Je jí teprve dvacet let a už vyhrála prestižní cenu Knižního klubu. Řeč je o Emě Labudové, autorce díla Tapetář. Spisovatelka, která o sobě poprvé dala vědět vítězstvím ve Studentské Thálii 2016 dokázala ve spisovatelské soutěži porazit přes 150 autorů. Dobrým zprávám nyní mladá autorka poskytla rozhovor, ve kterém se rozpovídala o inspiraci pro své dílo, svých tvůrčích začátcích a také o mnoha dalších věcech.
Jak jste se ke psaní vlastně dostala?
Největší zásluhu na tom má moje třídní učitelka z gymplu, paní Nataša Šimků, která na základě slohových prací usoudila, že mám něco, na čem stojí za to pracovat. Začala mě přihlašovat do soutěží a dávat mi podněty, abych se ve psaní rozvíjela.
Chtěla jste být vždycky spisovatelkou?
Já v podstatě nechtěla, nenapadlo mě to. Měla jsem tendence něco pořád sepisovat, ale až ve třinácti mi došlo, že tohle je vážně něco, co umím sama od sebe. A vždycky mě ke psaní vedlo jednoduše to, že člověka naplňuje dělat něco, v čem je dobrý; prostě jsem chtěla psát, tak jsem psala. Tak je to doteď, s tím rozdílem, že jsem začala mít ambice.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že vás vlastně psaní baví a chtěla byste vydat vlastní knihu?
To nevím. Žádný takový rozhodující okamžik si nevybavuju. Vydat knihu jsem začala chtít ve chvíli, kdy jsem dostala nápad na strukturu Tapetáře a věděla jsem, že z toho motivu by kniha být mohla.
Jak dlouho se vám v hlavě rodil nápad na váš román Tapetář?
Nápad byl hned, ale dát jej dohromady a vydat trvalo tři roky.
Vaše dílo je zasazeno do 50. a 60. let minulé století, a přenese čtenáře do tehdejší Anglie – proč vás zrovna toto období a místo oslovilo na tolik, že jste si řekla: ano, tam chci, aby se můj román odehrával?
Já jsem na místě děje v životě nebyla. Anglie byla jasná, protože jsem si četla o Alanu Turingovi, který rozluštil Enigmu a docela zásadním způsobem se zasadil o to, že tu my všichni žijeme, jak žijeme, a kterého potom jeho vlastní země donutila k hormonální „léčbě“ homosexuality a nepřímo ho tím dohnala k sebevraždě, kterou spáchal v roce 1954. Od toho jsem se dostala ke kriminalizaci homosexuality. V Británii na začátku padesátých let probíhaly podobné procesy jako v McCarthyho Spojených státech, takže několik tisíc lidí sedělo ve vězení kvůli svojí orientaci. To mě oslovilo a od toho se ta myšlenka začala odvíjet; konkrétní rok a místo jsem vybrala víceméně nahodile.
Poprvé jste v soutěži literárního klubu neuspěla a na vítězství si musela počkat až do dalšího roku, jaká byla motivace přihlásit své dílo znovu?
Motivací mi byl odmítavý postoj jiných nakladatelů, a taky trochu moje vlastní zarputilost.
S kým jste ladila grafický návrh a následný obal knihy?
S nikým, dostala jsem návrh grafičky Nikoly Janíčkové, řekla jsem, že je skvělý, a bylo. Pravda, že kdybych prohlásila, že tenhle jen přes moji mrtvolu, asi by se nic moc nestalo, ale to nebylo třeba zkoušet, jsem s obalem moc spokojená.
Rodí se vám už v hlavě nápad na další román? O čem by měl tak být?
Už se na něčem pracuje, ale téma si nechávám pro sebe.
Autor: Jan Meichsner
Foto: Zbyněk Pecák, Reflex
