Dnes slavíme Den české státnosti. Toto datum je zároveň svátkem sv. Václava, přemyslovského knížete, patrona Čech a Moravy a jednoho z tradičních symbolů českého státu. V následujících řádcích si jeho odkaz připomeneme.
Téměř žádný okamžik Václavova života nemáme empiricky doložený, s určitostí vlastně ani nemůžeme říct, kdy přišel na svět. Narodil se však s největší pravděpodobností kolem roku 907 a zemřel nejspíše 28. září 935, případně roku 929. Ohledně přesného určení data úmrtí narážíme na nedostatek spolehlivých pramenů. Jeden z antropologických výzkumů tvrdí, že Václavovi bylo v době smrti 45 let, to ovšem není velmi pravděpodobné. Václav byl synem knížete Vratislava, mladšího syna Ludmily a prvního doloženého knížete Bořivoje I., a Drahomíry, dcery knížete Havolanů.
Podle pověsti byl právě svou babičkou sv. Ludmilou vychováván. Legenda praví, že se mu na Budči dostalo v té době u panovníků neobvyklého vzdělání, které spočívalo ve studiu latinského žaltáře, čímž se rozumí studium biblické Knihy žalmů, tedy modliteb psaných poetickou formou. Po smrti Václavova otce, 13. února 921, se ujala oficiálně regentské vlády Václavova matka Drahomíra, která s Ludmilou neměla příliš vřelý vztah. Mezi oběma ženami a jejich stoupenci proto velmi rychle vznikl spor o vliv na Václava a moc v knížectví. Tento spor byl završen vraždou Ludmily dne 15. září roku 921 na hradišti Tetín. Historikové uvádějí, že Ludmila byla uškrcena, podle legendy dokonce vlastním závojem. Ostatky své babičky nechal kníže Václava převézt z Tetína do Prahy roku 925.
Politika Václava
Ihned po nástupu na trůn se kníže začal snažit o nápravu nepořádků a o nábožensko-kulturní povznesení země. Křesťanský způsob vlády s jeho spravedlivým postojem vůči neukázněné šlechtě vyvolával v zemi opozici, mnoho lidí si Václav těmito postoji znepřátelil. Kníže Václav vždy jednal čestně a podle křesťanské lásky. Pro dobro národa se snažil o pozvednutí morálky a pokřesťanštění země. Měl zájem na vzniku českého biskupství, což ovšem nebylo v jeho silách. Nedostatek kněžích pomáhal Václav řešit jednáním o jejich povolání z jiných zemí. František Palacký v Dějinách národa českého uvádí, že Václav „v doprovodu jednoho sluhy tajně chodil do polí a vinic, žal pšenici a sbíral hrozny, a vlastní rukou vykonával všechny práce, které byly potřebné k zhotovení hostií a vína ke mši pro kněze.“ Jeho dobrotivost a mírumilovnost čím dál tím víc ležela v žaludku šlechticům, kteří začali uvažovat o odstranění takového knížete a v touze po radikální změně se obrátili na Václavova bratra Boleslava, o němž věděli, že by o trůn stál. Plán na Václavovo zavraždění tak vznikl zejména kvůli jeho ctnostem a věrnosti křesťanským zásadám.
Smrt Václava
Kníže Václav měl ve zvyku účastnit se ve své zemi poutních slavností a výročí posvěcení kostelů. Na jeden z těchto svátků byl proto pozván do Boleslavova sídla, v jehož blízkosti byl kostel zasvěcený těmto mučedníkům. Po bohoslužbách vyhověl prosbě bratra Boleslava, zúčastnil se u něj hostiny a zůstal přes noc. Tady byl varován svým přítelem, že se proti němu chystá úkladný útok, který provede někdo z jeho blízkého okolí. V noci se Václavovi odpůrci sešli s Boleslavem u Hněvsy a dojednali zavraždění Václava. Bylo rozhodnuto, že mu už nebude dopřáno vkročit do chrámu. Václav dle legendy potkal Boleslava ve vratech a děkoval mu za jeho pohostinnost. Boleslav na něho zaútočil a snažil se smrtelně zranit ranou mečem do hlavy, Václav byl odmala ale mnohem silnější, a bratrovi se proto ubránil. Začal utíkat k chrámovým dveřím, aby mu mohl uniknout, údajně k němu ještě zvolal: „Bůh ti to odpusť, bratře!“ Na Boleslavovo volání o pomoc se za knížetem rozběhli jeho komplicové – Hněvsa, Česta a Týra. Dveře, kterými se snažil Václav utéct, byly zamčeny, stačil se proto chytit pouze kruhu ve dveřích a zde po probodnutí Hněvsovým mečem skonal.
Odkaz Václava
Od 10. století je kníže Václav uctíván jako světec. Nejprve v Čechách, později i v dalších zemích. Od druhé poloviny 11. století je svatý Václav chápán jako vládce a ochránce českého státu. Svatováclavská úcta představovala jednu ze základních součástí přemyslovského a hlavně lucemburského pojetí královské moci. Silná byla václavská tradice i v době husitské. Čeští panovníci jsou bráni jen jako Václavovi zástupci, včetně Karla IV., který svatováclavský kult podporoval a zasvětil mu i české korunovační klenoty. Odtud i citace, s jejíž parafrází se setkáváme na dvacetikoruně: „Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ani budoucím.“ Připomenout zde musíme i píseň Petra Skoumala, část textu zní: „Svatý Václave, vévodo naší beznaděje, stojíš tu tak trochu na vlastní nebezpečí. Svatý Václave, neodjížděj a zůstaň s námi – vévodo naší víry, naší samoty. Neopouštěj nás! Neopouštěj nás.“ Nezbývá než věřit, že Svatý Václav drží nad českými zeměmi ochrannou ruku, a že nás neopustí.
Autor: Václav Ágh
