Eliška Večeřová je mladá slečna, která v září sama vyrazila na tři týdny do Indie. Celkem navštívila šest míst, chcete-li oblastí, měst. Byla svědkem hinduistického pohřbívání i krás Himálaje. Poznala Indii, její bohatou kulturu a především sama sebe.
Její cesta začala v Delhi, druhém největším městě Indie. Jedná se o rušné, částečně moderní město plné tuktuků (moto-taxi užívaného v jižní a jihovýchodní Asii) a pouličních prodejců, kteří pokřikují. Zároveň se ale všude povalují odpadky, a to hned za rohy památek, čímž Delhi ukazuje svou prosycenost klasickými indickými kontrasty. Podobný obraz se Elišce naskytl i na dalším místě, které navštívila, v Ágře. Ágra je město, v němž se nachází snad nejznámější indická památka, slavný Taj Mahal. Třetí zastávkou na Eliščině cestě byl McLeod Ganj, velmi spirituální město s převahou tibetských obyvatel a čínským vlivem. Zde vyrazila Eliška na horskou túru do Triund, poté z McLeod Ganje letěla do Varanasi, pro hinduisty nejsvatějšího města. Hinduisté věří, že ten, kdo ve Varanasi zemře, je zbaven cyklu znovuzrozování. Předposlední zastávkou na Eliščině cestě se stalo město Bombay, jež je velmi moderní, ovlivněné západem a známé jako Bollywood. Je také městem plným kontrastů; proti sobě tu stojí mrakodrapy a slumy. Jako svou poslední destinaci si zvolila bývalou portugalskou kolonii, plážovou oblast Goa.
Proč sis vybrala zrovna Indii?
Mě to vždycky hodně lákalo do Asie kvůli odlišné kultuře. A do Indie konkrétně proto, že jsem spirituální člověk, kterého zajímá náboženství, a Indie je kolébka hinduismu a budhismu, je tam taky hodně muslimů. Takže jsem tam jela pozorovat náboženství.
Jaká byla tvoje očekávání? Co jsi čekala, že ti tahle cesta dá?
Mimo jiné jsem čekala, že mě tato cesta naučí, jak být sama se sebou, jak si užívat jenom vlastní společnost, jak na sebe spoléhat v různých situacích, ať už orientovat se na velkých letištích, sehnat si ubytování… Taky vychutnat si zodpovědnost za sebe samu.
Od Indie jsem pak čekala, že v ní budu moct pozorovat odlišnou kulturu. Samozřejmě jsem se těšila na památky, přírodu, taky na létání, protože jsem do letadla nasedla celkem desetkrát a miluji to.
Jaký byl tvůj nejlepší zážitek?
Nejlepší zážitek je těžké vybrat, protože mám hodně nejlepších zážitků v odlišných směrech. Třeba ve Varanasi jsem měla rozhodně nejsilnější spirituální zážitek. Měla jsem možnost přihlížet obřadu spalování zesnulých. Velmi zajímavé je, že Indky nesmí být tohoto obřadu přítomny. Asi ve stejnou dobu, kdy v Evropě upalovali ženy jako čarodějnice, v Indii ženy přivazovali k mrtvým manželům a pálili je společně s nimi, dnes je to však zakázané. Takže ženy k pohřbívání nesmí, ale turistky ano. Stála jsem tam a kolem mě hořelo asi deset mrtvých těl, bylo to však spojeno se spirituálním obřadem.
Z památek mě nejvíce ohromil Taj Mahal. Toto místo je nejznámější, ovšem zaslouženě, protože je vážně krásné.
Co se týče přírody, nejlepší zážitek mám určitě z Himálaje, kam jsem vyrazila na túru. Přespala jsem ve třech tisících metrech nad mořem v obchůdku, v podstatě stanu. Spát tam bylo úžasné, stejně tak se ráno vzbudit a vidět východ slunce nad horami.
Co byl naopak nejhorší zážitek?
Já obecně ke všemu přistupuji s vděkem. Přesto, že se mi něco v určitou chvíli nelíbilo, vím, že to pro mě bylo z nějakého důvodu důležité, něco mi to dalo, něco mě to naučilo. Nepříjemné bylo, když se se mnou chtěl jeden chlapec v Delhi vyfotit, já jsem odmítla a on za mnou šel ještě kus cesty a dost naléhal. Co se týče focení, tak téhle pozornosti jsem tam měla opravdu hodně. Za necelé tři týdny jsem dala přibližně dvě stě selfíček, a to jsem ještě půlku odmítla. Většinou jsem se fotila jen s ženami nebo s rodinami, mladé kluky jsem spíš odmítala.
Jací vlastně Indové jsou?
Vypozorovala jsem velké rozdíly napříč sociálními vrstvami. Měla jsem možnost být v kontaktu s chudší i bohatší vrstvou obyvatel, je mezi nimi neuvěřitelný rozdíl. Společnou vlastností Indů je ale určitě to, že jsou více zaměření na rodinu. Nezáleží na tom, jak jsou na tom ekonomicky, rodina je jejich prioritou. Oproti Evropanům daleko víc smýšlí v rodinném kontextu. Bavila jsem se například s klukem, který byl stejně starý jako já, měl obchod v McLeod Ganji, na turisticky hodně vytíženém místě, a dost se mu dařilo. Nemyslel však na užívání si života, ale na uživení stárnoucích rodičů a mladších sourozenců.
Indové jsou více spirituální, náboženství je pro ně hodně důležité. Setkala jsem se se spoustou lidí z různých ekonomických tříd, ale nikdo nebyl nevěřící. Obecně jsou také hodně kontaktní, velmi se zajímají o turisty, jsou zvědaví, chtějí se fotit. U Taj Mahalu stálo šest rodin frontu na focení se mnou.
Na co ze své cesty nechceš nikdy zapomenout?
Určitě nikdy nezapomenu na hory. Ty byly úžasné. Nikdy jsem neviděla tak hezkou přírodu jako tam. Vzpomínky na Himálaj se mi pojí s hrdostí na to, že jsem do hor vyrazila sama a nebála se přespat ve třech tisících metrech nad mořem.
Taky nikdy nezapomenu, jak mě bavilo jezdit na skútru. To bylo v poslední destinaci, Goa. Zapůjčení skútru stálo sto korun na den. Za benzín jsem utratila devadesát korun a celý den jsem si drandila na skútru. Do té doby jsem skútr nikdy neřídila, ale tam mě to vážně nadchlo.
Je v Indii místo, které by měli vidět všichni, i ti, které to do Indie příliš netáhne?
Kdybych měla takové místo vybrat pro člověka, který by do Indie nechtěl kvůli tomu, že jsou Indové příliš kontaktní, v McLeod Ganji je spousta meditačních center s dostatkem soukromí, různé meditační programy, budhistické školy. Je to také skvělé místo, odkud vyrazit do hor. A myslím si, že je hezké navštívit město, kde sídlí Dalajláma.
Najdeš naopak místo ze svých cest po Indii, které se ti nelíbilo a nikomu bys ho nedoporučila?
Takové místo asi není. Všechna místa v Indii se mi líbila. I když třeba jiným způsobem, všechny měly něco do sebe. Ale člověka, kterého spiritualita Indie neláká, bych neposílala do Varanasi nebo McLeod Ganje. Poslala bych ho třeba do Goy, kde jsou nádherné pláže, nebo do Bombaye. Záleží asi na každém, co má rád, Indie je úžasná v tom, kolik odlišného nabízí. Každý si v ní najde svoje.
Je v Indii tedy hodně cítit, že se lidé východního náboženství soustředí na momentum? Nemyslí tolik na budoucnost?
To ano. Určitě se umí ponořovat do „tady a teď“. Když myslí na budoucnost, tak na ni myslí jinak než většina lidí ze západního světa. Vždycky na ni myslí kvůli svojí rodině, nikdy ne kvůli sobě.
Takže v Indii není příliš kladen důraz na individualitu člověka, ale spíše na kolektivnost?
Ano. Jednak to vychází z východních náboženství, které stojí na něčem jiném, ale taky jednoduše z toho, že jich je miliarda, takže na individualismus není prostor. Jsou hodně kolektivní.
Jak bys svou cestu charakterizovala jedinou větou?
Kdybych měla říct jedno slovo, tak by to byly kontrasty. Byla to cesta, která mě naučila, jak být sama se sebou, zároveň jsem díky ní viděla hned několik tváří Indie.
Co ti tvoje cesta dala?
Především mě naučila být sama se sebou, vychutnávat si svojí vlastní společnost. Věřit si. Přestala jsem se bát. Do doby, než jsem vyrazila do Indie, jsem se bála být sama na bytě. Dala mi i hodně sebelásky. A taky vědomí, že je zbytečné hledat obecný smysl života, každý máme ten svůj. Viděla jsem odlišný pohled na život. Tady na západě převládá honba za kariérou a penězi. Tam se vyzvedá spiritualita, rodina, vztahy.
Kdo byla Eliška před Indií a kdo je Eliška po Indii?
Eliška před Indií se bojí sama na bytě. Stydí se jít sama do restaurace, protože má pocit, že obědvat sama je divné. Možná příliš řeší, co si myslí druzí a dlouho se rozhoduje. Při rozhodování zvažuje, jestli je to dobré z tohohle hlediska a co na to řekne tenhle a tamten člověk.
Eliška po Indii se rozhodně nebojí být sama na bytě, nebojí se sama ani v lese. Ví, že zvládne skoro všechno, co si usmyslí a že se o sebe dokáže postarat. A je jí daleko víc jedno, co si myslí ostatní. Zjistila, že když jedná v souladu se svojí duší, v pravdě a lásce, je jedno, když si někdo její chování vyloží špatně.
Co pro tebe tedy znamená cestování?
Určitě je to pro mě symbol svobody, ale i forma vzdělání, ta nejvíc bezprostřední. Člověk se během cestování naučí mnoho o těch místech, o zeměpisu, dějepisu, kultuře. Ale i o sobě samém. Když cestuje sám, tak se naučí, jak být sám se sebou. Když cestuje s někým, s kým má vztah, naučí se hodně o tom vztahu.
Autor: Gabriela Kokeeová
Foto: osobní archiv Elišky Večeřové
