Aneta a Alena jsou dvě sympatické kamarádky, které si daly za cíl ukázat lidem svět neslyšících osob z jiné stránky. Náš rozhovor probíhal formou videohovoru přes Zoom. Navzdory drobným technickým komplikacím jsme za dvě hodiny probraly nejen téma projektu (Ne)slyším, ale také nedostatky, které tíží osoby se sluchovou vadou. Jaké to je žít s hendikepem a jak takovým lidem můžeme pomoct? Co je třeba změnit a nad čím bychom se měli zamyslet? Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v dnešním rozhovoru.
O ANETĚ A ALENĚ
Proč jste se začaly zabývat světem neslyšících osob?
Aneta: Vysoká škola byla klíčová, před ní pro mne bylo téma lidí se sluchovou vadou tabu. Po střední škole jsem šla studovat speciální pedagogiku s tím, že jsem směřovala k logopedii. Postupně mě to táhlo k surdopedii, tak jsem se začala učit znakový jazyk a prošla jsem si a stále procházím kurzy Trojrozměru, kde poznávám svět lidí se sluchovou vadou. Tento obor mě natolik vtáhnul, že jsem o tom musela pořád přemýšlet, mrzelo mě, že o světě neslyšících ví tak málo lidí, a měla jsem potřebu toto téma zviditelnit.
Kde jste se poznaly s Alenou?
Aneta: S Alenou jsme se poznaly v práci, konkrétně v mateřské škole pro sluchově postižené v Brně, kde jsme nastoupily ve stejný den. Do této školky chodí děti se sluchovým postižením. Jsou tam dvě třídy a každá má jiné metody a postupy komunikace s dětmi. Záleží na tom, jak je potřeba s dítětem pracovat. (Jedna je určená spíše pro děti, které primárně znakují, a v té druhé jsou převážně děti s kochleárním implantátem a sluchadly, které mluví.)
Čím se liší tato mateřská škola určená pro děti se sluchovým postižením od klasických školek?
Aneta: Já bych řekla, že největší odlišnost je v počtu dětí. V naší školce momentálně máme dvacet jedna dětí, které jsou rozdělené do dvou tříd. Z toho v jedné třídě jsou dvě paní učitelky a jedna asistentka pedagoga, tudíž se můžeme dětem více věnovat. Je tam individuálnější přístup a to mi vyhovuje. Jinak naše školka se nijak zvlášť neodlišuje od ostatních, často tam máme dramaterapii nebo terapii loutkou, což je super. Také mají děti v naší školce vlastní paní logopedku, kterou pravidelně navštěvují.
Aleno, ty máš problémy se sluchem již od narození?
Alena: Ano, rodiče se o tom dozvěděli až po třech letech, když si začali všímat, že se ničeho nelekám. Ten fakt, že mám problémy se sluchem, si moc nepřipouštěli, protože jim doktoři říkali, že jsem pouze opožděná, že to není nic vážného. Poslední impuls byl, když jsem běžela chodbou a mamka na mě silně zakřičela a já jsem se neotočila. Potom jsem šla ihned na sluchové vyšetření, kde se zjistilo, že neslyším. Bylo to pro mě i rodiče hodně náročné, nasadili mi sluchátka ve čtyřech letech. Rodiče se mnou začali znakovat a všechno komentovat, abych měla vysoký přísun slovní zásoby. Doktoři říkali rodičům, aby se mnou hlavně znakovali, nedávali mi velké šance, že bych plynule mluvila. Rodičům se to moc nelíbilo a dále mne vedli ke komunikaci řečí.
Jednoho dne jsme se s maminkou dívaly z okna. Maminka stála za mnou a všechno, co jsme viděly, mi komentovala do sluchátka. Řekla „auto“ a já jsem to zopakovala. A tak jsem postupně začala mluvit. Opravdu, hodně za to vděčím rodičům, protože bez nich bych nebyla tam, kde jsem, i když to bylo hodně náročné. Hodiny denně strávené na logopedii a různých cvičeních. Dodnes mám v pokoji vystavené tři bichle, z kterých jsme se pravidelně učili.
Takže místo běhání venku s dětmi jsi trávila čas s knížkou a rodiči. Mrzelo tě to?
Alena: Samozřejmě a nejen to. Bylo mi líto, když jsem se s rodinou dívala na televizi a neslyšela jsem. Šlo taky o různé drobnosti, třeba oslavy. Sešla se celá rodina, a jakmile se spustila větší diskuse, mluvili rychle a najednou, už jsem to nezvládala. Seděla jsem vedle mamky a ptala se jí, co říkali. Zopakovala mi to, ale všechno bylo pro mě v opožděné reakci. Nebylo to ono a potom už mi bylo i trapně se jí pořád ptát, tak jsem si našla svůj program.
Jaké jsi měla dospívání a co kamarádi a první láska?
Alena: Když na mě přišla puberta, zhoršil se mi vztah s mamkou, dva roky jsem s ní nemohla být v jedné místnosti, protože jsem jí v podstatě dávala za vinu to, že neslyším. Bylo to špatné období, protože rodiče za to samozřejmě nemohli. Jenom to pro mě bylo těžké, chtěla jsem být jako ostatní, všechno zvládat a stíhat. A tím, že rodiče se mnou hrozně pracovali, nechápala jsem, proč nejsem plnohodnotný člen společnosti. V dnešní době, když jsem s přítelem a známými, zvládám diskusi, ale jakmile jdeme na nějakou akci nebo koncert, už to nedávám. V létě jsme šli s kamarády na kolotoče, bylo to bezvadný, bavili jsme se, ale jakmile jsme přešli do parku na koncert, byla jsem ztracená. Už jsem neměla náladu tam být, protože tam byla tma, blikala světla a já jsem ničemu nerozuměla. Tak jsem se otočila na podpatku a raději šla domů. Takže si uvědomuji, že sluchové postižení mě vedlo k tomu, že jsem trochu nespolečenský člověk.
Co se týče vztahů s kluky, tam jsem nikdy neměla problém. Můj bývalý přítel byl skvělý a současný je taky výborný. Pět let ho učím znakovku a už aspoň umí znakovat alkohol a sprostá slovíčka (smích). Ve škole jsem měla dobré kamarády, ale samozřejmě tam byla i šikana. Každopádně když se na to dneska kouknu, tak vidím, že ti lidé se za to stydí, když se dneska potkáme. Dělají jako by nic, jenže já už je ve svém životě nepotřebuji. Myslím si, že takové věci jsou běžné, nejen u lidí s nějakým postižením.
O PROJEKTU (NE)SLYŠÍM
Kdy a odkud přišla první myšlenka založit společný účet na instagramu?
Aneta: Loni v květnu, když nám zavřeli školku, jsem přišla za Alenou s nápadem založit společný instagramový profil. Myšlenka projektu přišla z toho důvodu, že dle mého názoru je hrozně málo slyšících lidí, kteří něco ví o komunitě osob se sluchovým postižením. Je tam spousta tabu a mylných informaci. Necítila jsem se na to, jít do toho projektu sama, proto mě potěšila kladná reakce Aleny. Na druhý den byl náš instagramový účet s názvem (Ne)slyším na světě.
Takže jste příkladem toho, že občas není dobré nad věcí dlouho přemýšlet, ale raději zariskovat a skočit do toho, jak se lidově říká, po hlavě. Zaujal mě váš název (Ne)slyším, proč právě „NE“ je v závorce?
Aneta: To „ne“ je v závorce ze dvou důvodů. Ten první je ten, že já jsem slyšící a Alča neslyšící, a druhým důvodem je, že naším cílem je propojení světa slyšících s neslyšícími.
Čím je váš profil odlišný od jiných? Co se můžou lidé na vašem instagramu naučit?
Aneta: Náš profil je zajímavý v tom, že dáváme prostor slyšícím, aby poznali komunitu neslyšících, aby se například mohli naučit i pár znaků… Líbí se mi to propojení těch komunit. Kupříkladu nám chodí hodně zpráv, že se lidé chtěli naučit znakový jazyk a nevěděli jak a kde. K tomu nevím o tom, že by ve světě nějaký podobný instagramový profil existoval.
Alena: Nám jde hlavně o tu osvětu, učíme lidi znakový jazyk zábavou. Kdo se chce tímto zabývat do hloubky, může se zapsat do kurzu. Myslíme si, že naše práce má výsledky, když vidíme, jak například Nikol Štíbrová nebo Anna Geislerová sdílely naše videa. Jde nám hlavně o to, aby si lidé našli cestu k tomu, o čem je ten svět neslyšících. Někdo si díky nám může najít cestu a přihlásit se na studium tlumočnictví znakového jazyka.
Předpokládám, že natáčení krátkých videí na instagram vám zabere hodně času a úsilí. Oplácí vám to lidé kladnými ohlasy, nebo se objevuje i kritika?
Aneta: Docela často nám lidé píšou a převážně to jsou krásné zprávy. Akorát občas se setkáváme, většinou od neslyšících, s negativními zprávami, zejména proto, že ten znakový jazyk není všude stejný a liší se nejen zeměmi.
Alena: Tak například Brno, Ostrava, nebo Praha. To konkrétní slovo může mít určitý počet znaků. Každý okres používá jiný znak na dané slovo, kupříkladu Pražák řekne jiným znakem „most“ než Ostravák. Neslyšící si často upravují znaky do hovorového jazyka a následně se to vžije do společnosti. Tím, že jsme z Brna, tak většina našich znaků je moravských, tak jak se to učíme ve znakovce. Než něco zveřejníme na našem profilu, tak si to dopředu ověříme, ptáme se lektorů, zdali to je tak správně. Bohužel často lidé z jiného okresu dané slovo znakují po svém a potom nám píšou, že to máme špatně. Například na náš profil nahlédne neslyšící, který je třeba z Prahy, a neprodleně nám píše, že daný znak máme špatně. Ale ono to vlastně špatně není, pouze on zná ten svůj znak jinak.
Kdybych měla být přesná, mám používat pojem „znakový jazyk“, nebo „znaková řeč“?
Alena: Znakový jazyk, ne znaková řeč, protože také říkáme český jazyk a ne česká řeč – jsme na to háklivé. Nebo se neříká pouze „sluchově postižený“, ale „osoba se sluchovým postižením“, aby se tam zdůraznila ta persona. Na tyto termíny se klade v surdopedii důraz.
Aneta: Je to tak ve společnosti ustálené. Já, když jsem začala studovat surdopedii, jsem taky používala termín „znaková řeč“, protože je to tak ve společnosti ukotvené.
Alena: Tady mají velký vliv média. Už jenom když čtu jakékoliv články, první, co člověk vidí, je termín „znaková řeč“. Takže v první řadě, dle mého názoru, by se mělo v médiích opravovat žurnalisty, aby si uvědomili, že se používá správně „znakový jazyk“. Čtenáři to přejímají a neuvědomují si, že je to špatně.
100% titulkování všeho a všude
Alena: Dle mého názoru by se mělo především řešit 100% titulkování. Taky nám dělá velký problém, nejen v dnešní době covidové, online komunikace s neslyšícími – máme opožděné reakce. Jde nám o to, aby si společnost uvědomovala, že nejsou jenom slyšící. Jsme uzavření doma a nemůžeme si jen tak telefonovat se známými. Nedávno se diskutovalo o tom, že jak Česká televize, tak i neveřejnoprávní televize by měly mít 100% titulkování. Dle jejich názoru je to zbytečná investice, protože by museli platit tlumočníkům a přepisovatelům. Nevidí ten výsledek, že by se k televizi dostalo více lidí, protože to nejsou jenom osoby sluchově postižené. Jsou to i nedoslýchaví a důchodci, kterým titulky usnadňují život. Klademe důraz na to, abychom efektivně využili čas covidu a tuto nekonečnou diskusi o 100% titulkování, která trvá již dvacet let, někam posunuli. Státní televize by měly mít 100% titulkování. Česká televize se o to snaží, ale Nova a Prima, ty mají pouze 15 % povinných, a i tak tento minimální počet vloží z 10 % do nočních repríz pořadů typu Výměna manželek, Ulice a Komisař Rex.
Nemůžeme se s přítelem společně dívat na seriály nebo filmy v televizi. V podstatě abych mohla mít zábavu u filmu, musím si platit Netflix, je to nucená volba. Když jsem byla malá a rodina se chtěla dívat na nějaký film, chtěla jsem se dívat s nimi. Navolili v teletextu 888, a titulky nebyly… Tak jsem bohužel musela dělat něco jiného než s rodinou sledovat televizi. A to jsou věci, které člověka mrzí.
A co kulturní život, bere se zde na neslyšící ohled?
Alena: Co se týká třeba koncertů, tak každý rok v Kroměříži bývá Neslýchaně zábavný večer, kde vystupují známé osobnosti a jejich písničky jsou ve spolupráci s Hands Dance přetlumočeny do znakového jazyka. Nebo na Colours of Ostrava tato skupina znakovala během koncertu Pokáče. Je to další možnost, jak se slyšící lidé můžou potkat s neslyšícími díky kultuře. V každém větším městě mají neslyšící svůj vlastní fotbalový klub. V Praze je Tichá kavárna (první pražská kavárna s neslyšící obsluhou), kde se mohou scházet neslyšící. Já jsem pracovala tři roky v brněnské kavárně pro neslyšící, kde výhradně pracuje personál, který je sluchově postižený. Momentálně se tato kavárna rekonstruuje, ale je to skvělá možnost si zajít na kávu a povykládat si s neslyšícím číšníkem. Na JAMU existuje divadlo Neslyším, kde je obor pro neslyšící, takže tam taky ten kulturní život jednotlivých lidí funguje.
Aneta: Existují taky pohádky ve znakovém jazyce. Neslyšící natáčí pohádky, které následovně Česká televize vysílá.
Moji prarodiče neslyší, ale já znakový jazyk neumím, domlouvám se s nimi tak, že oni jsou schopní odezírat z úst.
Alena: Ano, já mám doma knížku o tom, jak odezírat z úst (Hádej, co říkám, aneb Odezírání je nejisté umění). Není to vůbec snadné, řekla bych, že je to umění. Někteří neslyšící nedovedou vyčíst z úst, co ten druhý dotyčný říká. Existují dokonce i kurzy odezírání. Když jsem chodila do školy, měla jsem problém s jedním učitelem, protože měl plnovous a nebylo mu rozumět, neměl absolutní ochotu mi pomoct, ba naopak to vypadalo, že mi chtěl škodit. Potom jsme ve třídě napsali petici a získala jsem asistentku, která mi individuálně pomáhala. Já zvládnu odezírat z úst v komunikaci se členy rodiny nebo se svým přítelem. Díky novým sluchátkům dovedu lépe odezírat a rozumět svým blízkým, například skrze telefon (Skype, Whatsapp), a z toho mám radost.
Zvládáš telefonovat? Nebo pouze komunikuješ psanou formou?
Alena: Pro mě telefonování není běžná věc, už jen to, když se chci spojit s lékařem, nebo se objednat na kontrolu. Slyšící člověk, když má nějaký problém, zavolá svému lékaři a ihned se domluví. Já jsem si potřebovala objednat nějaké prášky, tak jsem dva týdny psala SMSky a maily a žádná odezva ke mně nedošla. Nakonec mi tam musel zavolat přítel a vyřešit to za mě. Takže dle mého názoru i doktoři by na neslyšící pacienty měli brát větší ohled. Není pro mně příjemné, když je tam ta třetí strana, bylo by pro mě snazší, kdyby mi sestřička nebo doktor odepsali dvěma větami na mail.
Aneta a Alena: Jak už jsme se zmínily, je pár zásadních věcí, které se dají změnit a tím ulehčit neslyšícím život. Naším úkolem je o nich mluvit a dát je na vědomí našemu okolí.
Autor: Izabela Waclawková
Přečtěte si také příběh Izabeliny sestry, která se narodila jako neslyšící, ale díky kochleárnímu implantátu dnes zcela v pořádku mluví i přijímá všechny zvuky.
Foto: Alena a Aneta
