Beskydy nejsou jen turistické trasy a výhledy z Lysé hory. Pod jejich vrcholky se skrývají příběhy, které tu zůstaly po generacích – o zbojnících, čertech, čarodějnicích i zapomenutých pokladech. Pověsti, které se šeptají u ohňů, vyprávějí v chalupách a občas připomenou i při noční cestě lesem.
Ondráš – beskydský zbojník, kterého byste se nebáli potkat
Když se poprvé řeklo, že pojedeme na Lysou horu, netěšila jsem se ani tak kvůli výhledu, jako spíš kvůli jednomu příběhu. Znala jsem ho už z vyprávění dědy – o chlapovi, který žil v lesích, okrádal bohaté a pomáhal chudým. A ne, nebyl to Robin Hood. Byl to náš Ondráš.
Ondřej Šebesta se narodil někdy kolem roku 1680, v Janovicích. Pocházel z obyčejné rodiny, ale život se s ním nemazlil. Sloužil u vojska, a právě tam prý přišel k neuvěřitelné síle. Vypráví se, že jednou prý holýma rukama přelomil pušku, když se naštval. Ale kdo ví, co je na tom pravdy. Každopádně – když se vrátil domů, svět byl pořád stejně nespravedlivý. A tak se vydal do hor.
Se skupinou věrných chlapů se skrýval v Beskydech. Nejčastěji v okolí Lysé hory, ale prý měl skrýše i na Smrku, Grúni nebo nad Ostravicí. Okrádal kupce a bohaté pány, ale vesničané ho chránili, protože jim pomáhal. Někdy donesl pytel mouky, jindy peníze, jindy se jen tak zjevil, když bylo třeba vyřešit křivdu. A pak zase zmizel v lesích.
Jeho život ale neměl šťastný konec. Zradil ho jeden z nejbližších – Juráš. Dostal za to slib odměny a možná si i myslel, že sám převezme vedení zbojníků. Ondráše přepadl v krčmě a zabil. Tělo pak donesl vrchnosti, ale místo vděku ho čekal opovržení. Lidé ho začali nenávidět.
Dneska na Lysé potkáte hlavně turisty, běžce a cyklisty. Ale někdy, když přejde mlha přes hřebeny a v lese se zvedne vítr, můžete mít zvláštní pocit, že vás někdo sleduje. Možná duch Ondráše, který se pořád toulá mezi smrky a doufá, že svět nezapomněl na to, co znamená postavit se za slabší.
Čertův mlýn – hora, kde se nemele mouka, ale duše
Mezi Pustevnami a Kněhyní je vrch, kterému se říká Čertův mlýn. Už ten název napovídá, že nejde o úplně obyčejné místo. Turisté ho mají rádi –
hlavně kvůli klidu a tichu. Ale ne každý ví, jak děsivá pověst se k téhle hoře váže.
Kdysi dávno se prý právě tady rozhodli čerti postavit mlýn. Ale ne ledajaký – jejich mlýn nemlel obilí, ale duše hříšníků. Lidé z okolí tvrdili, že když se po půlnoci přiblížili k mlýnu, slyšeli ze skal divné skřípání, řinčení řetězů a někdy i křik. Mlýn měl být ukrytý v zemi a melivo nebylo nic jiného než lidské hříchy.
Aby mohli mlýn postavit, nosili čerti kameny z celého okolí. A právě ty kamenné mohyly, co tam dodnes leží, mají být jejich dílo. Není to ale žádné stavební umění – kameny jsou rozházené, jak je čerti v zuřivosti poházeli, když je přišel zastavit Bůh.
Ten se prý rozhněval, když viděl, co pekelníci chystají, a poslal anděla, aby mlýn zničil. Od té doby místo zeje prázdnotou, ale pod zemí prý zůstalo něco z původní stavby. Lidé se tam v noci bojí spát, a někteří turisté tvrdí, že v mlze zahlédli černé postavy, jak se pohybují mezi kameny.
Možná je to jen sugesce. Možná jen příběh, který má připomenout, že některá místa si pořád drží svoje tajemství. Ale když budete stát na Čertově mlýně a foukne vítr, zkuste na chvíli zavřít oči. Co uslyšíte?
Radhošť – kde se potkali bůh Radegast a svatý Metoděj
Když vystoupáte na Radhošť, díváte se do krajiny, ale zároveň i trochu do minulosti. Tahle hora totiž není jen tak nějaký kopec – v sobě nese příběh o střetu dvou světů. Světa bohů a světa křesťanství.
V dobách, kdy ještě lidé uctívali pohanské bohy, stála na vrcholu Radhoště dřevěná socha Radegasta. Byl to bůh slunce, úrody, ale taky války. Lidé mu obětovali jídlo i zvířata, a věřili, že je ochrání. Prý ho vídali na skále při východu slunce – rohatého, s pohárem v ruce, s tváří napůl lidskou a napůl zvířecí.
Pak ale přišli věrozvěstové Cyril a Metoděj. Jejich mise byla jasná – přinést do kraje víru v jediného Boha. Podle legendy vyšplhali až na samotný Radhošť, postavili kříž a zlomili moc pohanského božstva. Lidé si museli vybrat, a pomalu začali Radegasta opouštět.
Říká se, že když Radegast padl, země se na chvíli zachvěla a slunce se na celý den skrylo za mraky. Jeho socha zmizela, ale duch prý nikdy neodešel. Dodnes se mluví o tom, že ve dne vládne Radhošti svatý Metoděj, ale v noci si horu znovu bere zpět starý bůh Radegast.
Ať už věříte kterékoli straně, jedno je jisté – Radhošť má zvláštní atmosféru. Když se tam vypravíte při západu slunce, možná ucítíte, že tenhle kopec není jen hromada kamenů. Je to místo, kde se pořád potkává víra a mýtus.
Poklad na Lysé hoře – ale jen pro toho, kdo není chamtivý
Lysá hora je nejvyšší vrchol Beskyd a taky nejnavštěvovanější. Ale málokdo ví, že tahle hora prý ukrývá poklad. Ne takový, co najdete v dřevěné
truhle s lebkou, ale jeden, co je trochu zákeřnější.
Vypráví se, že uvnitř hory je veliký sál plný zlata, drahých kamenů a starých mincí. Vchod do něj se otevírá jen jednou za sto let – přesně o svatojánské noci, když je obloha bez mráčku a měsíc svítí naplno. Jenže není to tak jednoduché.
Ten, kdo chce poklad najít, musí být čistého srdce. Musí přijít bez touhy po zbohatnutí, bez myšlenek na slávu. Pokud je sobecký nebo lakomý, hora ho pohltí. Prý už se několikrát stalo, že někdo zmizel – šel hledat poklad a už ho nikdo nikdy neviděl.
Jedna z pověstí mluví o mladém pasáčkovi, který měl dobré srdce a pomáhal všem v okolí. Když jednou v noci zabloudil na vrchol Lysé, otevřela se mu skála a on poklad uviděl. Ale místo aby si cokoliv vzal, jen se podíval a tiše odešel. Druhý den našel u své chalupy proutěný košík – v něm byly tři stříbrné mince a k tomu chleba. Prý mu hora sama poděkovala.
Zlato tam možná pořád je. Ale i kdybyste ho našli, je otázka, jestli byste s ním vyšli zpátky dolů. Na Lysé hoře si totiž víc než peněz váží odvahy a poctivosti.
Čarodějnice z Grúňa – zpívaly v noci a mizely v mlze
Grúň je takové klidné místo u Starých Hamer. Působí nenápadně – pár chalup, les, pastviny, ticho. Ale právě tady se podle vyprávění odehrávaly dost zvláštní věci. Prý se tu scházely čarodějnice.
Podle místních starousedlíků sem za nocí přilétaly v podobě ptáků – nejčastěji jako sovy nebo havrani. Ztrácely se mezi stromy, měnily tvar a tančily kolem ohně. Když někdo zahlédl jejich sabat, říkalo se, že mu do týdne začnou umírat slepice nebo se zkazí mléko.
Jednou se jeden dřevorubec vracel pozdě večer z lesa. Cestou zaslechl podivný zpěv – nebyl to jazyk, kterému by rozuměl, ale tóny ho přitahovaly. Neodolal a šel blíž. Uviděl tři ženské postavy v černém, jak tančí mezi stromy a zpívají. Neutíkal. Jen stál a poslouchal, dokud se mu nezatočila hlava.
Od té noci prý nebyl nikdy stejný. Mluvil tiše, nechodil mezi lidi a pořád si pobrukoval melodii, kterou tehdy slyšel. Nikdy ji neuměl zazpívat nahlas, ale říkal, že ji má pořád v hlavě. A že když zavřete oči, můžete ji slyšet taky.
Grúň je dneska klidné místo na výlet. Ale možná, když tam zůstanete přes noc a zadíváte se do mlhy, uvidíte stín. Nebo uslyšíte zpěv. Ale dejte si pozor – některé písničky není radno si zapamatovat.
Autorka: Viktorie Dohnalová
Editorka: Soňa Lichtenbergová
Poznávejte krásy českých hor díky výzvě 32 vrcholů. Pro milovníky hor a turistiky je to jistě úžasná příležitost vyrazit za novým dobrodružstvím.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroje: alpres.cz, turistickamapa.cz, zahadyzivota.cz
Zdroje obrázků: youtube.com – Zbojíci z Beskyd – hra, chatgpt.com, zars.cz, www.stern.de
