V Indonésii se vyskytuje šest ze sedmi celosvětových druhů mořských želv. Dnes jim ale hrozí vyhynutí. Za posledních 70 let jejich populace na některých místech klesla až o 90 %. Svou roli v tom hraje znečištěné prostředí i pytláctví. Český spolek Chráníme mořské želvy proto chrání pláže, na kterých želvy kladou vejce, pro jejichž líhnutí se snaží zajistit bezpečná místa. Také si dal za cíl vzdělávat místní obyvatele. Neinformovanost tamějších obyvatel i turistů je podle Kateřiny Procházkové jedním z hlavních kamenů úrazu. Jako dobrovolnice strávila v záchranných centrech na pláži více než měsíc. O tento svůj zážitek se podělila s redaktorkou.
Můžeš nám přiblížit, jaký problém je v Indonésii ohledně mořských želv?
Největším nebezpečím pro želvy jsou lidé. V Indonésii je velký problém s pytláky, kteří kradou želví vajíčka. Ta jsou totiž oblíbeným prodejným artiklem na tamějších tržištích. A stejně tak i želvovin, ze které se v Indonésii vyrábí různé šperky. Mnoho turistů si takový šperk odveze jako suvenýr, aniž by znali jeho příběh. Vidí jen nízkou cenu a hezký předmět. Ale želvám jsou často za účelem získání želvoviny vypalovány krunýře a pak jsou želvy hozené zpátky do moře, kde samozřejmě následně umírají. Navíc je tento postup nelegální, takže za dovezení předmětu vyrobeného z krunýře těchto kriticky ohrožených druhů vám hrozí postih.
Ale ke klesání želví populace přispívá třeba i extrémní rybolov. Stává se, že se želvy zasekávají v rybářských sítích. Někde se stále loví dynamitem. A ani znečištění prostředí želvám neprospívá. Kožatka velká, největší druh v Indonésii, se živí medúzami. Za ty ale může v moři snadno zaměnit plastové sáčky, které není schopná strávit.
Řeší tyto problémy místní obyvatelé?
Existují záchranná centra, ve kterých se želvy snaží chránit, ale ne vždy jsou vedena úplně správně. Často se setkáváme s želvími líhněmi v podobě malých bazénků. Ty jsou ve velké míře hlavně na Srí Lance, ale také na Bali, na Lomboku i jinde v Indonésii. Je to taková past na turisty, můžou si tam sami do moře pustit želví mládě. Ovšem i v tomhle případě si myslím, že kdyby věděli, jak špatné to pro želvy je, svou návštěvu těchto center by si rozmysleli.
Co je na takových centrech špatně?
Drží velké množství mláďat na malém prostoru. Tím, že v bazénku nejsou vlny, želvy ztrácí pohybové schopnosti. Nevyvinou se jim svaly. Když se následně vypustí, jsou velmi slabé. V bazénku může docházet i k šíření různých nemocí. A zároveň když tam želvy zůstávají dlouho, ztratí instinkt. Vždycky se totiž třeba po třiceti letech vrací na místo, kde se vylíhly, aby tam nakladly vajíčka. Takhle už se ale vrátit nedokážou. A nejsou ani vypouštěny ve správných podmínkách. Aby u toho mohli být turisté, vypouští se třeba kolem poledne, kdy je všude úplně rozpálený písek. Ten způsobí, že si spálí spodní krunýř a umírají. Což turisté netuší. Ale obecné tipy, jak cestovat tak, abychom nepřispívali tomuto jednání, shrnuje několik videí Chráníme mořské želvy.
Takže největší problém je podle tebe vlastně neinformovanost?
Kdyby o tom bylo větší povědomí, určitě by situace byla lepší. Právě o její zlepšení se snaží spolek Chráníme mořské želvy. Jeho zakladatelka Hana už navázala spolupráci s více než 50 hotely na Srí Lance. Zkontrolovala, která záchranná centra jsou vedená dobře, a ta jsou teď skrze hotely turistům doporučované. Dokonce existuje mapa s dobře vedenými centry Recommended Turtle Reservation Sites in Sri Lanka. V Indonésii se spolek společně s tamními organizacemi snaží kromě přímé ochrany želv na plážích, vzdělávání a rozvoje obyvatel, ukazovat i krásy přírody. Často místní ani neví, jaké druhy želv u nich žijí, nikdy neviděli život pod hladinou moře. Takže děti třeba učíme plavat, půjčujeme jim šnorchl, uklízíme s nimi na pláži odpadky a tak dále. Ale v Indonésii jde asi hlavně o pytláky. Pro ně je želvovina či vejce želv hlavní zdroj příjmů.
I tento problém spolek řeší?
Hanka vymyslela, že by se šperky, které se běžně vyrábí z želvoviny, mohly vyrábět z kokosů. Ty jsou pro místní konec konců i dostupnější. Kokosové šperky pak spolek vykupuje od místních za stejnou cenu, za kterou by byly vykoupené ty ze želvoviny. Tento nápad se ujal a kokosové šperky se začínají vyrábět i na Srí Lance. Tam se dokonce podařilo navázat spolupráci s jejich vládou. V rámci ní by se suvenýry od místních lidí mohly prodávat v každém národním parku a nahradily by dovážené zboží.
Mluvíme o spolku Chráníme mořské želvy, co je vůbec jeho náplní?
Je to jediný spolek svého druhu v České republice. Založila ho bioložka Hana Svobodová. Jeho cílem je přímá ochrana mořských želv, zefektivňování ochrany, vzdělávání místních a osvěta v ČR. Teď spolek chrání dohromady asi osm míst. Dvě z nich jsou na plážích Srí Lanky, zbytek v Indonésii. Podařilo se zachránit už zhruba pět milionů želvích vajíček. Členové spolku a jeho dobrovolníci se schází v Praze. Do projektu je zapojeno zhruba 15 dobrovolníků, z nichž někteří přednášejí na českých školách. Prodáváme naše předměty na různých trzích, hledáme sponzory a tak dále. Vybrané peníze jdou celé na platy ochranářů v Indonésii a na Srí Lance. Hodně nám pomáhají i dobrovolníci, kteří jezdí do Indonésie nebo na Srí Lanku, kde třeba mapují záchranná centra nebo pomáhají našim ochranářům. Učí děti nejen plavání ale také například angličtinu a jak zacházet s odpadem.
Právě ty ses dobrovolníkem stala a strávila jsi nějaký čas v Indonésii. Jak probíhal běžný den v záchranném centru?
Nejvíc se toho děje večer a v noci. Měli jsme noční hlídky. Vlastně celou noc člověk chodil po pláži. Sledovali jsme stopy, případně přímo želvy, abychom viděli, kde kladou vajíčka. Pokud šlo o nějaké nevyhovující místo, bylo nutné vajíčka přemístit do kyblíčku tak, aby se nezničila, a vzít je do bezpečí. Typicky do hatchery.
Hatchery jste i stavěli. Co to vlastně je?
Je to chráněné místo pro želví vajíčka, kam se nedostanou predátoři ani pytláci. Hlídají ho rangeři. Nalezená vajíčka se tam vždycky umístí do jedné části a označí se, aby se vědělo, kdy budou vylíhnuta. Je hlídán i počet vylíhnutých želv. Nicméně každé hatchery je trochu jiné. Je stavěno z takového stavebního materiálu, který je v dané oblasti dostupný. Někde je třeba základ z cihel a na něm bambusové kolíky. Někde je přes hatchery síť kvůli predátorům. My jsme stavěli základ z bambusu síť jsme nepoužili. Obecně tam musí být aspoň metr písku, želví hnízda jsou občas hluboko. Mělo by stát v polostínu, v lehce vlhkém místě.
Některá hatchery mají dole skulinku, skrz kterou pak mohou vylíhlé želvy odcházet do moře. Jinde je kontrolují rangeři a přenáší je opatrně v kyblíčku a následně je vypustí.
Vy jste hatchery stavěli v Polewali na ostrově Sulawesi v záchranném centru, se kterým následně spolek nově navázal spolupráci. Byla právě tahle stavba největším úspěchem během vašeho pobytu v Indonésii?
Úspěch určitě byl, že jsme hatchery postavili asi za deset dnů. To se tam při indonéském tempu života moc často nestává. Ale místní jsou v téhle oblasti velmi aktivní. My jsme tam jeli, abychom zjistili, jak centrum funguje, a jestli je vhodné pro navázání spolupráce. Teď už tam oficiálně probíhá ochrana želv a pracuje tam pět placených rangerů. Funguje tam organizace Laut Biru, která chrání mořské želvy, korály, sází mangrove a vzdělávají veřejnost.
Viděla jsem, že jste v Indonésii točili i dokument.
Ano, čtyři dny jsme byli součástí natáčení dokumentu, který obrazuje proces přenesení vajíček do hatchery a je v něm ukázán i transport korálů, které je v této oblasti taky potřeba chránit. To funguje tak, že když se najde v moři korál, tak se rozlomí, část se připevní ke kovové konstrukci a obojí se umístí na dno moře. Korály se potom v rámci několika let v místě rozrostou. Dokument se točil s cílem, že se bude pouštět ve školách a případně na konferencích. Je v indonéštině, měl by sloužit ke vzdělávání místních.
Kromě center jste pobývali i ve městech. Zažila jsi v Indonésii nějaký kulturní šok?
Asi ne tak velký, jak bych čekala. Je tam docela velký rozdíl mezi bohatší a chudší vrstvou. Někteří žijí v domech lépe vybavených než ty naše, jiní žijí v chatrčích. Neexistují tam pravidla silničního provozu. Většina aut má vytrhané pásy, protože se nepoužívají. Ale lidé jsou opravdu přátelští a laskaví. Jsou to takoví pohodáři. I když se stane nehoda na silnici, tak vystoupí, zasmějí se tomu a popřejí si hezký den. Nestresují se. Asi i proto tam všechno dlouho trvá. Ale musím říct, že jsem se cítila naprosto bezpečně. Navíc se Indonésie může chlubit krásnou přírodou. Pokud někdo váhá, jestli by se tam měl vypravit, tak za sebe to můžu jedině doporučit.
A když se ještě vrátíme ke spolku Chráníme mořské želvy, je možné vás nějak podpořit?
Zapojit se může víceméně každý. Třeba už jen tím, že bude šířit povědomí o této problematice. Rozhodně bude pro každého prospěšné, když navštíví některé z center, která želvám doopravdy pomáhají. Ta jsou uvedená na zmiňované mapě. Zároveň je možné spolek informovat o špatně vedených centrech, aby mohla být přidána do databáze. Tady v Čechách občas pomáhají třeba i školy tím, že zorganizují Běh pro želvy, a výtěžek z akce putuje na platy ochranářů. Také se rádi zúčastníme akce, kde by se mohly prodávat naše předměty. Máme přívěsky se želvou, omalovánky, plátěnky nebo pexeso. Všechno je možné zakoupit i na e-shopu Zelená domácnost, se kterým spolek spolupracuje. Můžete přispět i na platy ochranářů. Více informací se každopádně dozvíte na www.morskezelvy.cz.
Autor: Vendula Berčková
Není vám osud zvířat lhostejný a zajímají vás další inspirativní příběhy? Přečtěte si o dvou zachráncích, kteří se starají o zvířata po katastrofě ve Fukušimě.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Kateřina Procházková
