První prosincový den roku 1955, město Montgomery, stát Alabama. Žena afroamerického původu odmítá vstát ze svého místa v autobuse a přenechat ho bělošským spolucestujícím, kteří to po ní požadují kvůli její barvě pleti. Tehdy dvaačtyřicetiletá Rosa Parksová zdaleka netuší, že svým činem spustí sled událostí, které se později zapíší do historie jako bojkot autobusové dopravy v Montgomery, a stane se tak jedním ze symbolů boje proti rasové diskriminaci ve Spojených státech amerických.
Už od roku 1976 je každý únor ve Spojených státech amerických Měsícem afroamerické historie. Poprvé se uskutečnil za vlády amerického prezidenta Geralda R. Forda při příležitosti dvoustého výročí založení USA. Jedná se o každoroční připomínku úspěchů a zásluh významných osobností afroamerického původu z celé historie země, mezi které můžeme zařadit právě i Rosu Parksovou.
Rosa Louise McCaley se narodila v obci Tuskegee v Alabamě, odkud se po rozvodu rodičů přestěhovala se svou matkou na předměstí Montgomery. Ve městě navštěvovala základní školu a později i takzvanou College for Negros, tedy střední školu pro děti afroamerického původu. Tu dokončila až v roce 1933, kvůli přerušení studia z důvodu péče o nemocnou matku a babičku. Samotná škola byla během jejího studia i dvakrát vypálena, a Rosa tak už tehdy silně pociťovala dopady rasové diskriminace.
Začátkem třicátých let se setkala se svým budoucím manželem, Raymondem Parksem, který v té době působil v organizaci National Association for the Advancement of Colored People (NAACP). Ta se zasazovala o práva barevných obyvatel. Rosa, tehdy pracující jako pomocnice v nemocnicích nebo domácnosti, později vstoupila do pobočky NAACP v Montgomery a začala být více aktivní v boji za rasovou rovnoprávnost.
Padesátá léta minulého století jsou v Americe dodnes považována za přelomové období v problematice rasové segregace. Přestože třináctý dodatek americké ústavy postavil otrokářství mimo zákon, totéž neplatilo pro rasovou segregaci, která proto byla stále „povolena“ takzvanými Zákony Jima Crowa, a to především na území jižních států USA. Tyto zákony například znemožňovaly obyvatelům tmavé barvy pleti navštěvovat stejné školy, kina nebo restaurace jako jejich bílí spoluobčané.
Ve městě Montgomery byla jedním z těchto zákonů i povinnost uvolnit místo v autobuse městské hromadné dopravy bílým cestujícím. A přesně to Rosa Parksová tehdy odmítla udělat. „Lidé vždycky tvrdí, že jsem se nevzdala sedadla proto, že jsem byla unavená, ale to není pravda. Nebyla jsem unavená fyzicky, nebo ne víc než obvykle na konci pracovního dne. Nebyla jsem stará, přestože někteří lidé mě tak vnímali. Bylo mi 42 let. Ne, jediné, z čeho jsem byla unavená, byla únava ze vzdávání se,“ napsala později o incidentu v autobuse číslo 2857 ve své autobiografii.
Za své gesto vzdoru byla zatčena a u soudu jí byla později udělena pokuta deset dolarů za výtržnost. Mimo to musela zaplatit další čtyři dolary jako náklady za stání. Její čin však vedl k zorganizování bojkotu autobusové dopravy v Montgomery, který nakonec trval celých 382 dní a výsledkem bylo prohlášení Nejvyššího soudu USA o segregaci v autobusech za ilegální a protiústavní. Jedním z organizátorů bojkotu byl i baptistický kazatel Martin Luther King, který se později stal dalším symbolem nenásilných protestů za rasovou rovnoprávnost.
Rosa i její manžel po soudním procesu oba ztratili zaměstnání a přestěhovali se do Detroitu ve státě Michigan. I nadále však byli aktivní v občanských hnutích za práva Afroameričanů a v roce 1964 se dočkali i schválení Zákona o občanských právech, který zaručoval všem občanům USA rovné volební právo a zasadil se o zrušení diskriminace na základě barvy pleti, náboženského vyznání nebo národního původu.
Od roku 1965 až do svého odchodu do důchodu pracovala Parksová v kanceláři kongresmana Johna Conyerse Jr., spoluzaložila Institut osobnostního rozvoje Rosy a Raymonda Parksových, sepsala řadu vzpomínkových knih a získala několik významných ocenění, mimo jiné i prezidentskou medaili svobody, nejvyšší ocenění americké vlády. Zemřela v roce 2005 ve svých 92 letech a stala se první ženou v dějinách americké historie, jejíž rakev byla uložena ve washingtonském Kapitolu.
Autor: Ema Švingerová
Zdroje: biography.com, hatefree.cz
Foto: biography.com, hatefree.cz, wisconsinhistory.org, eu.detroitnews.com
