Nadace Karla Janečka v rámci projektu Laskavec každý rok v listopadu oceňuje ty, kteří nezištně konají dobré skutky. Toto ocenění získal v roce 2019 i tehdy dvacetiletý Tomáš Adamec, který se narodil a dosud žije v obci Moravičany na Mohelnicku. Jeho rodná vesnice mu není lhostejná, rozhodl se ji proto aktivně zvelebovat. Založil Moravičanský okrašlovací spolek, jenž se snaží vytvořit prostor ke kulturním a komunitním aktivitám pro místní obyvatele, vybudoval komunitní centrum Beseda a podílel se na vzniku iniciativy Zachovat náves v Moravičanech. Také objevil významnou stoletou lípu, kterou nominoval do ankety Strom roku, kde získala krásné čtvrté místo.
Za svou činnost jsi získal ocenění Laskavec od Nadace Karla Janečka. Jaký jsi z toho ocenění měl pocit a změnilo se u tebe něco potom, co jsi ho obdržel?
Největší změnou je, že se o mé činnosti dozvědělo více lidí. Díky nadaci jsem se spojil s dalšími lidmi napříč republikou, kteří pracují na různých zajímavých projektech, a za ty dva roky se z nás stali přátelé a kolegové. Navzájem spolupracujeme a inspirujeme se. Co se týče toho ocenění – jelikož jsem poměrně introvertní člověk, měl jsem z něho nejprve trošku obavy. Věděl jsem, že lidé teď ode mě budou mít různá očekávání, a bál jsem se, abych nedostal nějakou nálepku. Na vesnici se to totiž bere trošku jinak než ve městě, proto jsem se tím oceněním nijak nechlubil. Nechtěl jsem ani, aby veškerá pozornost byla upřená jen na mě, protože všechno, co dělám, je týmová práce, není to one-man show.
Kdo tě na Laskavce nominoval?
Tajně mě nominoval kolega ze spolku, já o tom vůbec nevěděl. Bylo to překvapení, do té doby jsem totiž vůbec nezaznamenal, že by něco takového existovalo.
Péči o svou rodnou obec se věnuješ už docela dlouhou dobu. Co bylo tou prvotní příčinou, nebo důvodem, proč jsi s tím vlastně začal?
Když jsem s tím začínal, studoval jsem zrovna na gymnáziu v Kroměříži. Domů jsem se vracel jednou za dva týdny na víkend a uvědomil si, že mi v té vesnici něco chybí. Bylo v ní jakési zvláštní mrtvo a nic moc se tam nedělo, tak jsem si řekl, že je to potřeba změnit. Zároveň mě lákaly takové projekty, jako například vysazování stromů, péče o zeleň a pořádání kulturních akcí. Začal jsem o tom diskutovat s dalšími lidmi a dohodli jsme se, že s tím něco uděláme. Nejdřív jsme se podíleli na malých, jednorázových projektech, například Strom roku nebo zachraňování návsi, u čehož se dala dohromady ta parta lidí, se kterou spolupracuji dodnes. Já se nebál to téma otevřít, asi hlavně proto, že jsem tam tehdy nebydlel. Kdybych věděl, co všechno to způsobí, možná bych byl trošku opatrnější. (smích)
Co se týče mé motivace, musím zmínit jednoho čtyřiadevadesátiletého pána, se kterým jsem se setkával zhruba od svých patnácti let. Ten mě hodně zasvětil do místní historie, měl plnou hlavu nápadů a myšlenek, tehdy ještě hodně fotil a zajímal se o to, co se kolem něj děje. To mě strašně inspirovalo, líbilo se mi, že je stále tak aktivní a činný a že se tolik zajímá o místo, kde žije.
Co považuješ za svůj největší dosavadní úspěch? Na co jsi nejvíc pyšný?
Já jsem pyšný na spoustu věcí, ale nejvíc na otevření našeho komunitního centra Beseda – volnočasového prostoru, kde pořádáme různé kulturní akce, jako jsou cestovatelské přednášky, herny pro děti či setkání pro seniory, různé řemeslné či pekařské kurzy. Budovali jsme to asi rok a půl, v roce 2019 se centrum oficiálně otevřelo a jsem opravdu hrdý na to, že vzniklo, i když kvůli pandemii jelo naplno jen nějaké čtyři měsíce. Beseda se nachází v přízemí nevyužité historické fary, takže jsme měli možnost vdechnout život do místa, které do té doby chátralo.
Druhá věc, na kterou jsem moc pyšný, je zahrada. Tu jsme si pronajali se spolkem, protože mnoho mých kolegů jsou vášniví zahradníci. Tento prostor se také nevyužíval, chtěli jsme ho proto zpřístupnit lidem, a když přišel covid, spoustu akcí jsme přesunuli právě tam.
Kromě toho, že jsi předseda Moravičanského okrašlovacího spolku, který jsi založil, jsi také vysokoškolským studentem. Jak zvládáš skloubit péči o obec a studium?
Je to dost náročné. Když byla distanční výuka, docela mi to vyhovovalo, stihnul jsem toho víc. Během prezenční výuky je to skloubení o dost těžší, chodím i do práce, uvažuju proto, že přejdu na dálkové studium.
Na čem teď aktuálně pracuješ? Jaké jsou tvoje další plány pro obec?
Hlavním bodem je zmíněná zahrada, ačkoliv to je běh na několik let. Teď připravujeme jednu dárcovskou kampaň, protože do té zahrady chceme vnést život – tedy zvířata. Potřebujeme proto postavit ohrady, nějaké přístřešky pro ovce, včelíny, na což samozřejmě potřebujeme dostatek financí, takže se snažíme získat víc grantů, dotací a sponzorů. Dále chystáme nějaké další projekty, ale v téhle době je to těžké. Snažím se je proto připravit tak, aby byly časově flexibilní a v případě potřeby se mohly posunout. Pak je tu ještě jedna věc, ale ta tolik nesouvisí s naší organizací – skládám dohromady tým na postavení kandidátky do komunálních voleb, které proběhnou příští rok. Věřím totiž, že by část obyvatelstva Moravičan uvítala nějakou změnu.
V Moravičanech žiješ celý svůj život, máš tady i hluboké kořeny. Je něco, co o tvé rodné obci třeba moc lidí neví, ale ty bys byl rád, kdyby se o tom dozvěděli?
Naše obec má nádhernou historii a prostor – já jsem totiž srdcem architekt a urbanista a Moravičany jsou, dle mého, krásné místo pro život. Byl bych rád, kdyby si to zdejší lidé víc uvědomovali. Teď jsem byl na jedné dobrovolnické akci v Čechách, kde jsem se setkal s lidmi z různých koutů republiky, a když jsem řekl, odkud pocházím, překvapilo mě, že někteří z těch lidí mou vesnici znají. Vzpomněli si třeba na naši náves, která na ně velmi zapůsobila, což mě moc těší. Mám radost, že i lidé zdaleka jsou schopní ocenit naši obec, a chtěl bych vzkázat hlavně místním, ať jsou na to hrdí a o tento prostor co nejvíce pečují.
Co bys vzkázal mladým lidem, jako jsi ty, kteří by se třeba také chtěli zapojit do dění ve svém rodném městě či vesnici? Co je nejdůležitější pro to, aby člověk v této oblasti prorazil?
Nejdůležitější je inspirace, proto bych jim doporučil alespoň zezačátku hodně cestovat, podívat se, jak věci fungují jinde. Dobré je i spojení s takovými spolky, jako například Skaut, Hnutí Duha či Brontosauři, seznámit se s tím, jak ti lidé pracují a jak přemýšlejí. Potom se člověk může rozhodnout, jestli se k nim chce přidat, nebo jestli si zvolí svoji vlastní cestu, jako jsem to udělal já. Nemám rád, když mi někdo diktuje, co můžu a nemůžu dělat, proto jsem si se svými kolegy raději zvolil cestu svobody. Vytvořili jsme si vlastní organizaci a můžeme dělat to, co nás baví. Člověk potřebuje hnací motor, musí mít vidinu toho, co chce vybudovat. Já to dělám z toho důvodu, protože v tom místě hodlám zůstat a žít, založit tam rodinu, chci zlepšit svoji budoucnost i budoucnost svých dětí. Takže pokud chcete něco změnit, začněte především u sebe, promyslete si, proč to vlastně děláte a čeho tím chcete dosáhnout. Mějte nějaký základ, na kterém můžete stavět a zajímejte se o to, co se děje kolem vás.
Třináctého listopadu byl Mezinárodní den laskavosti. Komu jsi naposledy projevil laskavost a jak? Nebo kdo ji projevil tobě?
Nejlaskavější věc, kterou si teď vybavím, se udála teď 6. listopadu, kdy jsme pořádali výsadbovou akci. Ta akce byla obrovská, chystali jsme ji několik měsíců dopředu a spočívala v tom, že si různí občané, spolky a firmy mohli adoptovat strom. Zakoupili si buď jabloň, nebo hrušeň, které se vysadily v lokalitě podél vycházkové cesty od naší vesnice k jezeru. Zájem o akci byl nesmírný, prodaly se totiž úplně všechny stromy, a poptávka dokonce převýšila nabídku. Byla to nádherná akce, panovala neskutečná atmosféra, já z toho osobně žiju ještě teď (smích). Nejkrásnější na tom ale bylo to, jak se všichni spojili, ať už se jednalo o rodiny s dětmi, seniory, či různé školy a školky, všichni se bez rozdílu posadili takříkajíc kolem jednoho stolu. To byl tedy projev laskavosti ze strany mé i mých kolegů, kteří se na tom podíleli. Zabralo nám to spoustu času, ale vidět ty radosti a úsměvy, to opravdu stálo za to.
Při té příležitosti musím zmínit jednu slečnu, která je bohužel postižená, a zrovna ten den měla narozeniny. Pak za mnou přišla a děkovala mi, že ještě nikdy v životě nedostala tak krásný dárek, protože díky té akci mohla strávit celý ten den se svou rodinou, a plakala dojetím, což byl pro mě neskutečně silný moment. Dále tam přišel vysadit strom jeden asi devadesátiletý pán se svými pravnoučaty a vykládal mi o tom, jak se celý týden netěšil na nic jiného. Když jsem viděl, že ti lidé jsou z té akce tolik nadšení, věděl jsem, že i přes všechny problémy a starosti má to, co dělám, smysl.
Autor: Nikol Látalová
Neznáte projekt Laskavec? Přečtěte si o něm více v našem článku. Mimo jiné se dozvíte, kdo byl mezi oceněnými za letošní rok.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: vikend.hn.cz, facebook Moravičanské okrašlovací spolek, svetneziskovek.cz, laskavost.cz
