Je sobota po osmé hodině ranní. Pro mě netradiční čas na to, abych si to už rázovala mrazivým vzduchem. Na nohou mám gumáky a na krku se mi houpe dalekohled. V pozorování přírody velkou praxi nemám, ale dalekohled je něco jako povinná výbava všech účastníků tohoto výletu. Jedná se totiž o akci České společnosti ornitologické (dále jen ČSO) k celosvětovému Dni mokřadů. Těchto lokalit je samozřejmě (naštěstí!) v České republice více, já jsem si vybrala procházku v Ptačím parku Kosteliska patřící k městečku Dubňany na jižní Moravě.
Na místě srazu už čeká skupinka podobně smýšlejících nadšenců. Chvilku se řeší, kde má kdo zaparkovat, protože míst je méně než aut, ale to je dobré znamení – probleskne mi hlavou, že to dokazuje, že o přírodu se zajímá hodně lidí. Hned nato už ale směřuji svou pozornost ke dvěma organizátorům z ČSO, kteří nás budou po celou dobu provázet.
„Ptačí park Kosteliska má hodně mokřadních lokalit, protože se nachází v nivě říčky Kyjovky. Když je tedy dobrý rok na vodu, což poslední dva roky byly, nachází se tu velké množství mokřadů a polních rozlivů… Začínáme to tu ale teprve budovat a tohle je první vycházka ke Dni mokřadů, kterou tady pořádáme,“ vypráví ten mladší a je na něm vidět, že se těší minimálně stejně tak jako my.
Než vykročíme do přírody, dostaneme každý různé propagační a informační materiály, a pak už konečně vyrážíme. Kráčím po polní cestě a mladá ornitoložka vedle mě se s jiskřičkami v očích ptá zkušenějších organizátorů: „Je šance, že uvidíme orla?“ Ti se spikleneckým úsměvem odpovídají: „Ano, možné to určitě je…“ A já se začínám, i přes zmrzlé nohy v gumákách, těšit. Dravce ve volné přírodě přece člověk nevidí každý den.
Krávy nám v budoucnu usnadní práci
Na první pohled ptačí park nevypadá nijak výjimečně. Příroda v zimě na mě vždycky působí trochu depresivně, a tak si představuji, jak to tu asi bude vypadat na jaře nebo v létě. Se všemi těmi barvami a vůněmi a zvuky. Při této imaginaci mi pomáhá i vyprávění organizátorů během prvního zastavení o tom, jaké mají s ptačím parkem do budoucna plány.
„Tato lokalita je hodně zaplevelená invazními rostlinami. Bojujeme s tím tak, že hodně kosíme a probíhá tu pastva ovcí a koz. Velmi brzo, doufáme, že už v druhé půlce února, nás čeká taková velká věc. Přivezou nám první krávy! Bude se jednat o uherský stepní skot. Máme tu už pro ně vybudované ohrady a velmi se na ně těšíme.“
Zastávek děláme hodně, protože všichni pozorujeme pohyby křídel všude okolo. Máme štěstí, a na to, že je zima, vidíme docela dost ptačích druhů. Kromě obrovského hejna hus, spousty sýkorek a volavek a kormoránů taky luňáky červené a káně lesní. Jen ten orel lítá tohle sobotní dopoledne asi někde jinde. Neví, že tady na něj bezmála dvacítka fanoušků čeká, jinak by se určitě ukázal. Přestože jsme si s ostatními účastníky navzájem cizí, spojuje nás společný zájem o přírodu a v naší výletní skupině panuje přátelská atmosféra. Někteří vytáhnou staťáky (slangový výraz pro větší dalekohled na stativu) a půjčují je i ostatním. Jiní zase fotografují a ukazují ostatním své povedené snímky.
Přes veškerou snahu se mně osobně fotit moc nedaří. Vždyť ti ptáci chvilku neposedí! Naoko se zlobím, ale přitom vím, že divoká zvířata jiná nebudou a je to tak dobře. Focení tedy přenechám zkušenějším a už jen pozoruji a poslouchám. Dozvím se třeba, že těch pár stromů se suchými větvemi je vzácný pozůstatek původního lužního lesa. Taky to, že není mokřad jako mokřad. Někteří živočichové potřebují, aby v něm voda byla stále, jiní ocení, když mokřad alespoň jednou za rok úplně vyschne.
Člověk se má pořád co učit
Tolik nových informací! Snažím se pozorně poslouchat a vše sledovat, pánové totiž očividně park Kosteliska dobře znají a hodně o něm a přírodě celkově vědí. To ale – jak postupně zjišťuji – asi i úplně všichni účastníci naší výpravy. Pomyslnou korunu tomu dodá asi osmiletý chlapec, který si to s vlastním dalekohledem čvachtá po poli vedle mě. Nejdřív je mi ho trochu líto – rodiče ho určitě vytáhli na výlet a on se teď tady s námi dospělými nudí, chudák malý. Ve chvíli, kdy ale začne zasvěceně vyjmenovávat všechny druhy sýkorek, které žijí na území České republiky (je jich osm, pokud byste to náhodou nevěděli), jsem dokonale zahanbena. Já se svými středoškolskými znalostmi jsem tu skutečně za žabaře. Rozeznám sice labuť od kačeny, ale tím tady nikoho neohromím. Alespoň ale vidím, kde jsou mezery v mém biologickém vzdělání a co je třeba doplnit.
Projdeme kolem rybníka, přes les a přes pole. Náš výlet se pomalu blíží ke konci. Jsme zmrzlí, ale spokojení. Ještě posledních pár pohledů dalekohledem, poslední cvaknutí foťáků a je čas vykročit z divočiny do civilizace. Čeká nás závěrečná část trasy po silnici k autům. Loučíme se s organizátory, i mezi sebou navzájem. Možná už se nikdy nepotkáme. Na jedno sobotní dopoledne nás daly dohromady mokřady a bylo to moc příjemné setkání. Krásnější oslavu Dne mokřadů by snad člověk ani vymyslet nemohl.
Pokud jste na vycházku letos vyrazit nestihli, ale o přírodu máte zájem, nezoufejte! Česká společnost ornitologická pořádá během roku několik dalších akcí. Stačí si jen vybrat a vyrazit objevovat, jaké přírodní úkazy se nacházejí kousek od míst, kde žijete.
Autor: Anna Weidenhöferová
Více o mokřadech a jejich světovém dni se dozvíte z Aniččina předchozího článku, který jsme vydali právě k příležitosti tohoto svátku.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Zdroje: Anna Weidenhöferová
