V životě jsem nebyla tak nervózní, jako v den odletu. Nebála jsem se ani tolik samotného letu, největším strašákem byla pro mě cesta plná uliček k mému letadlu. Naivně jsem si myslela, že člověk přijde na letiště a tak nějak ho navedou ke správnému vchodu, kde na něho letadlo bude čekat. Bohužel jsem zjistila, že tak to nefunguje. Když mi rodiče řekli, že dál se mnou jít nemohou, pocítila jsem, že od tohoto okamžiku jsem maximálně zodpovědná sama za sebe.
S přítelem na telefonu jsem prošla všechny kontroly a nasedla do správného letadla. Odlétala jsem z Polska, a tak jsem předpokládala, že letušky budou hovořit tímto jazykem, avšak ejhle, všechno bylo v angličtině. Srdce mi bilo o sto šest, letušce jsem nerozuměla ani slovo a bezpečnostní pás se mnou absolutně nespolupracoval. Když se letadlo rozjelo, začala jsem si v duchu opakovat Otče náš a možná i proto byl let opravdu plynulý.
Ani jsem se nenadála a už se na mě usmívaly černé mraky nad Velkou Británií. Vylezla jsem z letadla a opět nastalo dilema, kterým východem se mám vydat. Na londýnském letišti Gatwick byly tři, a Google mi moc nepomohl. Rozhodla jsem se jít s davem. Když jsem vyšla z uličky, připadala jsem si jak ve filmu Láska nebeská, všude postávali lidé s tabulemi se jmény. Já jsem marně hledala svého taxikáře, který by mě vyhlížel s tabulkou EF.
Za chvíli se všichni rozešli a mně se začaly potit dlaně, taxikář nikde a mobil hlásil pět procent baterie. Nenapadlo mě nic jiného než zavolat domů, což mi samozřejmě moc nepomohlo, jen jsem rodinu stihla upozornit na fakt, že již půl hodiny stojím někde v Anglii na letišti a za pár minut se nedovolám nikam, protože nemám konektor na nabíječku. Mobil se mi vybil a po čtyřiceti minutách jsem byla doslova zoufalá.
Malá bytovka v Hove
Stála jsem před letištěm jak hromádka neštěstí a čekala na zázrak, který věřte nebo ne, po hodině přijel. Byl to můj taxikář, pohodový jihoafrický chlap, kterému bylo asi úplně jedno, že jsem si za těch šedesát minut zrekapitulovala celý svůj život a byla smířená s tím, že se toho večera do Brightonu již nedostanu. Naložil mě s dalšími třemi holkami do dodávky a jeli jsme z Londýna do Brightonu. Byla jsem hrozně nedočkavá, jak bude vypadat má rodina, kde budu bydlet a s kým budu sdílet pokoj.
První vyložil slečnu z Francie, všechny tři jsme se zvědavě dívaly z okénka dodávky, jak vypadá její hostitelka. Byla jsem v šoku, vím že se lidi nesluší soudit podle vzhledu, ale takovou ženu jsem v životě neviděla. Měla neskutečně obrovské oči daleko od sebe a na Francouzce jsem viděla, že jí taky nebylo dvakrát do smíchu. Každopádně jsme jeli dál a další zastávka byla v jakési lepší čtvrti, kde byly velké domy se zahradou a krásnými ploty. U jednoho domu jsme zastavili a já marně doufala, že taxikář vysloví moje jméno. Bohužel, tento dům čekal na dvě slečny z Polska a já jsem zůstala v taxíku sama. Jeli jsme docela dlouho, moje bydlení se nacházelo v Hove. Taxík nezastavil u vily s trávníkem, ale u malé bytovky, která vypadala, že kdyby přišel větší vítr, odnese ji i se střechou.
Večeře z polotovaru s královskou rodinou
Ve dveřích čekala sympatická paní s pejskem. Vřele mě přivítala a podivně se podívala na můj přeplněný kufr a na úzké schodiště, které vedlo k mému pokoji. Ve druhém patře jsem měla bydlet s dvěma slečnami. V jednom pokoji bydlela holka z Asie, byla moc laskavá, ale už si ani nevzpomenu na její jméno, z čehož můžete usoudit, že se z nás nějaké velké kamarádky nestaly. Ve druhém pokoji jsem měla bydlet s Marrinou, slečnou ze Španělska, která byla laskavá o něco méně, ale alespoň si pamatuji její jméno. První dojem z mého pokoje byl spíše pozitivní, nečekala jsem žádný přepych, pokoj byl hodně malý, sotva se tam vlezly dvě postele a skříň. Ani jsem se nestihla rozhlédnout a paní domácí, které se říkalo Lyn, mě volala na večeři. Slezla jsem po schodech dolů a přivítala se v obývacím pokoji s jejím manželem a třemi psy.
Večeřeli jsme všichni společně na gauči u televize, kde běžel nějaký pořad o královské rodině. Večeře byla poněkud typicky britská, polotovar přihřátý v mikrovlnce, ale měla jsem hlad, tak mi to kupodivu docela chutnalo. Po večeři jsem Lyn dala české sladkosti a Becherovku, z které málem odpadla když viděla, že má osmatřicet procent alkoholu. V duchu jsem si říkala, ještě že jsem nevzala tu domácí pálenku. Druhého dne jsem se měla dostavit ráno do Brightonu, kde mělo v bývalém kostele proběhnout zahájení školní sezóny. Lyn řekla, že tam dojedu bez problému, že to je jen pár zastávek autobusem, ale já jsem se absolutně neorientovala v britské MHD a byla jsem si jistá, že tam sama nedojedu ani náhodou.
První cestování místní dopravou
Nakonec to dopadlo dobře, protože přišla moje spolubydlící Marrina a řekla mi, že tam se mnou ráno zajede, že má v těchto hodinách v Brightonu vyučování. První noc jsem spala bez problému, jenom vstát ráno z postele byl trochu boj. Měla jsem tak měkkou matraci, že jsem v ní byla doslova ponořená, po dvou dnech jsem se jí tedy zbavila a spala raději na dřevěných roštech přikrytých dekou. S Marrinou jsme došly na autobusovou zastávku a společně jely do Brightonu. Cesta byla velmi klikatá a tak jsem byla opravdu ráda, že jela se mnou.
Když jsem vešla do kostela, bylo tam plno mladých lidí, překvapilo mě, jak se všichni vzájemně bavili, skoro jakoby se znali už roky. Já jsem si poslušně sedla do první řady a tak nějak doufala, že si ke mně někdo přisedne. Což se nestalo. Následně jsme hráli seznamovací hry a byli postupně rozřazováni podle dialogu s lektorkami do skupin. Skončila jsem ve skupině A2-B1, což není žádná sláva, ale co se dá dělat.
Potom nás provedli Brightonem a ukázali nám naši školu, zavedli nás k obchodu, kde jsme si měli koupit měsíční kartičku na autobus. Koupila jsem si ji na tři týdny a vyšla mě cca na dva tisíce korun, což mě moc nepotěšilo, protože jsem nepočítala s tím, že budu do školy jezdit přes půl hodiny a ještě za takovou cenu. Poté se s námi rozloučili a já jsem skončila sama v centru Brightonu, bylo mi trochu hořko. Znáte ten pocit, když vám je smutno, ale nechcete brečet.
Upršený Brighton a půllitr kávy
Prošla jsem se centrem, kde bylo plno obchůdků a krásných uliček s kavárnami, dala jsem si půllitrový hrnek kávy a zkoumala na mapách, kterým autobusem se dostanu domů. Počasí bylo britské, venku bylo zamračeno, trochu pršelo a mně bylo do pláče. Pamatuji si, že jsem se obávala toho, že budu každý den v Anglii trávit takto sama u půllitrového hrnku s kávou, muffinem k tomu a s rodiči na telefonu. Cesta domů byla neskutečně napínavá, celou dobu jsem se dívala do mobilu, jestli se blížím k mé zastávce.
Dojela jsem dobře, měla jsem ze sebe radost, došla jsem domů, kde už na mě čekala Lyn, její manžel a tři psi. Zeptala se mě, jestli mám hlad. Za pár minut jsme všichni seděli dole v obýváku na gauči u televize u jakési směsi s hráškem a mrkví. V ten moment jsem se cítila dobře, jako bych byla někde na chalupě u babičky. Mojí lámanou angličtinou jsme prohodili pár slov a Lyn mě uklidňovala, že s každým dnem budu mluvit lépe a lépe. Večer jsem se zanořila do postele s dobrým pocitem z toho, že jsem svůj první den v Anglii přežila a také s odhodláním do zítřejšího prvního vyučování a nových přátelství.
Autor: Izabela Waclawková
O cestě do Anglie s Education First vychází postupně celá série článků. Nenechte si ujít její první díl.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: pexels.com, Izabela Waclawková
