Zase na mě zaútočila. „Tak si jdi!“ zařvala vší silou, až jí přeskočil hlas jak nějakému puberťákovi, a hodila po mně hrnec. Hrnec letěl špinavou kuchyní, ale netrefil mě, Monika naštěstí nikdy nebyla ve sportech výjimečná.
Když mi ta nerezová nádoba prolétla kolem hlavy, vzpomněl jsem si na moment, kdy se poprvé takto hystericky rozčílila a hodila po mně pánev, která mě zasáhla do čela a vytvořila mi krásnou jizvu jako vzpomínku na naši nekonečnou lásku. Však ona zase vychladne a až se vrátím ze svého bezmyšlenkovitého potulování se městem, bude zase v pohodě a namísto nádobí bude házet polibky.
Když mě Monika vyžene z našeho řadového domu v centru města, obleču si svůj kabát, který mám už pár let a pořád slouží, a vydám se na procházku městem, abych mohl zpytovat svědomí a přemýšlet o tom, co jsem udělal špatně. Já vlastně nic zlého Monice neudělal, ona jen vše přehání.
Co je přeci špatného na tom, že jsem odřel karosérii jejího červeného sporťáku? To jeden lihový fix zakryje. Ale nezakryl, všimla si toho.
Vyhnala mě už tolikrát, že mám celé město prochozené a už nevím, kam zamířit, proto jsem si vyhradil jedno místo, na které se vracím až příliš často. Našel jsem si hnijící lavičku porostlou lišejníkem. Na takové lavičce není nic speciálního. Ale když se posadím, na záda mi začne dýchat podivná atmosféra vycházející z opuštěného domu uprostřed zahrady plné odpadků, harampádí a jiných nepotřebných věcí. Baví mě si tam sednout, otočit se a dívat se za plot na ten záhady obklopený pozemek.
Kdo tam asi přebývá? Je to opuštěné? Proč to tak smrdí?
Otázek ohledně onoho záhadného místa jsem měl spoustu. Domýšlel jsem si různé příběhy a vracel jsem se na tu lavičku, jen abych se dozvěděl víc. Žlutý dům porostlý břečťanem se zastíněnými okny a umě nasprejovanými graffiti. Tam přeci nikdo nemůže žít. To byla ale mylná domněnka.
Jednoho jarního odpoledne, když jsem musel opustit dům, protože jsem Monice nepochválil oběd, jsem tam seděl a poslouchal zpívající ptactvo, najednou za mnou cosi začalo šustit a přibližovat se. Ztuhla mi krev v celém těle a s vyjevenou tváří jsem se pomaloučku otáčel, abych mohl zřít toho, kdo se ke mně plíží a chce mi podříznout hrdlo. Mým vrahem byl pouze vypelichaný pes za zrezlým plotem. Úlevou jsem vypustil páru a začal si zase hledět svého.
Ale počkat!
Toho vypelichaného čokla přece znám z plakátu vyvěšeného u nás v ulici. To je yorkshirský teriér naší staré sousedky, paní Volné. Svého psa hledá už nějaký ten pátek a vypsala za něho tučnou odměnu ve výši jednoho sta korun českých. Za to bych si mohl koupit tři řízky v konzumu, proto jsem neváhal a vystřelil jsem z té hnusné lavičky, abych to zvíře lapil.
Myslel jsem si, že to bude rychlá mise: jen ho chytnu za kožich a půjdu s ním za paní Volnou. Opak byl pravdou. Pejsek byl za plotem na tom smradlavém místě. Nechtělo se mi tam vkročit, ale touha po třech řízcích byla neúprosná. Neměl jsem čas hledat díru v plotě nebo nějakou bránu, uchýlil jsem se k odvážnému, kaskadérskému a nebezpečnému kousku. Spontánně jsem se rozhodl, že ten plot přelezu. Opřel jsem se o kůl a rukama se vymrštil nahoru; pes mezitím na mě štěkal. Pořádně si ten pád nepamatuji, oči jsem otevřel, až když jsem ležel na břiše jak přejetá žába. Nejspíš jsem dopadl na nějaký kámen. Málem jsem omdlel, když jsem zjistil, že to nebyl žádný kámen, ale onen pes, kterého jsem měl za úkol chytit.
„Co tam vyvádíte?“ ozval se starý mužský hlas za mými zády. Nemohl jsem uvěřit svým modrým očím. Dveře do toho domu hrůzy byly otevřené. Mezi futry stál stařík s šedými vlasy řídkými jak porost na vršku Králického Sněžníku, na oteklém nose měl nasazené kulaté brýle, ve flanelové košili a bez kalhot, jen ve vybledlém spodním prádle.
„Já… já…“
„Zabil jste psa, vidím,“ zachraptěl. „To se stává i horším lidem.“
Protáhnul se, až mu zapraskaly všechny klouby v těle, a pokračoval v povídání: „Vzpomínám si, když jsem ještě byl tramvaják, tak mi…,“ zakuckal se, „tak mi pod tramvaj skočilo psisko. Ten flek se táhnul až na konečnou, víte. No prostě masakr, co vám budu víc povídat.“
Než jsem stihl říct, že mě to mrzí, skočil mi opět do řeči. Otočil se směrem do domu, chytl se levačkou za bedra a přikázal mi: „Pojďte. Něco vám musím ukázat. Toho psa tam nechte ležet, pak ho zakopu, že.“
Nemohl jsem si takovou událost nechat ujít, do toho domu jsem se chtěl podívat. Vyrazil jsem za ním. Občas jsem zakopnul o nějaké harampádí, jednou o pneumatiku, jednou o starý bicykl, ale došel jsem tam. Vevnitř byla tma. Když jsem ale vstoupil dovnitř, nedokázal jsem uvěřit tomu, co tam vidím. Všude po zdech, jak na chodbě, tak v ostatních pokojích, visely staré jízdenky – jízdenky tramvajové, jízdenky autobusové, jízdenky vlakové, sem tam i nějaká letenka. Přes ty jízdenky ani nebyla vidět stěna.
Stařík se opíral o dřevěnou komodu z minulého století a cosi hledal v šuplíku.
„Hledám, hledám,“ do toho si pobrukoval melodii znějící jako Slavíci z Madridu.
Já se díval všude kolem sebe. Bylo k neuvěření, kolik lístků z městské hromadné dopravy tady je. Některé byly i padesát let staré.
„Pojďte a posaďte se, pane,“ řekl, když si s kusem novin a koženou aktovkou sedal ke stolu. „Stojíte tam jak návěstidlo.“
Odsunul jsem si židli, která se málem celá rozpadla, a začal jsem dávat pozor.
Stařec rozložil noviny a začal vyprávět.
„Tak tady to je. Vidíte?“ ukázal mohutným žlutým nehtem na černobílý obrázek v týdeníku Správná tramvaj. Na fotce stál houf lidí před tramvají, který se usmíval do fotoaparátu. „Tady to jsem já, tohle je Pepa Dvořáků, ten se se mnou střídal v tramvaji, no a tohle je Franta Hlinka. Před tou tramvají nás vyfotili, protože v ten den se stala taková věc, že. Já jsem jel po lince dvanáct a Franta po čtrnáctce a Pepa… no Pepa ten to všecko zpackal, on totiž měl jet po desítce, místo toho ten blbec jel po devítce a na křižovatce u hospody Veselka jsem se v ten čas vždycky míjel s Frantou, no ale Pepa tam najednou jel taky a stalo se to, že nejdřív to napral do mojí tramvaje a pak jsem vykolejil a srazil jsem i Frantu,“ stařík se nejednou začal neskutečně smát, div mu nevypadly zuby.
Já nevěděl, jak mám reagovat, tak jsem se začal taky smát, aby nenastala trapná situace. Příhoda to byla jistě zajímavá, pořád mě ale znepokojovaly ty jízdenky všude kolem nás.
„Ještě vám musím ukázat mou sbírku jízdenek,“ vstal a šel zase hrabat do šuplíku. Jako bych tu sbírku neviděl všude kolem sebe.
Vrátil se ke stolu s kovovým kufříkem. Odemkl ho, zevnitř vylétla ztuchlina a praštila mě do nosu, a začal vytahovat hromadu zežloutlých jízdenek.
„Tady ta, koukejte, tady ta jízdenka, to je teda něco. To jsem jel spěšným vlakem z Prahy do Olomouce. Tehdá jízdenka stála čtyřicet korun, neskutečná cena, viďte. No ale teď se podržte. V tom vlaku, ve stejném kupé se mnou cestoval pan Menšík. Ten Menšík, kterého jistě znáte, že. No a mně to nedalo a začal jsem se s ním vybavovat. Krásně jsem si s ním popovídal, vyprávěl jsem mu o životě, jaký to je v tramvaji a tak, že jo. Prej jel do Olomouce natáčet film, bylo mi proto divný, že vystoupil už v Zábřehu, no,“ řekl rozpačitě a začal se šťourat v uchu.
Než vytáhl další cennou jízdenku, ke které určitě měl další příběh, začal jsem se chystat k odchodu.
„Nechci vás přerušovat, ale už budu muset jít. Mám ještě spoustu práce,“ to byla ale lež, neměl jsem nic na práci, ale začínal jsem cítit úzkost z tohoto domu.
„Ale proč byste chodil, mladý pane? Ještě jsem neukázal všechno, víte.“
„Doma na mě čeká žena,“ zvedl jsem se a pomalu zastrčil židli, „ta by mi vynadala, že ještě nejsem doma.“
„Tak ještě chviličku počkejte,“ v kufříku se začal zběsile přehrabovat.
„Bohužel, musím už jít,“ a prchnul jsem ke dveřím.
Venku jsem opět přelezl plot a utíkal z toho muzea jízdenek zpátky domů.
„No a jestli najdete nějakou jízdenku, rád si ji od vás vezmu!“ přátelsky na mě zavolal z okna.
„Ano! Budu na vás myslet!“
To určitě. K tomu domu se už nikdy nevrátím, ani nepůjdu raději kolem. Možná si nechám změnit identitu, změním pohlaví, aby mě ten stařec nepoznal.
Doma na mě už čekala Monika u jídelního stolu. A měl jsem pravdu. Jen jsem se vrátil, už to nebyla žádná běsnící bestie, která mě vyhnala, ale hodná a spolehlivá žena. K večeři mi udělala řízky, tím mi vyrazila dech.
Paní Volné jsem nezachránil jejího psa, za jehož odchyt bych si vysloužil odměnu v podobě tří řízků z konzumu, ale přece jsem se těch řízků dočkal.
Autor: Lukáš Ždan
Co se Monice a jejímu manželovi přihodilo dalšího? Přečtěte si i Lukášovu minulou povídku, kde naši dva protagonisté měli opravdu velké (ne)štěstí.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Ilustrace: Tereza Trulíková
