Dům s tisíci žárovek, vlastnoručně dělaný betlém i Ježíškova kancelář. To vše se nachází na pozemku manželů Bauerových v Jaroměři. Roman Bedřich Bauer je principálem místního loutkového Boučkova divadla a i po neblahých zkušenostech z minulých let se rozhodl letos dům rozsvítit. Na jeho dílo se jezdí dívat lidé z celého kraje, jeho výzdoba je totiž jedinečná pravidelným půlhodinovým svícením do rytmu koledy. V rozhovoru se pan Bauer rozpovídal nejen o vzniku betlému, ale i o příhodách z cestování s loutkami.
Dům Bauerových nemůžete v Jaroměři minout. Nachází se na kraji města v pevnostním Josefově a vidět je v zimě už z dáli. Podívaná je to každý rok až do Tří králů úchvatná, ale nechybělo málo a Bauerovi letos rozsvítili jen poskromnu. Před jejich domem totiž už několik let svítí i jejich vlastní betlém, který však na jaře prodali. Povedlo se vyrobit nový a od první adventní neděle opět Bauerův betlém září. Právě v tento den jsem se za panem Bauerem vydala za účelem rozhovoru. Od dveří mě s úsměvem vítá dlouhovlasý pán s černě nabarvenými nehty, není pochyb o tom, že má rád originalitu.
Jak dlouho už tu svá svítidla provozujete?
Já vlastně nevím. My jsme v tomhle domě patnáct let a vlastně jsme tady nějakým způsobem svítili každý rok. Ale to byl světelný had, potom barevný žárovky támhle na smrčku. Pak jsme tedy vymysleli, že začneme dělat tohle. Víte, já jsem trošku magor. Ne, že by se mně to tak extra líbilo, ale chtěl jsem to zkusit. Ta světla se rozsvěcí do rytmu koledy, to nikdo nemá. Řídí to počítač a jede to podle hudby. No, a chtěli jsme si udělat betlém. Tenhle chlívek, ten byl dělaný na jednu sezónu. Udělali jsme tam Josefa, Marii a Ježíška. Druhý rok se nás lidi ptali, jestli bude betlém zase, tak jsme přidělali oslíka, ten je ze Shreka, a kravičku. Třetí rok jsme přidělali tři krále, další rok jsme udělali ovečky, pasáčka a holku a další rok jsme udělali chlapa s harmonikou a ženu s vánočkou, takže vlastně sedm let po sobě. V roce 2013 začal betlém a už se to vezlo.
V lednu se vám tu ale stala velká nepříjemnost a chtěli jste s betlémem skončit, co změnilo váš názor?
Nám tady ukradli kasičku s příspěvky od lidí, což jsem nebral tak tragicky. Já jsem nepřevzal žádný peníze, takže ani nevím, kolik tam bylo. My nevybíráme. Hlavní problém byl s lidmi, kteří tu nechali děti, aby nám ty figury tahaly a ničily, a to se přece nedělá. To ale vidíme všude ve světě, když jezdíme hrát do Ameriky, Kanady, Austrálie loutkový divadlo… Taky to neděláme pro peníze, ale lidi se fotí, dávají si to na facebook, chlubí se. Když hrajeme třeba jako loutkáři přes léto v jižních Čechách, hrajeme tam do klobouku. Diváci na konci představení utečou, aby nemuseli nic dát. To nás všecko rozhodilo a já jsem cholerik, jsem impulsivní, tak jsme řekli, že prodáme betlém. Dali jsme inzerát a betlém byl za týden pryč. První projevilo zájem město Jaroměř, potom Česká Skalice, a ta si ho i odvezla. Ten betlém tam už dneska stojí na náměstí, já všude chodím a vyprávím, že v České Skalici opravili náměstí, aby tam mohli postavit náš betlém. Ale pak se začali ptát známí, kamarádi, jestli už nebudeme mít betlém a kam budou chodit na Vánoce? V březnu jsme kupovali věci a začali jsme dělat betlém druhý, takže ty figury jsou úplně nový.
To jste stihli za devět měsíců, je to celé tedy vaše práce?
Většina je práce mé ženy.
Jak dlouho trvá vyrobení jedné takové figury?
Stihli jsme to od března, skončili jsme před čtrnácti dny. Ne, že by se na tom dělalo pořád, na to musíte mít náladu, myšlenky, musí se vám chtít.
Tak to je docela pěkná práce za tu chvilku.
Zas tak složitý to není. Ono to chce jenom vychytat a mít na to ten čas, protože to jsou hlavy ze sádry. To dělala všecko moje žena. Je strašně šikovná.
Vy jste tu vloni na slavností rozsvěcení měli celkem nečekanou návštěvnost, co očekáváte letos?
My jsme jen oznámili, že rozsvítíme, neděláme rozsvěcení. Měli jsme to v plánu. Vloni jsme tady zahráli loutkové divadlo, zpíval sbor a pak se to rozsvěcelo. Letos tady měl být zase sboreček z jaroměřské ZUŠky, protože se to líbilo. Občerstvení bylo dohodnuto, svařák, prodej Ježíškových porcelánových hrnečků, který vydává spolek Náš Ježíšek. Pak jsme to odpískali a vlastně se ukázalo, že jsme byli prozíraví, protože teď se nic nesmí. Takže já jsem jen oznámil lidem, že se tady bude svítit. Můžou sem přijít, ale to je všecko.
Kdy se začínáte připravovat na Vánoce s tou vší světelnou instalací?
Ta instalace letos trvala čtrnáct dní. Já z toho nedělám žádnou vědu, čtrnáct dní opravdu jenom po chvilkách, když se mně chtělo. Když se mně nechtělo, byli jsme na turné a vrátili jsme se docela pozdě v listopadu z Ameriky, tak jsem to měl za tři dny. Já už to mám takový většinou prefabrikovaný, když se podíváte támhle, to je na sítích, támhle je to na ocelovým lanku, všude dostanu ze země. Jenom tady na ty dva stromy vedle sebe máme plošiny od technických služeb.
Nám vyhovuje, že tu je ta zajímavost, ale spousta lidí o tom neví.
Počítali jste někdy žárovičky?
Je jich cirka 18 000, to není mnoho.
Svítíte vždycky hezky.
Ono to stačí. My to neděláme proto, že bychom s někým chtěli soutěžit, my to děláme proto, že nás to baví. Když budu chtít s někým soutěžit, tak to uděláme, jako to udělali letos v Libišanech u Pardubic. Vezmu peníze, koupím světýlka, pověsím to tady, a jsem jednička, není problém. Spočítal jsem to, já bych dal 125 000 a vyhraju, ale proč? Já nejsem chudej, ale nechci. Letos jsem taky kupoval světla, protože ono se to trhá, něco přestane svítit, jak to vlhne. Vidíte sama, že ten pozemek je velikej, že by se opravdu ty žárovky rozvěsily. Nám to vyhovuje takhle, že tam je ta zajímavost, spousta lidí o tom neví. Přijdou sem, rozhlídnou se, nepřečtou si ceduli na vratech a odejdou. Já se pak ptám, jestli viděli, jak se to rozsvěcí a bliká, a oni netuší.
Neruší vás doma světýlka nebo hudba? Návštěvníci?
Neruší. Je to vymyšleno tak, že jsou zatažené rolety, protože jsou osvícená okna, tak aby nám to nesvítilo do očí. Máme plastový dvojitý okna, takže ten hluk slyšet není, máme kameru a vidíme, co se tady u betlému děje. Neruší to ani psy, psi si už snad taky zvykli.
Funguje i letos Ježíškova kancelář a nekonečný dopis? V čem to vlastně spočívá?
Spolek Náš Ježíšek vymyslel psaní nekonečného dopisu Ježíškovi, kde je vlastně takovýhle stroj, velikánská role papíru, která má 300 metrů. Napíšu vzkaz Ježíškovi, zatočím tady tím kolem, ono to odjede a píšu dál. Vloni jsme měli 137 metrů, ale třeba v Brně se to měří na kilometry, to jsou vánoční trhy, tady jsme na soukromém pozemku. Byli jsme ale pochválený, že to je hodně, že 137 metrů je dost. Chceme, aby vzkaz začínal slovy Milý Ježíšku. Pak se zazvoní na zvoneček, aby andělé věděli, že mají odnést dopis Ježíškovi. To je Ježíškova kancelář, která stojí v mnoha městech republiky. Je to spolek Náš Ježíšek, Spolek pro tradiční Vánoce, který založil Děpold Czernin z Dymokur, a je to strašně hezká myšlenka. Třeba já sám jsem velký zastánce Ježíška. Když jsem dneska viděl na facebooku nějakou paní, že přeje pěknou adventní neděli a má tam obrázek Santa Clause, tak jsem rostl. Já to prostě nemám rád, a to jsem ateista.
Děti si tady taky házejí dopisy Ježíškovi?
Máme to tak zařízený, tamhle ta malinká schránka je na dopisy Ježíškovi. Pak je rodičům většinou dáme, někteří to nechtějí, protože to znají, ale někteří si ho vyzvednou. Pecka to pro nás byla před dvěma roky. Měli jsme dva bernardýny, umřeli, tak jsme si chtěli pořídit dalšího. Chtěli jsme Žofii a pořád jsme ji nemohli sehnat. Až pak jsme ji sehnali a paradoxní na tom bylo to, že první dopis Ježíškovi byl od holčičky, která nepsala, že chce Barbie a podobně. Ona tam psala Milý Ježíšku, já si přeju, aby moje maminka byla zdravá, podepsána Žofie. To pro nás bylo nějaký znamení. Já furt hledám někde nějaká znamení. Druhá se jmenuje Melicharová, podle postavy Žofie Melicharové, kterou hraje Jitka Molavcová v divadle Semafor. Proto my máme doma dva psy, kteří se jmenují Žofie a Melicharová.
Vy už jste mluvil o tom, jak jste hráli v zahraničí, byli jste v Austrálii, na Novém Zélandě a v Americe. Máte odtamtud nějaké zážitky, na které rádi vzpomínáte?
My jsme strávili vlastně víc než půl roku v zahraničí za čtyři roky, což je dost na dva lidi, kteří nikdy nikde předtím nebyli. My neumíme anglicky. A těch zážitků je strašně moc, protože jsme tam potkali spoustu lidí. Potkali jsme i krále Šumavy Josefa Hasila, osobně jsme s ním večeřeli, obědvali a fotili jsme se s ním, když se zeptal, jestli nám za tu fotku nebude muset platit. Tam jsou lidi šikovný už proto, že to jsou lidi, kteří pracují v českých školách, to je asi jako mateřský klub u nás. Těch zážitků je strašně moc. Tam potkáte ženskou, koukáte takhle na ni a říkáte: „Ty jsi taková hezká holka, ty jsi strašně podobná Šafránkový.“ A ona říká: „No, já jsem Šafránková.“ A je to její příbuzná.
Hrajete divadlo hlavně tedy pro děti, najdete rozdíly v tom zahraničním a českém publiku?
Jo. Tam to je specifický, protože většina těch dětí má trošku problémy s češtinou, to je jedna věc. Druhá věc, oni jsou trošku zvyklý na jinej styl zábavy. Tam je úplně běžný, že při představení chroustají nějaký jídlo, pijí, to zrovna dvakrát nedáváme, i když jsou tam zase některý český školy, který to nepodporují. Tam jim to jídlo dají až po. Pro ty našince, jak se říká, jsou akce založeny na jídle a na pití, takže se dělají dožínky, kde jsou česká piva, český víno, pro ně speciality – svíčková, guláš. Na druhou stranu jsme zažili, že jsme hráli v Charlotte v americký škole pro americký děti, dvě skupiny po 150 dětech. My jsme jim hráli česky, tam nerozuměli ani ň, a to tu pohádku pochopili, ta pohádka se jim líbila, fandili Kašpárkovi. Pak tam máme takový obíhání, kde se Kašpárek ptá, jestli neviděli jeho pána, potom pán se ptá, jestli neviděli jeho Kašpárka, a oni pochopili, že se jich ptá a ukazovali tam, tam. To bylo skvělý, tam prostě člověk vidí, že i když je to ukecaný česky mluvený divadlo, že ta fantazie dětí pracuje, takže si tu pohádku nějak dají dohromady.
Kolik lidí máte momentálně v osazenstvu divadla?
Patnáct.
A kolik lidí tak stačí na jedno představení?
Dvacet. Je na nás málo, protože holky odrostly, vystudovaly, odpromovaly, vdaly se. Něco ubylo, něco zase přibylo, někdo přestal, protože ho to nebavilo, takže v současné době, myslím si, je nás k dnešku patnáct.
Takže ještě sháníte zájemce o hraní s loutkami?
Máme z patnácti lidí jenom tři chlapy, což je docela problém, protože když je pohádka ukecaná, kde je hodně chlapů, tak je nemá kdo mluvit. My v divadle hrajeme tak, že jeden mluví a jeden vodí. Já pak mluvím tři, čtyři panáčky. Já sice umím ty hlasy měnit, ale prostě je to pořád jedno podání, není to ono. Ale je to problém v celé republice, nejenom u nás. Znám spoustu lidí, kamarádů, divadýlek, co mají problém s tím sehnat lidi.
Loutky, se kterými hrajete, si taky vyrábíte sami?
Ne, ne. Ty jsou z fondu loutkového divadla. Jsou asi z roku 1944–1945 a 1989.
Kolik zvládnete odehrát přes rok představení?
No, tak ono se to zas musí oddělit, protože jsou představení, který hrajeme tady v Jaroměři v tom našem loutkovém divadle, a to hrajeme vlastně od října do května, respektive dubna. Takže to je deset pohádek, dvacet představení a zbytek do těch 120–130 představení za rok hraju já s Libuškou po republice. To hrajeme malý divadýlko s malýma loutkama, to je něco jiného. Takže já sám odehraju ročně těch 120–130 představení. Není to mnoho. Ti, co se tím živí, co jezdí opravdu po těch školkách, odehrajou 300 představení za rok.
Letos jste ten počet měli asi snížený, že?
Letos to je strašně málo. Odehráli jsme asi třetinu běžnýho ročního objemu. Většinou o prázdninách se to dohnalo, pak to zase padlo. Minulý týden jsme měli takovou zkoušku, sešli jsme se, abychom dodrželi všechna ta opatření, takže nás tam bylo šest. Ti ostatní nemohli a asi to zase zrušíme do konce roku, protože to nemá cenu. My se tím neživíme, což je pro nás dobrý, ale ty, co se tím živí, tak ty lituju.
Autor: Tereza Vaňková
V tento vánoční čas můžete konat spoustu dobrých skutků. Už jste třeba slyšeli o projektu Úsměv do schránky, v rámci kterého můžete potěšit dědečky a babičky v domovech pro seniory pouhým zasláním pohlednice?
Foto: Tereza Vaňková
