Někdy přemýšlím, jaké to asi je – být ztracená, opuštěná, ponechaná osudu a najednou se ocitnout v kleci. V cizím prostoru, obklopená štěkotem, mňoukáním a strachem. Útulky pro zvířata jsou místa, kde naděje končí, ale zároveň i začíná. Záleží jen na tom, z jakého úhlu se na útulky díváme. I přesto je fakt, že existence útulku vypovídá o jistém selhání lidí – těch nejinteligentnějších tvorů. Selhání a zklamání je lidské, ubližování a využívání zvířat ne.
O lásce a respektu k němým tvářím
V mé sérii článků o útulcích a adopci byl zřetelně vidět můj postoj k útulkům, týrání zvířat, adopci a podobným tématům. Od malička jsem vyrůstala v prostředí plném lásky ke zvířatům všeho druhu – měli jsme dva psy, toulavé kočky, prasata, slepice, husy a dokonce jsme krmili i potulné poštovní holuby. Rodiče, a zvláště má mamka, mě vedli k úctě a lásce ke zvířatům. Ale také k respektu k nim. Jsou to živé bytosti a přestože nemluví, neznamená to, že jim je všechno jedno – mají svou hlavu, své potřeby. Po mamce jsem zdědila také citlivou povahu, a právě proto jsou pro mě tato témata opravdu srdcová. Snadno mě rozpláčou. Možná je to proto, že si moc dobře uvědomuju, že po staletí stála zvířata a lidé bok po boku. Kdysi jsme například nemohli vytáhnout dřevo z lesů bez pomoci koní. Dnes je spousta žokejů bere jen jako zdroj peněz a více se o ně nezajímá. To je ta dualita, která mě čas od času ubíjí.
Když se řekne slovo „útulek“, vybavím si ticho i hluk, samotu i lásku, bolest i radost. Útulky jsou pro mě těžké téma – ať už proto, že vím, že zvíře tam nikdy nedostane tolik lásky a pozornosti jako v opravdové rodině, nebo proto, že vím, že se tam většina z nich ocitla z nějakého bolestného důvodu. Na jedné straně vím, že útulky jsou bezpečná místa. Místa, kde opuštěné, týrané nebo ztracené duše dostávají šanci na nový život. Jsou tam lidé, kterým není osud němých tváří lhostejný. Lidé, kteří každodenně bojují s nedostatkem financí, přeplněnými kotci a často i s lidskou bezohledností. Klobouk dolů před nimi. Každý den chodí na místo plné dušiček, které nic neprovedly – a přesto byly potrestány. Neustále řeší telefonáty o vyhozených zvířatech, o těch, která potřebují pomoc. Každý den dávají těmto tvorům svou lásku a sílu, i když sami často nemají kde brát.
Bezohlednost jako populační nemoc
Ale pak je tu i ta druhá strana. Útulky existují proto, že my – lidé – selháváme. Kupujeme si zvířata bez rozmyslu, jako hračky pro děti, jako dekorace, jako „něco roztomilého“. A když omrzí nebo přestanou „fungovat“, zapomínáme, že nejde o věci, ale o živé bytosti. V tom lepším případě skončí zvíře v útulku. V horším na ulici. A někdy ještě hůř. Dalším problémem jsou množitelé – lidé, kteří kvůli zisku bezohledně rozmnožují zvířata. Nechtěných štěňat se pak zbavují nebo je úřady odeberou. Všechny tyto případy končí – opět – v útulcích. A pak jsou tu týraná zvířata. Ta jsou pro mě osobně tím největším extrémem. Vždy jsem věděla, že na světě existují lidé plní zla, ale vybíjet si své choutky na bezbranných tvorech, kteří vás bezmezně milují, je podle mě neomluvitelné a zaslouží si nejpřísnější tresty.
Moc dobře si pamatuji na jeden příspěvek na Facebooku. Kamarádka mi ho ukázala, když mi bylo asi třináct let. Byl o pejskovi a jeho páníčkovi, který propadl drogové závislosti. Pejsek neměl co pít, tak pil ze záchodu. Nebyl venčen, a tak vykonával potřebu doma. Hladověl tak dlouho, až jednou snědl pánovi jídlo ze stolu. Ten se v drogovém afektu naštval, popadl ho za obojek a připnul vodítko. Pes měl radost – myslel si, že ho konečně vezme ven. Místo toho s ním muž došel k mostu a shodil ho dolů. A ten pes? I v tu chvíli by za něj položil život. Možná to někomu zní přehnaně nebo moc citově zabarveně. Ale realita je taková, že psi, kočky a jiná zvířata jsou na nás závislí. My jsme pro ně celý svět – i když oni jsou pro nás jen malou kapitolou v životě.
Zrcadlo, zrcadlo, selhali jsme?
Nechci moralizovat. I já mám své slabé stránky a ne vždy jsem správně odhadla, co všechno péče o zvíře obnáší. Ale právě proto si myslím, že by se o útulcích mělo víc mluvit – ne jako o „odkladištích“, ale jako o zrcadlech naší společnosti. Každý opuštěný pes nebo kočka má svůj příběh. A každý příběh má někde začátek – často u člověka, který nezvládl odpovědnost. Ten příběh pokračuje v útulku, kde zaměstnanci léčí zlomená srdce. Učí zvířata znovu důvěřovat lidem. Smutné je, že často tento příběh v útulku i končí. Pes mohl ze strachu pokousat, lidé ho „onálepkují“ jako agresivního a nikdo mu nedá šanci. Za několik let je už moc starý a nikdo o něj nemá zájem – jeho příběh má smutný konec i přesto, že se o něj v útulku starají sebelépe. Nikdy nedostal druhou šanci. Na druhou stranu je i spousta příběhů s dobrými konci. Nejčastěji jsou to příběhy mláďat, někdy se ale usměje štěstí i na starší nebo úplné zvířecí seniory.
Často pak přemýšlím, kolik osudů se denně uzavře za mřížemi kotců. Kolik párů očí se dívá na dveře s nadějí, že právě dnes se někdo zastaví právě u nich. Většina lidí projde dál. Ne proto, že by byli zlí. Možná jen nevědí, co všechno se za tím pohledem skrývá. Útulky jsou zvláštní místa – plná bolesti, ale i lásky. Poslední zastávky pro zvířata, která někdo zklamala. A přesto si dokážou znovu najít cestu k člověku. Jako by nám pořád věřila – navzdory všemu. Vnímám útulky jako důkaz, že dobro stále existuje. Že jsou mezi námi lidé, kteří neváhají pomoci, i když z toho nic nemají. Jen ten pocit – že zachránili jeden život. Zároveň jsou pro mě i varováním. Připomínají, jak snadno dokážeme zklamat. Jak rychle se z domova může stát vězení, ze štěstí starost.
Proto bych si přála, aby každý, kdo uvažuje o zvířeti, nejdřív navštívil útulek. Nejen pro nové štěně nebo kočku. Ale aby si poslechl ty příběhy. A pochopil, co všechno se za nimi skrývá. Útulky jsou místa vyváženosti – dobra a zla. Protože útulek není jen místo. Je to zrcadlo toho, jací jsme. A možná právě proto bychom se do něj měli dívat častěji.
Autorka: Tereza Hubáčková
Editorka: Soňa Lichtenbergová
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Přemýšlíte na adopcí? Co promyslet před pořízením mazlíčka z útulku sepsala naše redaktorka Terka.
Foto: commons.wikimedia.org
