Nadaná sborová zpěvačka, klidná duše a vášnivá čtenářka. Dívka s dlouhými vlasy, co ráda pomáhá a často myslí víc na ostatní než na sebe. Hodná holka, na kterou se dá spolehnout a je vždy připravená vyřešit každou špatnou situaci. Řeč je o Jolaně, výborné kamarádce a především cestovatelce, která si přeje mít šedý domek, jako mají v Norsku, kam už dvakrát odcestovala. Za sebou má také návštěvu Itálie nebo Švýcarska a v únoru se navíc sama vydala i do amerického státu Michigan, kde strávila dva týdny.
Proč zrovna Amerika?
Protože to bylo jednoduché. Ale bylo to hlavně kvůli lidem, ne přímo kvůli té zemi – i když to byla samozřejmě skvělá příležitost. Letěla jsem navštívit kamarádku a další Američany, které jsem dlouho neviděla. Poznali jsme v průběhu posledních šesti let tak, že každé léto přijíždí na český English camp. Takže ta cesta byla vlastně hrozně jednoduchá v tom, že mi poskytli ubytování a na mě bylo jen zařízení dopravy na místo.
Co jsi vůbec od cesty do Ameriky očekávala?
Že se podívám jen tak po okolí a nebudu cestovat do všech těch vyhlášených středisek. Vlastně jsem si to představovala asi takové, jaké to i reálně bylo. Možná jsem jen očekávala trochu víc sněhu, ale nakonec jsem vlastně ráda, že nesněžilo tolik, jak tam bývá běžné.
A co tě naopak nejvíce překvapilo?
Docela směšné mi přišlo americké plýtvání plastem a papírem, protože je to v naprosto enormním měřítku. Například když jdeš do velkého supermarketu, tak musíš nákup vždycky odnést v igelitové tašce. Všechno mají balené v plastu, na všechno používají igelitové sáčky. Na jídlo používají jednorázové papírové talíře. A hlavně netřídí odpad.
Jací jsou vlastně Američané?
Jsou v pohodě. Obvykle bývají hrozně milí, chtějí si povídat a zajímají je cizí kultury. Většinou, když řekneš, že jsi Čech, tak se hned vyptávají, kde to je. Ale jsou to úplně obyčejní smrtelníci. My Češi máme tendence si je trochu idealizovat, ale přitom oni sami sebe považují za normální lidi, nevidí sami sebe jako někoho víc speciálního.
Na kterou věc ze své cesty nikdy nezapomeneš?
Okolí je nádherné, ale hrozně mi to připomínalo severskou přírodu tady v Evropě, Norsko, Švédsko… Určitě však nezapomenu hlavně na místní komunitu, na všechny ty lidi. Protože jsou skvělí, ochotní, se vším pomohou, chtějí se pobavit, jsou sympatičtí. Nezapomenu na jejich ochotu dávat, na jejich štědrost.
A co americké jídlo?
Nejedla jsem nic, co by mi vyloženě nechutnalo. Hodněkrát jsme měli mac & cheese. Co se týká rychlejších občerstvení, tak i oni sami říkají, že my v Česku máme v Mekáči lepší burgery, než mají oni. Jinak často jedí pizzu. Já jsem měla pravou chicagskou plněnou pizzu, která má speciální máslovou krustu, ta je vysoká asi tak centimetr, a celá pizza je vysoká přibližně čtyři centimetry. Rodiny pak mají v jídle často zeleninu, fazolky, brokolici…
Které ze všech těch navštívených míst je to jediné, kam by se měl každý cestovatel podívat?
Za mě jednoznačně Velká jezera, to reálně stálo za to. Z architektury pak ale třeba i obyčejné domy, aby zjistil, jak vypadají vevnitř pro srovnání s těmi českými. A pokud bude mít člověk možnost, tak bych netradičně doporučila i školy, protože si myslím, že je zajímavé sledovat jejich fungování a obecně vzdělávací systém. První hodina začíná v 7:34, končí v 8:24 a v 8:29 začíná další hodina. Učitel nevykládá celou hodinu, patnáct minut před koncem studenti začínají dělat domácí úkoly, aby měli prostor se případně zeptat, pokud něčemu nerozumí.
Co ti tedy tvá poslední cesta za hranice dala?
Nejvíc asi to, že jsem se trochu osamostatnila a naučila se pohybovat po letištích. A zvládnout tu cestu opravdu sama, vzhledem k tomu, že jsem byla přes 30 hodin vzhůru, alespoň teda cestou tam. Ale jinak mi to dalo především nezapomenutelné zkušenosti s jinou kulturou.
Zjistila jsem, že život v Americe se v těch odlehlejších částech nijak zvlášť neliší od toho našeho. Taky dělají normální věci, jsou to normální lidé a žijí normální život. Chodí do práce, do školy, sejdou se jako rodina na jídlo, taková klasika. Je to super. Já osobně jsem poznala životy tří generací lidí – prarodičů, rodičů s dětmi a mladých lidí. A v žádném případě mi ty rozdíly mezi námi a nimi nepřijdou tak markantní.
Jak bys svou cestu do Ameriky charakterizovala jednou větou?
Asi neuvěřitelný kulturní zážitek, ale taky emociální. Hlavně tedy proto, že některé z těch lidí jsem neviděla třeba i pět let.
Co pro tebe tedy obecně znamená cestování?
Svobodu. A právě i tuhle možnost podívat se do jiných kultur a poznat něco jiného.
A když se vrátíš ve vzpomínkách ke všem navštíveným místům… Najdeš takové, které bys všem doporučila a patří mezi tvoje oblíbené?
První, co mě napadlo, byly Klášterní zahrady v Litomyšli. Protože to je takový zen. Člověka tam nic netrápí, je to taková oáza klidu, kam prostě jdeš s tím, že pochilluješ. A doma, když si stoupnu za lavičku za dveřmi, tak vidím právě věž tohohle kláštera, se kterou je každý západ slunce ten nejhezčí.
Autor: Gabriela Kokešová
Foto: archiv respondentky
