Profesí je klinická logopedka, zároveň ale poskytuje služby canisterapie, tedy terapeutické metody za přítomnosti psa. Se svou fenkou Tarou pomáhá zejména dětem s poruchami řeči. Ačkoliv je spojení logopedie a canisterapie neucelenou disciplínou, Denisa Konášová se ve své jaroměřské ordinaci snaží tyto dvě metody smysluplně propojit.
V rámci své profese spojujete logopedickou péči s canisterapií, jak jste k tomu došla?
Byl to takový můj cíl. Studovala jsem speciální pedagogiku v Hradci Králové, pak jsem si dodělávala ještě logopedii v Brně, a už na studiích mě zaujalo, že by se komunikace dala propojit s nějakým zvířetem. Třeba u diagnóz, kdy ty děti jsou nemluvné, úzkostnější nebo mají kombinaci s nějakou psychickou poruchou, může to zvíře fungovat jako skvělý terapeut. Bohužel se nikde nedočtete, jakým způsobem lze propojit logopedii s canisterapií, takže je to hodně kreativní.
Jak jste tedy s canisterapií začala?
Když jsem byla na rodičovské dovolené, tak jsem si říkala, že si pořídím psa, a že už bych ho mohla připravovat na canisterapeutické zkoušky. S tím záměrem jsem si Taru, kterou mám dosud, už jí bude deset let, pořizovala. Musím přiznat, že první měsíce byly obrovsky náročné. Bydleli jsme v bytě a péče o to štěně byla katastrofa, neměla jsem zkušenosti s takhle intenzivní péčí, ale zvládli jsme to.
Jak dlouho vám trvala příprava Tary na terapie?
V Čechách není nějaká zaštiťující organizace, která by připravovala canisterapeuty, není to zakotvené v zákoně. Existují různé organizace, které vám umožní projít těmi zkouškami, já jsem si vybrala Psí srdce v Jičíně. Ta zkouška je denní záležitost, ale ta příprava před tím trvá déle. Ve čtyřech měsících jsme začaly chodit do školičky pro psy, Tara se tam učila nějaké základní dovednosti a poslušnost, chodily jsme pravidelně na cvičáky, aby se socializovala. Individuálně jsem jezdila do Pardubic k Tereze Němcové do psí školy, abychom se připravily na budoucí zkoušky. Ona tam ukazovala, co by ten pes měl zvládnout, jaké má mít povahové vlastnosti, které jsou u canisterapeutického psa důležité. Je tam předpoklad, že psovi je už minimálně 12 měsíců, aby byl svým způsobem zralý. My jsme zkoušky plnily, když bylo Taře kolem 3 let.
Jak vypadá samotná canisterapeutická zkouška?
Je tam několik disciplín, každá organizace to má jinak. V Psím srdci těch disciplín bylo deset, které se různě bodují. Sledují při nich canisterapeutický tým, tedy psovoda a psa, jak spolu reagují, jestli dokáže psovod odhadnout psa, jestli pes úkoly plní s nadšením anebo ne, a potom jsou podle těch reakcí bodováni.
A o jaké disciplíny se jedná?
Je tam poslušnost, povely sedni, lehni, zůstaň, což musí pes vydržet asi minutu. Potom se sledují reakce na ruch a hluk, jestli ten pes není agresivní, nebo se lekne a zase funguje dál. Sleduje se chůze na vodítku, jestli je pes ochoten nechat se polohovat, jestli dokáže aportovat nebo přijít na zavolání. Dále jak reaguje na ostatní psy, jak reaguje na klienta na vozíčku nebo na nějaké zdravotní diagnózy. Rozhodčí simuloval třeba mentální postižení, epileptický záchvat nebo upadnutí, kdy se sleduje reakce psa. Také se sleduje, jak je schopen se pomazlit, jak bere pamlsek z ruky – je důležité, aby nechňapnul a nechtěně nekousl. Celou dobu, jak jsem říkala, se hodnotí reakce psovoda i psa, jestli ten psovod není příliš přísný na psa, jak na něj pes reaguje nebo jakým způsobem komunikuje pes s psovodem a klientem. Důležité je taky to, zda se dokáže psovod svého psa zastat, protože mohou nastat situace, kdy klienti jsou drsní, aniž by chtěli, třeba psa tahají, tak jestli ten psovod dovolí všechno tomu klientovi, nebo se zastane psa.
Tara je divoch, hodí se třeba k dětem s ADHD.
S jakými typy psů jste se setkala v rámci zaštiťující organizace?
Byl vidět rozdíl v tom, když pes byl mladý, že byl hodně aktivní, živý, nebyl ještě zklidněný. Plemena tam byla různá, je to úplně jedno, jaké plemeno do terapie vezmete, většinou to stejně vznikne od páníčka, který chce dělat canisterapii nebo vidí, že se pes radostně vrhá k lidem.
Jaké byly vaše začátky s Tarou jako terapeutem?
Zezačátku jsem chodila jen jako dobrovolník do domova důchodců v Hradci Králové, tam jsem se poprvé s canisterapií setkala. Chodili jsme tam v páru, jeden pejsek byl malý, já mám velké plemeno, flat coated retrívra. Ten malý pejsek byl schopný jít třeba do lůžka k ležícím pacientům a Tara byla zase u lidí, kteří byli schopní si sednout, byli mobilní. To je výhoda, když se chodí v párech, navíc tam Tara jako fenka chodila se psem.
Byla vaše Tara ideální pes pro canisterapii?
Já jsem se na ty zkoušky těšila, zároveň jsem z toho byla strašně nervózní a překvapivě Tara měla na prvních zkouškách plný počet bodů. Postupně se ale ukázalo, že není úplně ideální pes na polohování. Ona je taková temperamentní, je to divoch, takže třeba k dětem s ADHD nebo poruchami pozornosti se ona hodí. Ale když musí být v klidu třeba u dětí s kombinovanou poruchou, kdy toho psa používáte na to, aby se uvolnily spasmy na těle, na to Tara úplně ideální není. To se projevilo později, protože v Jičíně se každé dva roky ty zkoušky musí znovu absolvovat, aby se ukázala ta psí povaha. Jak pes stárne, tak už nemusí být třeba tolik trpělivý.
Takže Tara je taky trochu pes s ADHD?
Jo, je to takový divoch. Pro pamlsek udělá cokoli, takže sebou šije. Je vidět, že ona fakt ráda pracuje, ať už s dětmi, nebo s dospělými. Možná jí dělá radost, že jí někdo dá pamlsek, což je i v rámci tréninku třeba jemné motoriky super věc. Většinou máme canisterapii s dětmi, kdy se ty děti třeba učí natáhnout ručičku, otevřít dlaň, pracovat s tempem, aby třeba pamlsek nedávali příliš rychle.
Říkáte, že pracujete hlavně s dětmi, v jakém bývají věkovém rozmezí?
Jsou to hlavně předškoláci. Teď jsou to hodně děti s opožděným vývojem řeči, narušeným vývojem řeči v důsledku neurovývojové poruchy, takže máme hodně vývojových dysfatiků. Dospělého klienta mám aktuálně jednoho po cévní mozkové příhodě. Canisterapii nabízím k logopedii doplňkově, rodiče si můžou sami požádat o psa při terapii.
S čím dalším Tara dokáže dětem pomoct?
Měla jsem tu holčičku, která vůbec nekomunikovala, nemluvila, jen chodila z jedné místnosti do druhé a nebyla schopná být v klidu. U ní, jak už jsem naznačovala, jsme trénovali jemnou motoriku. Ona nebyla schopná něco udržet v ruce, takže vzít pamlsek a dát ho psovi do tlamy, to pro ni byla velká výzva. Měla tendenci si ty pamlsky dávat do pusy, takže trénovat koordinaci ruka oko, nebo vůbec se někam trefit, v tomhle může ten pes pomoct. Pomáhá i s hrubou motorikou, kdy tomu psovi můžete házet míček, pamlsek nebo jakoukoli jinou pomůcku. Když pes s radostí běží a tu hračku nebo pomůcku přinese, tak je to velká motivace pro dítě. Dále se často využívá pes při kombinovaných vadách, třeba při dětských mozkových obrnách, kdy děti jsou spastické. Pes tohle pomůže rozvolňovat, například začne dítě olizovat v obličeji nebo začne olizovat ruce a dělá takovou orální stimulaci, a dítě, které má neustále ruce v křeči, trochu povolí. Často jen samotná přítomnost zvířete, kdy není pozornost soustředěná jen na to dítě, ale je tam pes, dokáže krásně rozbořit nějaké obavy z komunikace.
Pes se dokáže naladit na klienta a natahuje na sebe jeho problém.
Mluvila jste o důležitých vlastnostech psa, jaké vlastnosti by měl mít terapeut?
Určitě by měl být empatický, aby se dokázal naladit na klienta i na psa, měl by být komunikativní. Měl by být i vzdělaný v chování nebo patologii psů, když třeba dává pamlsky, tak by měl znát, co pes může a co ne. Taky by měl mít znalosti o cílové skupině terapie, například o mentálním postižení nebo psychických poruchách.
Jak dlouho trvají terapie se psem? Musí děti chodit opakovaně, nebo to může být i jednorázová záležitost?
Setkáte se s různými názory. Tím, že není žádné vzdělávání canisterapeutických týmů, a v podstatě je to uskutečňováno individuálně terapeutem, kdy se sám vzdělává, tak si to každý řeší sám. Ideální by bylo, kdyby ta terapie probíhala třeba jednou za 14 dní, pokud by to mělo mít nějaký cíl a efekt. Ono je vždycky důležité, jaký cíl sledujeme, jestli využíváme jenom aktivity se psem, nebo jestli to je cílená terapie. Víc se o průběhu canisterapie můžeme dozvědět ve věstníku ministerstva zdravotnictví, ale žádný zákon nebo metodika na to není.
A myslíte si, že je problém, že žádná metodika není?
Určitě. Myslím si, že tohle by se mohlo nějak doladit, ale je otázka, kdo by to měl zajišťovat. Vy si můžete vybrat organizaci a tam se maximálně vzdělávat s těmi lidmi, u kterých si splníte canisterapeutické zkoušky. Mě třeba baví ostravská psí škola Koira, kde dělají různá školení i online na webu. Ta využívám, když mám zrovna možnost a časovou kapacitu. Většina terapií se studuje na nějaké škole, například muzikoterapie nebo arteterapie, ale canisterapie ne.
Na co je důležité při canisterapii myslet?
Psovod by měl mít ideálně svého psa v domácnosti, protože cizího psa neznáte. Vždycky je důležité sledovat takzvaný welfare, tedy jestli tomu psovi je dobře. Když je třeba nemocný, tak ho samozřejmě netáhnete na terapie a upřednostňujete to zvíře. Může se stát, i když ho znáte, že může nečekaně neúmyslně napadnout klienta. Proto je potřeba mít i smlouvu s klientem, případně s organizací, do které jdete canisterapii provozovat, aby tam byl vždycky ještě někdo, kdo bude hlídat toho klienta. Ten totiž může psovi ublížit a terapeutovi to může uniknout, když hlídá psa. Psovod je zodpovědný za psa a pečovatel je zodpovědný za klienta, což je potřeba mít už dopředu opatřené, mít nějakou smlouvu nebo dohodu. Pes taky musí být zdravý, pravidelně očkovaný, odčervený, čistý a hodně musíme sledovat zdravotní oblast, tedy například mít odsouhlaseno od klienta, že třeba není alergický.
Stalo se Vám, že by Tara měla nějaký problém nebo se jí zrovna nechtělo?
Stalo se mi to. Měly jsme domluvenou terapii, byl to chlapeček s hodně těžkou mentální retardací. Říkala jsem Taře, že jdeme, ale ona si lehla, že nepojede, nechtěla. Nemohla jsem jí nutit, takže jsem volala mamince chlapečka, že musím terapii zrušit, protože Tara nechce. Ona mi řekla, že chlapečkovi od noci není dobře a zhoršil se mu zdravotní stav, takže to také chtěla zrušit. Třeba se Tara na něj nějak napojila. Pes to asi vycítí a je potřeba to respektovat a vnímat, jak se cítí sám.
A kdyby Tara byla neklidná, nevykonala by tu terapii správně.
Přesně. Říká se, že ze spirituálního pohledu se psi opravdu dokážou naladit na klienty a berou z nich nějakou negaci nebo problém, natahují to na sebe, a proto je důležité po terapii psa třeba vyvenčit, dát mu prostor, dopřát mu fyzickou relaxaci. Přeci jen je to náročné na koncentraci, poslouchání povelů. Oproti kynologii nemusí pes poslouchat na slovo přesně, je důležité, že to udělá a že to dělá rád.
Takže je to psychicky náročnější i pro psa a není to tak, že by to mohl vykonávat každý den?
Ano, ale zase záleží, s jakým cílem tam jdete. Věřím, že jsou terapeuti, kteří mají psa u sebe každý den, a jen tam třeba leží a přijde, když chce, anebo máte tu cílenou terapii, kdy třeba na hodinu psa zaměstnáte, musí něco dělat, to je úplně něco jiného. Já tady Taru každý den nemám, beru si ji s sebou jen, když má přijít ten klient s požadavkem, že v terapii bude. Kdyby byl pes na každé terapii, bylo by to náročné jak pro něj, tak pro mě.
Je to pro psa dlouhodobá práce? Říkala jste, že Taře už je 10 let, půjde už do psího důchodu?
Je potřeba pořád sledovat povahu psa a vnímat ho. Obecně starší pes je nervóznější, záleží také na cílové skupině – někteří psi mají radši děti, někteří zase dospělé. Když jsem na zkouškách byla vloni, tak jsem si říkala, že to bude naposledy, protože se u ní objevily nějaké zdravotní potíže, ale není to na ní vůbec znát. Zatím je ještě vitální, živá, nikdo by neřekl, že jí je deset, ona se chová jako štěně.
Chystáte se třeba pořídit si dalšího canisterapeutického pejska?
Ráda bych, protože mi to dává velký smysl, i když to třeba nedělám tak aktivně, ale vidím, že to zvíře je fakt učitel. Je to ve hvězdách, zatím mám radost, že mám stále Taru.
Autorka: Tereza Vaňková
Editorka: Soňa Lichtenbergová
Zaujal vás článek o zvířecích mazlíčcích, kteří pomáhají při terapii? Tato metoda se stala součástí už mnoha českých nemocnic, využívá ji také Fakultní nemocnice Ostrava.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: archiv Denisy Konášové
