Proč jsem do Gdaňsku tahala celou Marlenku? Na kolejích mi zabírá polovinu místa v naší mini ledničce, nemám ji komu nabídnout a sama ji sníst nechci – protože vím, že jsem toho bez problému schopná. Pocit, že se ze mě stává totální flegmatik, je pryč, asi se jednalo o pouhou jednofázovou chybu v systému. Po prvním týdnu ve škole a čtyřdenním adaptačním pobytu v Jastrębiej Górze mám navíc integrace až po krk, protože tolik nových tváří se mi nepovedlo poznat ani za dva roky studia v Olomouci.
Na rozdíl od jiných lidí z Erasmu jsem si všechny přednášky zapsala v polštině. Připadám si tady jako doma, sice stále nemám na pokoji připojení k internetu, ale Poláci jsou hrozně přátelští. Učitelé mají se studenty bližší kontakt než u nás v Česku, neustále si z něčeho utahují a házejí více vtípků než informací k dané látce. Studenti mě ihned přidali do skupin na Messengeru, mám na mobilu asi sto padesát upozornění a nevím, zdali se mi je vůbec chce otevírat.
Tvařme se, že je Marlenka naše
Vyřešila jsem taky dilema s Marlenkou, dneska večer se koná mezinárodní večeře a máme s sebou přinést něco typického pro naší zemi. Takže mi vlastě Marlenka přišla vhod, aspoň nemusím běhat po nákupním centru jako Adam s Barborou, shánějící něco, co se podobá české a slovenské kuchyni. Barča úspěšně nakoupila korbačiky a oscypki, Adam zase šest piv české značky. Byli jsme vybaveni a kolem devatenácté hodiny se vydali do Sopotu, kde se akce konala. Po cestě autobusem jsme si přečetli program k této večeři a dozvěděli jsme se, že si nesmíme brát s sebou jakýkoliv alkohol. Tudíž jsme usoudili, že šest piv zvládneme ještě před večeří vypít někde sami u moře. A jak jsme si to naplánovali, tak jsme také učinili.
Když jsme přišli na večeři, tak už nám toho moc nezbylo. Moje Marlenka měla neskutečný úspěch, kdybych si hned ze začátku neukrojila první kousek pro sebe, neměla bych šanci ji ani ochutnat. Objednali jsme si s Adamem pivo, protože proč dvě, když v sobě můžeme mít tři, a ochutnali jsme zbytky, co ještě zůstaly na stole. Měli jsme možnost se seznamovat, ale opět jsme uznali, že sednout si bokem bude pro nás nejlepší. Všimnul si nás Pavel, který shodou náhod chodil na každou akci lovit holky z Erasmu. Sedl si k nám a chvíli jsme si povídali, potom jsem ho učila základní kroky čači a ani jsme se nenaděli a odbila půlnoc, a s ní zavírací doba baru, ve kterém jsme se nacházeli. Při odchodu jsem si všimla Romaina, jak sedí na gauči vedle nějaké Španělky. Přemýšlela jsem, zdali se jít za nim přivítat, nebo se na to vykašlat. Určitě si mě taky všiml a nepřišel za mnou. Musela jsem. Zaklepala jsem mu na rameno, jeho reakce byla naštěstí přátelská, ale vycítila jsem, že chce být s tou holkou sám. Měli jsme možnost se přesunout do nějakého sopotského klubu, ale s Barčou a Adamem jsme nakonec uznali, že pro dnešek nám integrace stačí a půjdeme se raději vyspat.
Adaptační kemp ve španělském rytmu
Ve čtvrtek 6. září nás čekal Adaptační kemp. Barča se tam nepřihlásila, ale s Adamem jsme ji přemluvili, že by rozhodně měla jet s námi. A tak jsme jeli všichni tři. Vyjížděli jsme ráno z Gdyni Głównej do Jastrzębiej Góry. Jedna skupina jela vlakem, druhá autobusem a po dvouhodinové cestě jsme dojeli na místo činu. Čekala jsem sice trochu lepší ubytování, ale nebylo to tak hrozné. Po dlouhé době jsem se připojila na wifi a odepsala pár lidem na zprávy. Po ubytování jsme se měli setkat ve společné místnosti, kde nás rozdělili do týmu podle barev. Byla jsem v týmu zelených hrušek s Julie z Francie. Měla jsem radost, že aspoň někoho z týmu znám. Potom jsme se seznamovali, hráli hry a v 17 hodin nás čekala večeře. Po ní jsme si zašli s Adamem pro pivo do místního obchůdku a nakonec jsme se prošli na pláž. Chtěla jsem vidět západ slunce, ale než jsme našli správnou cestu, byla už totální tma. Šli jsme nějakým lesem, kde nebylo vidět na krok daleko, až jsme konečně uviděli schody vedoucí k moři. Sešli jsme dolů, sedli si na pařez, poslouchali vlny a pili pivo. Bohužel jsme tam nemohli vysedávat moc dlouho, protože v osm večer nás čekaly další integrační hry a následně party.
Po večeři jsme měli trochu volného času, tak jsem řekla Julie, Adamovi a Romainovi, aby přišli k nám na pokoj. Otevřeli jsme si pivo a povídali si. Julie začala vyprávět o velké lásce Romaina k Mercedes, nějaké Španělce, která se mu evidentně líbila. Prý odjela do Španělska za svojí rodinou, a proto nebyla na adaptačním kempu. Potom mi docvaklo, že se asi jednalo o tu slečnu, s níž seděl na integrační večeři a já jsem jim tam určitě narušila romantické chvíle. No nic, řekla jsem si – ať se jim daří, já i tak mám raději temperamentnější muže. Potom jsme se všichni sešli ve společné místnosti a hráli beer pong a jiné hry spojené s alkoholem. Když mě to přestalo bavit, hodila jsem na sebe bundu a šla k ohništi. Tam už nebylo moc místa, takže takticky odejít dříve z beer pongu byla nakonec správná volba. Někteří si už opékali klobásy, jiní čekali na camembert. Jeden Ital vzal s sebou navíc i kytaru, takže o zábavu bylo postaráno.
Je libo hlemýždě či žabí stehýnko?
Sedl si vedle mě Romain a začal opékat svojí večeři, já jsem chtěla camembert, který se roztavoval vedle na grilu. Potom mě jakožto správný Francouz učil výslovnost slova camembert, protože nemohl přežít mou ostrou koncovku písmena R. Francouzi totiž písmeno R nevyslovují, místo toho používají jakýsi zvláštní zvuk vycházející ze zadní části krku. Ono chtíc nechtíc jsem se to musela stejně nějak naučit, protože jinak bych nemohla Romaina se stejným počátečním písmenem ani oslovovat.
Seděli jsme u ohně a povídali si o sýrech a francouzské kuchyni. Tak například Julie mi říkala, že její táta po dešti sbírá hlemýždě, následně je naháže do ošatky a nechává je měsíc viset nad zemí. Dělá se to proto, že zdravý hlemýžď vydrží až měsíc bez jídla a pití. Hlemýždi, kteří nepřežijí, zdraví nejsou, a tudíž se nejedí. Potom dochází k separaci. Mrtví hlemýždi jdou na vyhazov a přeživší do pece nebo horké vody. Julie říkala, že se u nich doma hlemýždi nejedí často, ale dělají je například na BBQ akcích, když k nim přijdou hosté. Romain se moc na hlemýždě netvářil, říkal, že jsou kluzcí a nechutnají mu.
Došlo také na žabí stehýnka, které se ve francouzských domácnostech běžně nepřipravují a Francouzi si je vychutnávají při speciálních událostech v restauracích. Chutnají prý moc dobře, něco ve stylu jemného kuřecího masa, a když to řekl i Romain, jakožto odpůrce ryb a všeho, co je s vodním světem spojeno, věřím tomu, že žabí maso bude opravdu delikátní. Mojí milí francouzští přátelé dosti bojovali s polskou snídaní. Říkali mi, že ve Francii se snídá opékaný plátek chleba s marmeládou. Já si upřímně neumím představit jíst každé ráno chleba s marmeládou, ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav.
Promenáda v růžovém pyžámku sklidila úspěch
Když jsme tak s Romainem seděli u ohně, jedli camembert a povídali si, všimla jsem si, že mě zezadu obejmul. Možná jsou Francouzi zkrátka přítulnější tak nějak od nátury, napadlo mně. Například Španělé a Italové oproti nám Čechům a Polákům jsou velice intimní. Jenom k Francii mi to úplně nesedělo. Ono co si budeme nalhávat, tady na Erasmu – a myslím si, že i celkově – jsou Francouzi považování spíše za lidi s negativním charakterem. Také Romain mi řekl, že když jdeš v Paříži po ulici, tak se na tebe nikdo neusměje. Všude chodí pozdě, jsou trochu narcistní a zkrátka dělají si to, co v daný moment uznají za vhodné. A potom tě obejme Francouz, o kterém jsem před pár hodinami slyšela, že je zamilovaný do Mercedes. Když si k nám ale přisedla Julie, Adam a Barča, řekla jsem si, že to nebudu brát nijak vážně.
Po ohništi nás čekala pyžamová party, už jsem byla celkem unavená a nějak dvakrát se mi nechtělo nakráčet v noční košili na parket. Bohužel, neměla jsem na vybranou. Ani jsem se nenadála a už seděl v našem pokoji Adam s Romainem s tím, že se jde tančit. A tak jsme šli. Nevím, kdo pustil Španěly k počítači, ale celou dobu jela jedna španělská pecka za druhou. Kolem druhé nad ránem se Barbora s Adamem vypařili a já zůstala sama s Romainem, který se mě držel jako klíště. Druhého dne ráno jsem si říkala, zdali chci jít na snídani, nebo zvolím vyhýbací taktiku. Šla jsem s nadějí, že jako vždycky Francouzi přijdou k snídani jako poslední. Taktika mi celkem vyšla, nebyl tam, věděla jsem ale, že se s ním potkám tak či onak, čekaly nás další totiž společné hry u moře.
Víkendový Romá(i)nek? Kdy jindy než na Erasmu
Po snídani jsme se společně vydali k moři, kde si pro nás organizátoři připravili pár her. Nevím, co to do mě vjelo, ale jako nějaká puberťačka jsem se s Romainem za každou cenu nechtěla potkat. Bohužel, sotva jsem vyšla z budovy, uviděla jsem ho samotného na lavičce kouřit cigaretu (a to je celkem zajímavá poznámka – na rozdíl od jiných zemí, ve Francii stále velká část populace kouří). Všiml si mě, takže nebylo cesty spět. Vzala jsem Barboru a šly jsme k němu, tvářil se klasicky jako vždy – flegmatický postoj k životu s cigaretou v ruce. Nevěděla jsem, zdali mám začít mluvit, zdali se zeptat, jestli si něco ze včerejška pamatuje. Neriskovala jsem. Nenapadlo mě nic lepšího, než si zajít koupit kávu do automatu, který asi dvacet let nikdo nepoužíval. Byla to nejhorší káva, co jsem kdy pila, po jednom loku skončila v popelnici. Díkybohu jsem na včerejší party nepila barevné panáky, protože při pohledu na některé lidi z předchozího dne jsem hluboce soucítila s jejich bolestí kocoviny.
Když jsme šli k moři, Barbora s Adamem na mě nečekali a drze mi odešli – jako by nevěděli, že to poslední, co chci, je být sama v blízkosti Francouzů. Bohužel Julie s Romainem šli přede mnou – připojit se k nim bylo nevyhnutelné. Cítila jsem se trochu nesvá, raději jsem nic neříkala a jen se dívala kolem sebe a poslouchala francouzskou diskusi – kdo ví, co probírali. Nevěděla jsem, co dělat. Teda až do toho momentu, než mě francouzský kamarád chytil kolem krku. A tak jsem usoudila, že si na mě evidentně po včerejší party pamatuje. Následně nás čekaly týmové soutěže ve volejbalu a fotbalu. Náš tým se sice neumístil na první příčce, ale bylo to fajn. Od toho momentu jsem byla s Romainem skoro pořád, tak nějak jsem usoudila, že se asi bude jednat o románek, který skončí příjezdem do Gdaňsku. Jediný, kdo si na rozdíl ode mě adaptační kemp nakonec neužil, byla Barbora, která se poslední dva dny necítila dobře a většinu volného času proležela v posteli.
Když jsme jeli zpátky autobusem z Jastrzębiej Góry, měla jsem v hlavě otázku, jak to bude se mnou a Romainem dál. Mohla jsem se ho zeptat, ale z nějakého důvodu jsem nechtěla znát jeho odpověď. Můj scénář zněl jasně: vrátíme se do univerzitního města a všechno bude při starém – v mém případě jen s pár vzpomínkami navíc.
Autor: Izabela Waclawková
Připomeňte si první díl polského erasmáckého deníčku zde.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Izabela Waclawková, pexels.com
