Začínal v Mladé frontě DNES, působil v deníku Sport a nějaký čas pracoval v ostravském rozhlase. Dnes už je to ale patnáct let, co je na volné noze. Ve své práci má rád hlavně přirozenost a jednoduchost. Moto novinář, komentátor, fotograf a skvělý vypravěč příběhů Martin Straka toho dělá opravdu hodně, ale dělá to dobře a hlavně rád. A není za tím nic jiného než neskutečná láska, vášeň a vděk.
Píšeš, fotíš, mluvíš. Tvoří tyto tři disciplíny jakýsi propletený trojúhelník, anebo jsou to naprosto odlišné světy?
Hodně o tom přemýšlím a hodně o tom mluvím. Určitě to je jeden velký propletenec a jsem za to ohromně rád. Důležitou věcí pro mě je, že jsem to já. Od malého Martínka jsem po tom všem toužil. Fotit, mluvit, psát. A všechno se mi splnilo. Dnes si uvědomuji stále víc a víc, jak je to všechno propletené. Například když komentuji závody v televizi, tak z okruhů nebo míst, kde jsem byl jako fotograf, mám ohromnou náruč vzpomínek, situací a poznatků, které jiný komentátor nemá, a v tom mám výhodu. Díky tomu, že jsem tam byl, o tom pak můžu mluvit při komentování. Navíc jazyk je pro mě obrovskou láskou. Rád si s jazykem hraji, mám své specifické vyjadřování a slovo mluvené se opět krásně propojuje se slovem psaným. Potom si ještě uvědomuji jednu důležitou věc. Teďka například zase úplně hořím novou tvorbou. Připravuji svou novou knihu, a to je opět jednou velkou přípravou na komentování.
Je naprostá pecka, jak je propojení těchto tří světů funkční. Myslím si, že pokud to fakt miluješ, tak to jde samo. Lidé se mě často ptají, kde to beru, protože já mluvím devadesát devět procent bez papírů. Nerad mluvím o sobě a nikdy nemachruji, a proto když se mě lidé ptají, „kde jsi to vzal Martine?“, tak jim říkám, že je to jenom tou láskou k tomu, co dělám.
Můžeš nám prozradit něco víc k té nové knize, kterou chystáš? Na co se lidé mohou těšit?
Moje nová kniha se bude jmenovat Hvězdy F1 v Brně a myslím si, že už název hovoří za vše. Půjde o piloty formule 1, kteří mají své místo v historii Brna. Budou to mistři světa, vítězové Velkých cen, a i ti lúzři, které já miluji, kteří se snažili a nevyšlo jim to, ale jsou ve statistikách F1 a byli v Brně. Budou tam také velmi unikátní fotky a já už se nehorázně těším na výsledek. Jezdím také po celé republice se svými talkshow a jsem šťastný, že jedna z těch nových talkshow je právě o pilotech F1 v Brně. Lidé jsou z toho úplně hotoví.
Nejlepší nápady mi vždy chodí, když plavu. Chodím plavat skoro každý den, a když mi přišel nápad na mou novou knihu, tak jsem se z té radosti málem utopil.
Pamatuji si, že jsi měl dokonce jednu dobu takovou vizi ohledně své sbírky básní. To je stále aktuální?
No básně, to je moc honosné slovo, i když lidé tomu tak říkají. Opět, samo mi to tak přilétlo a stále přilétává. Hlavně ve vodě, je to až neuvěřitelné. Mám asi kolem dvaceti různých říkanek a uvažuji, že je jednou samostatně vydám. Ale už teď vím, že v té nové knize, která je teprve u zrodu, chci u každé kapitoly nějakou říkanku. Když se vrátím k tomu, jak mi ty nápady chodí samy, tak třeba teď se mi to v autě stalo zase. Gianfranco Brancatelli, první pilot formule 1, kterého jsem se pomyslně dotkl. Bylo mi dvanáct let a potkal jsem ho v Brně. Tenkrát jsem z toho byl úplně unešený. Mám k němu takovou jednu básničku, sice má asi jen čtyři řádky, ale chci tím tu novou knihu otevřít. Takže abych ti odpověděl, samostatně zatím ne, ale součástí nové knihy ano.
Hvězdy F1 v Brně budou už tvou sedmou knihou. Začínal jsi s knihami, které byly především plné tvých fotografií, ale máš také dvě psané knihy – 1983 Vojtěch-Enge a Duckar story, která vypráví příběh první české kachny na Dakaru. Mohli bychom tedy říci, že jsi vlastně i spisovatel, ale to je zas úplně jiná disciplína než psaní do novin, že? Jak ses k psaní knih tedy dostal?
Budu se opakovat, ale opět je to ta moje přirozenost. Za žádného spisovatele se nepovažuji. Moje první psaná kniha (1983 Vojtěch-Enge) vznikla jenom proto, že jsem to pocítil. Editorkou té knihy byla skvělá básnířka a velká intelektuálka Marie Iljašenko, která sama od sebe řekla, že vlastně nejde o sportovní literaturu, že je to beletristicky napsané, což mě potěšilo. Ale nedávám nic na odiv.
Představivost je něco, co je v životě obecně důležité, a já ji mám obrovsky rozvinutou. Naštěstí ji ve svých pomyslných sto sedmnácti letech dokážu zvládat, ale když jsem byl mladší, měl jsem s tím starost. Jakási křehkost ve mně a s tím snoubená otevřenost toho všeho. Když něco vidím, vidím za tím hned tisíc dalších věcí. Někdy je to přímo k zbláznění, zároveň je to ale krásné. Považuji to za dar, kterému se klaním.
Když se tu tak bavíme o té přirozenosti, která je pro tebe v tvorbě důležitá, tak to určitě platí i ve focení. V jednom rozhovoru ses dokonce nechal slyšet, že dnešní fotografy považuješ spíše za takové programátory. Můžeme to tedy chápat tak, že své fotky moc neupravuješ?
Jsem z toho fakt zděšený, když vidím, co s těmi fotkami dělají. U reklamní fotky se může dělat cokoliv, ale u sportovní, reportážní, dokumentární fotky ne. Nebudu nikoho jmenovat, ale považuji to za zločin. Protože z fotky, která je nějaká, udělají něco úplně jiného. Já tohle prostě nedělám. Jednoduše s fotkou dělám to stejné, co v temné komoře. Světlo, tma, ořez, nic jiného. Sice v tvorbě tak vlaji, ale zároveň jsem k sobě velmi drsný. To jsem zjistil, když jsem pracoval v Mladé frontě DNES. Poslední tři roky jsem tam totiž dělal editora, a když byla večer uzávěrka a za tři minuty jsem musel vybrat, jakou fotku tam dám, tak to byla pořádná rozhodnost. V té době jsem v sobě objevil drsnost, která mi zůstala dodnes.
Můj způsob tvorby vypadá následovně. Když vybírám fotky, tak sednu a jedu jako stroj. Co uznám za vhodné, vezmu, upravím, uložím. Až to celé mám, tak to znovu projedu, a co se mi napodruhé nelíbí, vyhodím. Zbytek poté pošlu do časopisu, agentuře, závodnímu týmu, divadlu, kapele, zkrátka komukoliv.
Většina tvých fotek je černobílých. Má to pro tebe nějaké zvláštní kouzlo nebo význam?
Hlavní a základní je jednoduchost. Proto to mám rád, ale záleží na situaci. Když lidé, kteří si mě najímají, chtějí barevné fotky, tak fotím barevně, a to poměrně často, ale přesto ty černobílé jsou pro mě srdcové.
Jako fotograf máš tzv. železo a sklo, jak ty říkáš fotoaparátu, nejspíš stále u sebe. Stalo se ti ale přeci jenom někdy, že jsi ho u sebe neměl, a zrovna se začal rýsovat nějaký dokonalý příběh, který jsi nemohl zachytit?
Sice už neřeknu konkrétní příležitosti, ale stalo se mi to mnohokrát. Naštěstí jsem to zase já. Mně to totiž ani nevadilo, ani jsem se nezlobil. Jen jsem si řekl „škoda“ a šel dál, protože co naděláš. Na druhou stranu se stalo, že jsem ho u sebe měl, a byl jsem rád.
Je pro tebe nějaká z tvých fotek speciální svým příběhem víc než ty ostatní?
Je jich fakt hodně. Nedokážu říct jednu jedinou. Navíc jich je hodně ze všech oblastí – závody, běžný život, umění. Všechno se hezky prolíná. Já se vždy jen tak tiše usmívám a klaním se tomu všemu, co vzniklo.
Jak říkáš, těch oblastí, které fotíš, je opravdu hodně. Od umění přes takový ten běžný život až po motorsport, u kterého bych se nyní ráda zastavila. Protože kromě toho, že ta rychlá auta fotíš, tak o nich také mluvíš, jsi jejich komentátor. Kdy přišel ten zlom? Kdy sis uvědomil, že můžeš využít svého hromového hlasu ke své práci?
Já mám jedno pravidlo – nikam se netlačím. Ale letos uběhlo už dvacet let, co komentuji v televizi. Vzniklo to tak, že jsem byl pozván jako spolukomentátor na závody Škoda Octavia Cupu v mém milovaném Brně. Tenkrát jsem byl hrozně nervózní, bylo to strašné, ale přesto jsem začal dostávat další nabídky. No a pak se vše rozjelo. Komentování, moderování, dabování, všechno možný. Ale samozřejmě tím nejhlavnějším pro mě je, a vždycky bude, komentování, kterým to začalo. Musím ale říct, že mi trvalo skoro tři roky, než jsem našel klid. Duben 2007, 1000 km Valencie, závod Le Mans série, tam jsem poprvé našel klid a 
uvolnění. Od té doby žádná tréma, stres, nic. Jenom čistá radost a vždy se těším, jak to zase rozjedu.
Měl jsi to tak už od dětství? Věděl jsi, že se chceš pohybovat v automobilovém světě?
No jasně! Ve mně to prasklo, když mi bylo šest nebo sedm let. Kino LUNA Ostrava-Zábřeh, v první řadě s bráchou Vítem na filmu Le Mans se Stevem McQueenem. Tím to začalo a já jsem si potom už jenom přál a prosil život, aby se mi to povedlo. Dnes dělám, co mě baví a co jsem si vždycky přál, a to je nejvíc.
A jsou to ta auto, co tě na tom fascinuje, nebo ten svět okolo, to dobrodružství s vůní benzínu?
Všechno! Ale když jsme u toho, kdyby ses mě zeptala, ať ti poradím, co si koupit za auto, tak já ti neporadím. Mě tyhle věci vůbec nezajímají. Mně jde o ty příběhy, emoce, o celek toho motorsportovního světa. To mě na tom fascinuje.
Když komentuješ například 24 hodin Le Mans, který komentuješ už 19 let, je pro tebe stále důležitá nějaká příprava? Anebo jedeš spatra, protože to za ta léta už máš zkrátka v hlavě?
Příprava nikdy nekončí a nesmí skončit. Připravuji se průběžně pořád, a jenom když se Le Mans blíží, tak se intenzita zesiluje. Pak kolem sebe čmárám, vymýšlím, i když už dávno vím, že když se odstartuje, tak často není vůbec prostor se věnovat přípravě. Jakmile se závod rozjede, tak prostě valíš naplno, v tom je Le Mans fantastické. Plus jedna z nejdůležitějších věcí je pro mě nelhat sám sobě, nežít ve lži, takže já nikdy neuberu.
Jaké to je, když komentuješ a dojde k nějaké nehodě? Kolikrát ty nehody mohou být i smrtelné, ale přesto musíš pokračovat dál a nenechat se tím rozhodit. Jak se s tím vypořádáváš?
Je to samozřejmě nesnadné, ale musíš si poradit. Musíš být dost silná osobnost, abys to ustála. Protože když ti někdo zemře v přímém přenosu, tak to není úplně nákup deseti rohlíků a flašky mlíka. Měla bys o tom daném závodě a o tom prostředí co nejvíce vědět. Zároveň co nejvíce vědět o podobných bouračkách, které se staly, a těm lidem to všechno dát. Ne se rozklepat a jít od mikrofonu. A když zjistíš, že opravdu člověk už není, tak mu věnovat alespoň chvíli ticha a pak se zase jede dál. Je to bohužel tento svět, ale měla bys to valit naplno.
Komentovat může každý, ale když tomu dáváš opravdu vášeň, nejlépe od dětství, tak jsi silná osobnost v tom, že tě nemůže nic rozhodit nebo překvapit. Při kterékoliv situaci, která se děje. A tam nikdy nevíš, co se stane.
Jelikož tě spousta lidí zná také díky Dakaru, tak se nyní zastavím na chvíli právě u něj. Dakar je největší a nejtěžší rallye na světě, je brutální, ale zároveň je to i velké dobrodružství. Jaký je ale Dakar z pohledu novináře, fotografa?
Také je brutální a drsný, jak říkáš, ale já to nikdy neřeším, protože jedeš stejnou trasu jako závodníci každý den. Musíš si poradit, musíš udělat výborné fotky, dojet do bivaku, poslat je a takhle valíš celý Dakar. Je to dobrodružství, které nemá konec.
Na letošním Dakaru hned první den došlo k úrazu jednoho z českých fotografů. Přihodilo se někdy něco takového i tobě? Protože je to vážně taková práce na hraně života a smrti.
Je to strašně nebezpečné. Já jsem jel dva Dakary, Argentina-Chile a Saudská Arábie. V Saudské Arábii, hned asi druhý den, jsme jeli přes duny a hodili jsme šipku z výšky na čumák. Kdyby tam byla stometrová duna, tak je po nás. Když jsem byl na Dakaru v roce 2023, chybělo málo a nemusel jsem tu vůbec být. Byla to vteřina. Kamarád mi zachránil život, když na mě zařval „bacha“, a já jsem s kameramanem uskočil dva kroky, naštěstí správným směrem. V desetině vteřiny auto, co vyletělo na nás, projelo našimi stopami. Dakar je specifický oproti jiným závodům v tom, že nikdy nevíš. Tam je vše jenom na tobě a na tvé zodpovědnosti. Hlavně musíš být pořád ve střehu.
Určitě máš nespočet vzpomínek a zážitků z těch dvou Dakarů, kde jsi byl, ale kdybys měl vybrat jenom jeden, který ti uvízl v hlavě, tak co bys vypíchl?
Je toho ohromně moc. Navíc každá ta země z těch tří, kde jsem byl, je úplně jiná. Těch zážitků je tolik, že to by bylo na knihu.
Je pravda, že hodně cestuješ a těch vzpomínek a zážitků musíš mít hromadu. Přesto se ale vždy rád vracíš domů, do tvé milované Ostravy. Čím je pro tebe Ostrava tak výjimečná?
Bydlím ve Vratimově, který je na Ostravu doslova nalepený na jižní straně. Mám ji rád. Ostrava je pro mě láska a je výjimečná tím, že je jiná. Je jiná než Brno, Olomouc, Praha, a to ze své podstaty. Ostrava byla původně průmyslové město a já jsem ještě jako malý Martínek zažil Ostravu, která hořela, smrděla, bylo to peklo v pekle, ale mně přirostla k srdci. Navíc můj táta pracoval celý život v železárnách, a když mě jako malého kluka vzal poprvé do těch hal, tak jsem si to úplně zamiloval. Ostrava je jedna celá Verneovka a je jiná také tím, že to není žádné velkoměsto. Nemá ani žádné pořádné centrum. Ale pořád má vývoj. Pořád se posouvá nějakými směry. Podle mě třeba Brno, i když ho miluji, spí. Ostrava zkrátka tepe úplně v jiném rytmu a to mě na tom baví.
Působil jsi v redakci Mladé fronty DNES, také v deníku Sport, ale dnes pracuješ na volné noze, s čímž souvisí obrovská svoboda, která je pro tebe v tvorbě důležitá. A tak se chci zeptat, jestli ses někdy necítil prací v redakcích svázaný?
Novinářské řemeslo byla vždycky moje láska, ale od prvního dne na volné noze jsem pochopil to hlavní – tvůrčí svoboda. Jasně, není to vůbec snadné, ale je to ten dvanáctiválec Ferrari ve mně. V novinách jsem se samozřejmě naučil mraky věcí. Obrovské zkušenosti, všechno skvělé, ale přeci jenom je to už nějaká instituce, kde se vždy najde někdo, kdo ti ten život bude otravovat. Nemyslím to nijak zle na žádné z těch novin, kde jsem působil, ale nádhera toho, že si rozhoduješ o všem, je pro mě nejsilnější.
Jedna z věcí, kterou mě naučili naši, byla – Martínku, hlavně se nedej a se vším si poraď. Proto si předem moc nepřipouštím strach. Moje dvě hlavní vlastnosti jsou obyčejnost a skromnost, a ať to zní jakkoliv, já vím, že to tak je, a to mi úplně stačí.
Na závěr bych se ráda zeptala, co bys poradil nebo vzkázal začínajícím novinářům, fotografům či komentátorům?
Hlavní věc je láska a vášeň. Nic nehrát, nepředstírat a hlavně nelhat sám sobě. Nedělat to pro peníze, ale protože chci. Chci vytvořit fotku, chci napsat text. A když k tomu budeš přistupovat poctivě, tak se ti to všechno vrátí.
Autorka: Kateřina Pirožková
Připomeňte si letošní Rallye Dakar, největší vytrvalostní motoristickou soutěž, která se konala v Saudské Arábii.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Martin Straka (Facebook)
