Festival Jeden svět zdaleka není pouze o promítání lidskoprávních filmů, ale také o zajímavých diskusích, koncertech nebo workshopech. Na rychlokurz českého znakového jazyka jsem se tak rozhodla vypravit ve středu odpoledne do Skautského institutu v Olomouci, kde svůj workshop a diskusi vedl Pavel Kučera z pedagogické fakulty olomoucké Univerzity Palackého. On sám je podle vlastních slov pojítkem mezi kulturou slyšících a neslyšících, o sluch přišel až v dětství, a dokáže proto česky mluvit i znakovat.
V rohu malé místnosti, kam se vtěsnalo asi třicet návštěvníků, stojí neslyšící vysokoškolský učitel Pavel Kučera a jeho dvě tlumočnice Pavlína Zendulková a Tereza Vísková. Že se Kučera dokáže domluvit i mluvenou češtinou zjišťujeme až na samém konci kurzu, na jeho začátku se na nás zpoza znaků a gest usmívá spolu s jednou z tlumočnic. První rychlá lekce pak přichází hned po úvodním potlesku, neslyšící totiž místo tleskání dlaněmi zvednou ruce do vzduchu a mávají s nimi, aby celý sál mohl vidět potlesk, který nemůže slyšet. Dnešní workshop nám má především pomoci pochopit svět neslyšících lidí, naučit se pár znaků z českého znakového jazyka je ale příjemná zábava.
„Znakový jazyk je typický pro nějakou skupinu neslyšících. Ale žádný mezinárodní znakový jazyk určitě není,“ vysvětluje na úvod tlumočnice, která pohledem visí na Kučerových rukách a obličeji. „V České republice, na Slovensku, ale třeba i v Německu nebo Rakousku mají svůj vlastní znakový jazyk. Existuje ale uměle vytvořený mezinárodní systém znaků, který se neslyšící musí naučit, aby se mezi sebou dorozuměli,“ pokračuje. Zajímavostí je určitě i zmínka o moravském a českém dialektu, například slovo ‚máma’ znakují Moravané jinak než neslyšící z Čech. A stejně jako u mluveného jazyka, i u znaků mezi těmito dialekty funguje rivalita. Rozdíl je například i mezi znakovou řečí, kterou používají mladí lidé a tou, kterou používají starší generace. Zkrátka stejně jako u mluveného slova.
Znakování, ať už v kterékoli zemi, je zároveň plnohodnotným jazykem, kterým se dají vyjádřit věci stejně jako v mluvené řeči. Neslyšící i tlumočníci se musí držet v takzvaném znakovém okénku, které sahá od hlavy po pas a znaky gestikulovat pouze v tomto rozsahu. Kromě samotného gesta je důležité i místo, kde znak provádíte a vaše mimika. Kučera nám například s humorem sobě vlastním vysvětluje, že když točíme zápěstím nad hlavou, máme na mysli sloveso půjčit si. Když však zápěstím zatočíme ve výšce pasu, znakujeme lehkou ženu, tedy prostitutku. Také pozdrav je pokaždé stejný znak podobný salutování a pouze mimikou naznačujeme, zda se jedná o pozdrav oficiální nebo přátelský.
„Český znakový jazyk se nedá zaměnit s českým jazykem, je to jiné. Oba mají svoji vlastní gramatiku a jiná slova. Nedá se také říct, že co slovo, to znak. Zákon o českém znakovém jazyce také existuje až od roku 1998, předtím to bylo zakázané,“ pokračuje Kučera ústy tlumočnice. Čím více se dozvídám o znakovém jazyce, tím větší obdiv k tlumočnici mám. Je totiž zřejmé, že se jedná o zcela jiný způsob hraní se slovy a s řečí, a na místě překládat z jednoho jazyka do druhého tak není žádná sranda. Kučera ale díky nově implantovanému sluchátku dokáže i částečně poslouchat, a tlumočnici tak nenápadně kontroluje.
K vysvětlení, jak rozdílně tyto dva jazyky fungují, nám Kučera začne vyprávět vtip o malém chlapci, kterému do studny spadla matka. Nakonec se ale ukáže, že zoufalý kolemjdoucí má celou dobu ve studni hledat kovou matku od šroubu a ne nebohou zraněnou ženu. Že tento vtip nemůže Kučera vyprávět neslyšícím kamarádům, všichni dobře chápeme. A veselo je na workshopu i během vysvětlování, jak ve znakovém jazyce fungují jména. Pro slavné osobnosti totiž mají neslyšící vymyšlené znaky. Například Jaromíra Jágra tak Kučera předvádí gestem, kdy si jakoby pohladí Jágrův legendární sestřih s delšími vlasy v týlu, současného prezidenta Miloše Zemana pak znakuje gestem velké brady.
V průběhu odpoledne se kromě samotného znakového jazyka dozvídáme i o kultuře neslyšících. Zjišťujeme, že také neslyšící umějí šeptat, když si znakování zakrývají prsty druhé ruky a že český znakový systém je na sprostá slova snad ještě bohatší než mluvená čeština. Kučera nám také prozrazuje, jak moc miluje rockové koncerty, kdy dokáže cítit vibrace hlasité hudby a zároveň přiznává, že klasická hudba mu z tohoto důvodu neříká vůbec nic. Vibrace celkově jsou pro neslyšící velmi důležité, dají se použít také jako budík nebo nahrazují zvuk při cinkání skleniček během přípitku. Pokud pak chceme neslyšícímu popřát dobrou chuť, stačí zaklepat na jeho stůl nebo na svoji dlaň.
Když po asi hodině a půl workshop českého znakového jazyka končí, tleskáme, děkujeme a loučíme se ve znakové řeči. To už ale Kučera na plno prozrazuje svoje tajemství, tedy že dokáže mluvit plynně česky a částečně i slyší. Po chvilce zmatku, kdy tlumočnice už vlastně nemá co překládat, padne i poslední otázka. Právě kvůli otázkám návštěvníků se program neplánovaně protáhl a zdá se, že i Kučera je zájmem publika překvapený. Venku už se pomalu stmívá, když si hřbetem ruky pohladím bradu, zasalutuju a mávám dlaněmi nad hlavou na znamení zaslouženého potlesku.
Autor: Tereza Stará
Pokud vás svět neslyšících zaujal a rádi byste do něho trochu lépe pronikli, můžete začít pohádkou O princezně Rózince a znakujícím království, kterou vytvořili studenti Univerzity Karlovy.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: Tereza Stará, jedensvetolomouc.cz
