Jen málo míst má takovou atmosféru jako Edinburgh. Je zhmotněním podzimu. Ale ne takového toho sychravého, když je všude břečka a lidé upadají do deprese. Je zhmotněním toho hřejivého pocitu u šálku čaje, který si člověk vychutnává s pohledem na barevné listy stromů a stejně jako příroda se pomalu zklidňuje. Z okolí severně položeného města Inverness zase dýchají ozvěny dávných událostí. Zříceniny hradů připomínají dřívější klany a dlouhé bitvy. Snoubí se tam nehostinnost zdejšího chladného a větrného klimatu s krásou místní proměnlivé krajiny. Teplo tu dodávají lidé. Skoti jsou usměvaví a laskaví. A mají divné tradiční pokrmy.
Věděli jste, že národním zvířetem Skotska je jednorožec? A že si tam můžete všude objednat smaženou čokoládovou Mars tyčinku obalenou v trojobalu? No, já donedávna taky ne. Do Skotska se vydávám na jaře, kdy ho má ještě poměrně pevně v sevření chlad. Zabalit se do jednoho batůžku tedy nebyla úplná hračka. Kam dám všechny ty suvenýry, které mám ve zvyku odevšad tahat?! Priority byly jasné, zimu přežiju, návrat bez suvenýrů ne. Ale všechno trápení mě úplně opustilo ve chvíli, kdy jsem si sedla do autobusu z edinburghského letiště do centra. Autobusy jsou tu dvoupatrové, takže na výhled si stěžovat nemůžu. A podle toho, co vidím, je tohle asi to nejunikátnější město, co jsem zatím v Evropě navštívila.
Edinburgh je úchvatný
Jak velí cestovatelský instinkt mě i mého parťáka, po odložení zavazadla je čas brouzdat ulicemi a poznat nová útočiště. Rychle přicházím k prvnímu poznatku. Kameny, všechno tady postavili z kamene. Skoti se rádi baví a odlišují. Konec konců zvolit si za národní zvíře jednorožce a za národní květinu bodlák nemůže jen tak ledajaký národ. A aby do dokonalosti dotáhli svou náklonnost ke kamenům, udělali z nich dokonce i střechy. Aspoň tak si to vysvětluji. Za život už jsem navštívila spoustu kostelů a katedrál. Ale tady se poprvé dívám na věže, které jsou postavené z kamenů od základu až po špičku. Ale jak krásné jsou! Gotika Skotům očividně jde. Gotika a kameny. Všímám si toho poprvé na St. Mary’s Cathedral. Ta je úplně jak vystřižená z nějakého tajemného filmu. Ale hned vedle ní je školka, to té tajuplnosti trošku ubírá body.
Chci mít co nejlepší fotku Edinburgh Castle, to je můj dnešní cíl. Zatím jich mám asi dvacet. Jakmile se člověk posune o padesát metrů, má pocit, že našel najednou ještě lepší úhel. Jedná se o monumentální stavbu, kam se hrabe naše Rabí. Tyčí se na skále jako opravdový pán celého města. Nemůžu z něj spustit oči. Mám tedy fotografii edinburghského hradu ze silnice, z parku, ze schodů pod ním… Ale asi nejlepší je teď ta poslední, focená z hřbitova.
Jak tu stojím, vidím, že se slunce posouvá poměrně rychle dolů a zahaluje hrad od shora kousek po kousku do zlatavě oranžové barvy. Takovou podívanou bych přála někdy zažít každému. Překvapuje mě, že si místní mládež na hřbitov donesla pytlík z McDonaldu na piknik. Ale vlastně se tolik čemu divit není, zdejší hřbitovy jsou takové jiné, jako by se vstupem do nich člověk přenesl o několik století nazpátek. Nás však čeká ráno prozaičtější přesun, autobusem do Inverness.
Cesta na sever
Pokud vám můžu dát radu, utvořte vždycky takovou cestovatelskou dvojici, kde jeden ovládá velmi dobře jazyk dané země, ale nerad mluví s lidmi, a druhý jazyk moc neovládá, ale mluvení s lidmi mu nevadí. To je pak totiž všechno mnohem větší dobrodružství. Třeba i hledání autobusu. Ale díky místní lážo plážo mentalitě to celé asi přijde dobrodružné jenom mně. Lidi tady nic moc nestresuje. Na přechodech chodí na červenou (což by mně bližší skandinávské národy oplakaly). Oblékají se tak, že jsou vždy připraveni na hike. Když začne pršet, natáhnou ležérně kapuci a dál nic neřeší… A tak nějak tu dny prostě běží. Byla jsem varovaná i před tím, že někdy autobus jede a jindy prostě nejede. Hlavně třeba v pondělí (dneska), protože v neděli večer se často pije… Ale autobus, který teď potřebujeme, je tu.
Kodrcáme se přes stezky na barevném hrbolatém terénu, obklopují nás Scottish Highlands – hornatá oblast, která nám bude příštích pár dnů dělat společnost. Hory ve Skotsku jsou nižší než ty naše, ačkoliv to vypadá přesně opačně. Ale o tom až za chvilku, teď vystupujeme v Inverness a musíme si zlepšit první dojem, který nám dala průmyslová oblast. Centrum Inverness je poklidné a romantické. Vévodí mu široká a ledová řeka Ness. Ta nepřekvapivě teče přímo z obýváku nejslavnější Skotky – příšery z Loch Ness. Zatím tedy procházíme po ostrůvcích na řece, ale mám pocit, že se s Loch Ness poznáme ještě mnohem blíž.
Inverness má taky svou katedrálu zasvěcenou svatému Antonínovi. Asi tady na severu ale bylo málo kamenů, takže věže katedrály jsou useknuté zhruba přesně v místě, kde by začínala střecha. Stavba je to každopádně impozantní, uvnitř je spousta zajímavých detailů. Do dřeva na stropech jsou jemně vypálené různé erby a náboženské symboly. Potkáváme ukázky skvělé řezbářské práce. A znovu se také setkáváme se skotskou vynalézavostí. Nedaleko oltáře je na zemi pár kachliček, které se kývou. Co by se s tím dalo dělat? Místní opraváři je zachytili průhlednou izolepou. Kývají se pořád, ale za originální řešení dávám plný počet hvězd.
U Loch Ness je příše… příšerný vítr
K jezeru Loch Ness jezdí z Inverness mnou oblíbené spolehlivé skotské autobusy. My vystupujeme u zříceniny hradu Urquhart, který stojí těsně na břehu této vodní plochy. Ani jsme netušili, kolik si toho v ceně vstupenky na hrad kupujeme. Se vstupenkou procházíme schodištěm ve skále dolů ke břehu, kde budova pokračuje. Můžeme si prohlédnout expozici s archeologickými nálezy, a pak se usadíme do kinosálu. Za dramatických zvuků koňských kopyt a výbuchů se dozvídáme trošku více o tom, jak zdejší hrad vzdoroval anglickým nájezdům. Už začínám chápat, proč se od Anglie tolik oddělují. Film končí roztažením plátna a my najednou máme celý Urquhart jako na dlani.
Když vyjdeme z budovy, div nás to neodfoukne. Marně vymýšlím, co s vlasy. Jediné řešení, které by možná zabránilo tomu, abych měla vlasy v obličeji, je sestřih na Bruce Willise. Nenecháme se tím ale rozhodit. Procházíme jednotlivé části. Musel to být dříve rozsáhlý komplex, měli tady stáje s malými skotskými koňmi, holubník, sádky, dílny, kuchyně, sály… No zkrátka to tady kdysi opravdu žilo. Docházíme až úplně k vodě a ač by to snad ani nikoho nenapadlo, čteme varování, že koupání je tady zakázáno, protože voda je smrtelně studená. No, příšera musí být vskutku nadšenec do otužování. Asi zůstává někde v teplíčku na dně, protože ji tam nikdo neviděl. Mně na zjištění teploty stačí brodění řekou Ness o pár kilometrů dál, abychom získali ještě hezčí výhled na Urquhart. Brodění se neobešlo bez úpění a nadávek…
Ve Fort William se zastavil čas
Jestli v mých očích něco překonalo malebné uličky Edinburghu, je to pohádkové okolí městečka Fort William. Představte si, že žijete u jezera, kde pobývají tuleni, z okna vidíte na nejvyšší horu Skotska a za domem vám začíná cesta do nejkrásnějšího údolí v celé Evropě (aspoň tak o něm mluví místní průvodci). To je každodenní realitou obyvatel Fort William.
Nad městečkem ční nejvyšší vrchol celých britských ostrovů Ben Nevis (ben ve skotské gaelštině znamená hora, loch zase jezero – originální názvy). A jelikož je zdejší rovina níže položená než české nížiny, vidím před sebou celý výškový kilometr této hory. Těsně pod ní v roce 2011 ztroskotala stará rybářská loď. Stala se nejfotografovanějším vrakem celého Skotska. A zajímavostí je, že v době, kdy tu ztroskotala, měla českého majitele. Takže jedno z nejoblíbenějších míst je tu vlastně naše.
Ve Skotsku je povolené (a vlastně i nutné) procházet skrz ohrady s ovcemi a kravičkami. Jedinou podmínkou je zavření branky. A tady kolem Fort William je jich velká spousta. Procházíme okolní kopce a téměř za každou zatáčkou na nás vykukuje ovčí hlava. Ne že bych Skotům chtěla radit, ale možná tohle mělo být národní zvíře… Ovce mi vždycky přišly rozkošné. I proto jsem odkládala vyzkoušení místních specialit až na konec našeho pobytu.
Nejznámější skotská pochoutka je asi Scotch Pie, skotský koláč. Jedná se o malý koláč s dvojitou krustou plněný většinou skopovým mletým masem (chudák ovečka!). Nechci si přiznat, že mi to chutná. Ani bych nepoznala, že jím skopové. Ale tady mám asi zatím hranici. Další speciality v podobě smažené Mars tyčinky v trojobalu a skotského národního jídla Haggis, což je ovčí žaludek naplněný vnitřnostmi a ovesnými vločkami, si nechávám na příště. Tak zase někdy, Skotsko!
Autor: Vendula Berčková
Vendy, autorka článku, který jste právě dočetli, dobrodružství v nehostinným podmínkách naprosto miluje. Nenechte si proto ujít a její předchozí článek o turistických radostech a strastech tentokrát na českých horách.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Vendula Berčková
