Právo na přípravu všemožných pokrmů i jiných poživatin si u nás vždy přísně hlídala má matka. Pokusy byť i jen o asistenci při utírání nádobí se obvykle setkávaly se syčením a prskáním, asi jako když vyháníte kočku z její oblíbené židle (o které jste si do včerejška mysleli, že je vaší oblíbenou židlí). Ritualizované podávání jídel pak bylo vlastně zřejmě tou nejdůležitější součástí našeho rodinného života.
Rozsudek za případnou odchylku od očekávaného času podávání se pohyboval od nasupených pohledů přes zuřivé telefonáty žádající okamžitou nápravu, v případě jejich nepřijímání po dobu delší dvaceti minut často nebylo daleko k vyhlášení policejního pátrání. Frekvence a objem doma podávaných pokrmů by navíc uspokojila i rozežraného hobita, takže zejména v útlém věku jsem připomínal jednu velkou, měkkou kuličku. Není tedy příliš divu, že se z jídla po nějakou dobu stal můj třídní nepřítel, kterým se mi dalo prakticky vyhrožovat, ani že vaření se proměnilo v mystickou, nepřístupnou činnost.
Samozřejmě, že jako u všeho zakázaného jsem tuto činnost zpočátku nejistě vyhledával a experimentoval. Kolem patnácti už jsem si dovedl uvařit čaj a instantní nudlovou polévku, kteréžto úspěchy mě naplňovaly o to větší hrdostí, že jsem jimi předstihl dovednosti staršího bratra. Poté se rapidní rozvoj mých kuchyňských dovedností na nějakou dobu pozastavil, s čímž nic nenadělal ani středoškolský pobyt v zahraničním kempu. Všemožné instantní slátaniny mne totiž svou chutí spíše utvrzovaly v tom, že bych se činnosti vaření měl vyhýbat.
Přelom nastal léta páně 2018 při mé první delší brigádě mimo domov, kdy jsem si uvědomil, že nechci-li zdechnout hlady či v turistické destinaci při tamějších cenách zanechat dvojnásobek výplaty, stravu si budu muset obstarat sám. Naštěstí se ve mně probudily mé utajované kuchařské vášně a já si tak vytisknul recepty z půlky internetu s chutí je všechny vyzkoušet.
Zde bych měl uvést, že celoživotní pokusy mé veskrze vepřocentrické rodiny naučit mě konzumovat maso se nikdy nesetkaly s úspěchem. Ne že bych byl přímo vegetarián, maso mi zkrátka jen nesmí chutí a konzistencí připomínat maso. Se salámy, klobásami, šunkou a hamburgery jsem tedy neměl potíž a neštítil jsem se ani kuřecího řízku při vědomí, že se stejně z větší části jedná o zdravá antibiotika. Ovšem jen pokud byl řízek lehce průsvitný a obsahoval větší podíl strouhanky než masa.
Z toho tedy vyplývá má orientace na víceméně bezmasé pokrmy. První volba při vlastním vaření padla na halušky s brynzou, kterýžto pokrm jsem poprvé ochutnal v restauraci. Z pohledu mé rodiny samozřejmě neobsahoval dostatek vepřového, takže se mu tehdy dostalo notné dávky výsměchu a na domácím jídelníčku se nikdy neobjevil. Nuže dobrá, co si neuděláš sám…
První věc, kterou chcete udělat, když se chystáte vařit halušky s brynzou, by mělo být sehnat si halušky a brynzu. V obou úkolech jsem zcela selhal. Jsem ovšem mistr improvizace (viz kapitola o matematice), takže jsem se nenechal odradit. Halušky si udělám sám, mám přece recept! A při pátrání po brynze jsem narazil na jakýsi kozí sýr. Žádného baču jsem sice neznal, ale usoudil jsem, že koza jako koza.
Strouhám brambory, sypu mouku. Recept praví: hlavně příliš nezahustit! Speciální síto na tvorbu halušek jsem přirozeně po ruce neměl, na co taky, když máte klasické struhadlo (jen lehce zapatlané od předchozího strouhání brambor). Že jsem halušky příliš zahustil, jsem zjistil v momentě, kdy se mi těsto ani se vším hekáním a pobízením vařečkou oky struhadla nepodařilo protlačit. To už jsem se stával zdrojem pobavení nejen pro spolubydlící, ale i náhodné kolemjdoucí kolem ubytovny. Však vlastně ani nezáleží na tom, jak je taková haluška veliká, pomyslel jsem si poté, co mě omrzelo ručně pižlat drobné, lepkavé žížalky, a těsto jsem ručně rozporcoval na pár větších, víceméně kulatých knedlíčků.
Naneštěstí jsem nikdy nevařil ani knedlíčky. Vyplašilo mne, když voda začala nadmíru bublat. Ostatně při jednom z předchozích domácích pokusů jsem málem šplíchající vodou z nudlí utopil sporák. Hraju to na jisto, mé knedlušky už stejně určitě budou ready. Taky že byly, alespoň co se horní milimetrové vrstvy týče. Při pohledu na můj obličej při žvýkání syrového těsta pod ní se mě jedné přihlížející zželelo a poradila mi, abych druhou várku vařil déle. Děkuji, k témuž závěru už jsem empiricky dospěl také. Jiný čumil doporučuje nedodělané knedlíčky usmažit.
Nepovedenou várku tedy smažím, zatímco druhá se vaří vedle ní. Obecenstvo se postupně přidalo na mou stranu a fandí mi: zřejmě v tom, abych vše ve zdraví přežil. Proces byl zdárně dokončen a směs, kterou jsme překřtili z brynzových halušek na „kozí knedlíky“ chutnala výborně. Babica by na mne byl pyšný. Přesto mě kolegové celý druhý den podezřívavě pozorovali, zdali se nezkroutím v pase a nepojede pro mne záchranka.
Od té doby se halušky v mém kuchařském repertoáru pevně usadily, došlo jen k pár změnám. Zaprvé, brynza se kupodivu dá koupit i mimo dědinu slovenských bratří. Opravdová. A není zrovna levná, mrcha. Zadruhé, kupované gnocchi chutná vlastně úplně stejně výborně jako halušky, jen po jejich přípravě nevypadá celá kuchyně jako Hirošima.
Autor: Ondřej Rolník
