vzor? Nebo chcete jít úplně vlastní cestou?
V hudbě byl můj největší vzor Nohavica, toho poslouchám odmala. Kluse mám rád také, tím jsem se asi i nevědomky někdy inspiroval. Mám rád například i Plíhala. Kryla jsem nikdy neposlouchal. Nevím, asi to není můj šálek kávy. Ani nevím proč, ale jeho hudba ve mně nerezonuje. Snažím se samozřejmě najít si vlastní cestu, kdybych měl ale vyloženě říct, že jsem z někoho vycházel, byl by to Nohavica. Líbí se mi, že dělá veselé i smutné věci o lidech ze života. Není to nějak stylizované. I já bych chtěl zpívat o obecných věcech ze života lidí.
Na vaše zatím první i poslední album Cellofolk jste vybral peníze od fanoušků. Věřil jste, že se to povede?
Obecně jsem si moc nevěřil, tak jsem tam dal částku 50 000 a říkal si, že zbytek když tak doplatím. Určitě jsem nečekal, že se vybere přes 80 000 korun. To mě hrozně příjemně překvapilo. Teď přemýšlím, jakou částku mám dát na svoje příští album. Kolik se tak asi může vybrat. Možná, že kdybych na ten Cellofolk dal více, tak se více i vybere.
Vaše texty, jak sám říkáte, vycházejí ze všedních věcí, co se lidem v životě dějí. Vycházíte i z vlastních zkušeností?
Ze svých zkušeností čerpám hodně. Občas je to jenom nějaký nápad, co mi prolétne hlavou, nebo něco, co se stalo mému kamarádovi a mě to inspiruje. Nebo například jenom někdo o někom povídá a ve mně to nějak zarezonuje. Takže ačkoliv všechno zpívám v první osobě, rozhodně to není všechno z mého života. A když je to o mně, tak je to ještě hodně změněné.
Vystudoval jste informatiku na Masarykově univerzitě v Brně, studoval jste i ve Vídni. Přesto jste se stal hudebníkem. Co tedy bylo první: láska k hudbě, nebo láska k informatice?
Přemýšlím, jestli někdy byla láska k informatice. Láska k hudbě byla určitě první, hudbu miluji od svých šesti let. Jako malý jsem poslouchal Janáčka a chtěl se stát skladatelem. Hudbu jsem vždycky milovat a informatika mi spíše relativně šla a přišla mi jako možnost mít nějaké zaměstnání, ve kterém si vydělám peníze. Taky mě na ní chytlo spoustu věcí, nicméně nikdy to nedosahovalo toho, co hudba.
V některých svých hudebních klipech sám účinkujete. Jste herecký typ, nebo za sebe raději necháte hrát někoho jiného?
Mám dvě starší sestry a ta prostřední byla vždycky taková exhibicionistka, herečka a zpěvačka. A my zbylí jsme se neradi ukazovali. Já rád koncertoval s cellem, ale nerad jsem hrál a zpíval. Až do svých asi čtyřiadvaceti let jsem vůbec nechtěl zpívat před lidmi. A hrát jsem taky nechtěl. Nicméně sestra, která se později stala divadelní režisérkou, mě zlanařila do divadla, a tak jsem byl trošku donucen hrát. Teď mě to vlastně i trochu baví. I koncerty jsou takové hraní. Člověk opakuje pořád ty stejné hlášky a musí vypadat, že ho to teď napadlo. Je to trochu hra. Nebo musí hrát spokojeného, i když třeba nemá dobrou náladu. Na pódiu je potřeba trochu hrát a každý hudebník musí být trochu herec. Trochu mě to tedy baví, ale ne nějak příliš.
Která z vašich písní je vaše nejoblíbenější?
Na to se lidi hodně ptají, i když se na to nedá odpovědět. Jsou písně, které tak rád nemám, ale i písně, které rád hraji, a písně, které si občas pustím i sám. A jsou písně, které nerad hraji, nerad si je pustím a jsou hloupé. Ale těch, co mám rád, je samozřejmě víc. Asi jsem vždycky nejvíce lapený tím, co zrovna dělám. Svého času se mi líbila píseň Tanči, bavilo mě ji vymýšlet s ostatními a pracovat na ni ve studiu, ale teď už ji moc neposlouchám. Zase se budím se dobře hraje na koncertech, i když je stará, nevadí mi textově a mám ji docela rád. Snažím se to pořád zlepšovat, takže tu poslední, co dělám, tu mám na tu chvíli vždycky nejradši.
Vaší nejnovější písní, co vyšla, je píseň Utekla mi s ajťákem?
Tu jsem napsal už v létě 2019, ale hrozně dlouho trvalo, než prošla byrokracií Fakulty informatiky. Od té doby už jsem napsal asi dvacet dalších písní. Nejnovější se chystám brzy zveřejnit, teď jsem dostříhal klip. Tu jsem napsal asi před měsícem.
Už máte nějaké další téma, kterému byste se chtěl věnovat v budoucnu?
Nápadů mám spoustu. Vždycky si je napíšu do mobilu, pokud mě něco napadne. Když mám pak náladu udělat píseň a nevím jakou, tak se kouknu na ty nápady. Takže jich mám strašně moc. Teď mě třeba napadlo udělat píseň o Tinderu, duet kluka a holky. Nicméně asi se k tomu nedostanu. Zase tak moc se do toho tématu vrhat nechci a nevím, jestli teď budu mít čas, protože dokončujeme CD. Chtěl bych napsat třeba i skautský song a pak mám spoustu dalších nápadů.
Zpíváte i s dalšími písničkáři, především s Pokáčem a Michalem Horákem. S Pokáčem jste už vydal píseň 30. Neplánujete společně něco dalšího?
Tomu jsem se chtěl přesně vyhnout v té přechozí otázce. (směje se) Možná, uvidíme. Je to ve fázi nápadu, takže bych to zatím nerad zveřejňoval. Co se týče Michala, už dlouho plánujeme natočit píseň, která není ani jednoho z nás. Jmenuje se Prsa a je to píseň, kterou napsal člověk, který zvítězil v celostátním kole Slam Poetry v Česku. Nás s Michalem oba štve, že bychom ani jeden nebyli schopni napsat tak dobrý text jako on, a tak to aspoň společně zazpíváme. A možná to bude trošku kontroverzní, jak už název napovídá. Ale já doufám, že to zpracujeme dobře a s dostatečnou nadsázkou, aby to nikdo nebral nějak vážně.
Už jste získal několik ocenění, například cenu Masarykovy univerzity za píseň Mám Upův syndrom. Je nějaké ocenění, které byste si moc přál?
Doplním, že se to čte „Apův syndrom“, od anglického slova up. Downův syndrom je chromozomální poškození a Upův syndrom představuje opak. Máme v klipu takový svět, kde jsou lidé s Downovým syndromem ve většině a jenom občas se objeví někdo, kdo ho nemá. Teď jsem ale bohužel zapomněl otázku.
Ptala jsem se na cenu, která by vám udělala radost.
U nás se rozdávají Andělové. Nějak po tom netoužím, ale vyhrát Anděla jako objev roku by mi udělalo radost. Vůbec si ale nemyslím, že ho můžu získat. Spíše je to jediná cena, kterou v Česku znám.
Teď už úplně poslední otázka. Jak se vám líbí myšlenka Dobrých Zpráv?
Je to super. Otázka je, jestli to bude mít čtenost, přijde mi, že lidi dobré zprávy nechtějí číst. Nápad je to ale dobrý a líbilo by se mi, kdyby se lidé více soustředili na to pozitivní. V celém životě.
Autor: Tereza Stará
Z hudební branže naše redaktorka Izabela vyzpovídala také metalistu Daniela Putzlachera, se kterým se pobavila převážně na téma heavymetalového žánru, ale také o jeho kapele.
Foto: facebooková stránka Pavla Čadka
