Předevčírem ve věku 89 let zemřela česká psycholožka, disidentka, jedna z prvních signatářek Charty 77, v níž později také vykonávala roli mluvčí, a spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po sametové revoluci byla v letech 1990–1992 poslankyní Sněmovny národů a Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum. V následujících řádcích bych rád připomněl osud nesmírně statečné ženy, kterou jsem obdivoval.
Danu Němcovou jsem začal vnímat od chvíle, kdy jsem se začínal zajímat o veřejné dění. Bylo mi nesmírně sympatické, jak skromná ve svém projevu vždy byla. Ona nemusela používat silná slova. Měla totiž za sebou silný příběh opřený o svou nezpochybnitelnou morální integritu. Spolu s manželem Jiřím Němcem patřili k největším odpůrcům normalizačního komunistického režimu u nás. Zatímco se jiným ohýbala páteř jako vrbový proutek, ta jejich zůstala pevná jako bájný Svatoplukův prut. To přirovnání není vůbec nadnesené a odpovídá i étosu známého českého mýtu. Prut byl nezlomný, protože byl v celku.
Dana Němcová a Jiří Němec také nebyli na strasti života v totalitě sami. Pohybovali se v undergroundové společnosti a jejich velkým kamarádem byl Ivan Martin Jirous alias Magor. V čase vlády mrzké lůzy si v bytě Němcových vytvořili ostrůvek svobody, kde se scházeli s přáteli. Všichni pevně spojeni osudem, úctou k lidským právům a touze žít si podle svého. Bez svázání normalizační šedí, lží a bezprávím, ve kterém bylo zahaleno tehdejší Československo. To však komunistický režim nenechal bez následků. Dana Němcová nemohla vykonávat své povolání psycholožky a perzekvován byl i její manžel.
V roce 1977 se oba jako jedni z prvních stali signatáři Charty 77 a otevřeně se vzepřeli bezpráví. Velký kameraman Jiří Němec se musel živit jako noční hlídač a následně strávili část života i ve vězení. On nakonec emigroval, ona zůstala se slovy, že nechce nechat milovanou zem bez boje pokořit. Dana Němcová byla zatčena ještě těsně před Sametovou revolucí. Tak velký z ní měl režim strach. Tak moc se obával její zásadovosti a nezlomného charakteru.
Svoboda jí dala velké možnosti, které využila především v práci po druhé. V letech 1990–1992 byla krátce poslankyní federálního parlamentu, poté založila Poradnu pro uprchlíky, v níž byla činná i v pokročilém věku, a byla také předsedkyní správní rady Výboru dobré vůle Olgy Havlové. Roku 1990 dostala cenu mezinárodního mírového hnutí Pax Christi, o sedm let později jí byl udělen titul Žena Evropy a následující rok i prezidentská medaile Za zásluhy z rukou přítele z disentu, pana prezidenta Václava Havla.
Na otázku, kde v sobě nacházela sílu být statečná, odpověděla s přímostí jí vlastní: „Nechtěla jsem, aby se mě jednou děti zeptaly, proč jsme si to všechno nechali líbit. A když byla později podepsána Helsinská deklarace, řekli jsme si, že nemůžeme k té věci mlčet a že přece někdo nemůže být zavřen za to, že přepisuje na stroji fejetony Ludvíka Vaculíka. Nežít ve lži, o to šlo.“
Paní Dano,
jsem rád, že jsem Vám mohl podat ruku a poděkovat za odvahu, které bych nebyl schopen. Děkuji, že jste mé generaci vybojovala svobodu a dokázala to s hlavou vztyčenou a v souladu se svým svědomím. Zasloužila jste se o svobodu a demokracii a neumožnila jste, aby se lež stala trvalou pravdou.
S vděkem a neskonalou úctou
Václav Ágh.
Autor: Václav Ágh
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Nadace Olgy Havlové, Gabriel Kuchta (Deník N)
