Svět měl a má mnoho hrdinů, i Česká republika, respektive Československá, měla ty své. Ať už se jedná o hrdiny zvěčněné v učebnicích dějepisu, nebo o hrdiny, o kterých se tolik nemluví, ale v žádném případě by se na ně nemělo zapomínat. Jednou z takových inspirativních postav naší historie byla i lékařka Světluše Závorová, kterou si v tomto článku připomeneme jakožto hrdinku z roku 1968.
Rok 1968 měnil životy. Až do srpna nikdo netušil, co všechno se během jedné noci změní. Všichni doufali v obrat k lepšímu a Pražské jaro tomu nasvědčovalo. A k obratu nakonec opravdu v noci z 20. na 21. srpna došlo. Bohužel k takovému, jaký nikdo nečekal a rozhodně o něj ani nestál. Když vpadla vojska Varšavské smlouvy do naší země, nikdo si neuměl představit, co se bude následující dny odehrávat. Bylo jisté jen to, že se životy a budoucnost obyvatel republiky navždy změní. Změny přicházely velice rychle a někteří lidé v pražských ulicích by možná dopadli i hůře, kdyby jim nepomohla, či dokonce nezachránila život, jedna z hrdinek tohoto černého roku naší historie, Světluše Závorová.
Tehdy třicetiletá lékařka pražské záchranné služby se o invazi vojsk Varšavské smlouvy dozvěděla cestou do práce. „Nevím, co mě to napadlo, zapnout rádio. Cestou jsme potkávali davy pěších, nikde ani autobusy, ani tramvaje a domnívali jsme se, že snad jde o nějakou podivnou stávku dopraváků. Na Spořilově jsme přibrali dva z četných ,stopařů‘ jedoucích do práce,“ popisuje svou cestu do práce Světluše. „ Když jsem uviděla první tanky na Žižkově, vybavil se mi pětačtyřicátý rok – na víc se už nepamatuji a začalo mi být strašno, jak mi snad ještě nikdy nebylo. Obzvlášť proto, že pán, kterého jsme vzadu vezli, po spatření našeho údivu pravil: ,Vy to nevíte? Ve tři hodiny v noci nám obsadili republiku‘,“ popisuje mrazivý okamžik.
Už v 7.30 byla Světluše povolána k prvnímu výjezdu a směřovala k budově československého rozhlasu. Vinohradská třída spolu s postranními ulicemi byla plná tanků a obrněných transportérů a v okolí rozhlasu samozřejmě mnoho lidí. „Cestou k rozhlasu bylo až neuvěřitelné, jak byli naší lidé ukázněni – v ulicích, které se zdály být namačkány k prasknutí, nám uvolňovali uličky pro mikrobus, dirigovali nás, pomáhali, zdravili úsměvy, symbolicky zaťatými pěstmi, sympatizovali slovy,“ přibližuje lékařka atmosféru ráno po invazi.
Nebezpečí dne se ukázalo velice brzy. V jedné chodbě, kde leželi první dva postřelení, na ni jeden z vojáků namířil samopal. Na tuto děsivou situaci vzpomíná Světluše Závorová takto: „Do dneška nevím, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, že jsem na něj začala rusky křičet, že jsem lékařka, se mnou dva sanitáři a že se musíme dostat k raněným. Potom jsem si odsunula z cesty jeho samopal a prošla chodbou dál. Snad to bylo proto, že jsem ještě nevěděla, co dokážou.“
Poté, co se první ranění dostali do nemocnice, dostala příkaz vrátit se k rozhlasu a najít si stanoviště pod telefonem, aby bylo možné rychle zasahovat. Po prvních dvou ošětřených přestala zraněné počítat. Byly jich však stovky. Hodiny strachu, které prožívala, si neumí nikdo z nás představit. Kulky lítaly kolem hlav, vybuchovaly zásoby munice, hořely tanky… V okolí rozhlasu a oblasti Václavského náměstí nakonec zasahovala Světluše nejen do večerních hodin, ale k raněným vyjížděla i další dny. A možná si tehdy ani neuvědomovala, že prostým plněním své pracovní povinnosti změnila osudy mnohých lidí a jejich rodin k lepšímu. Ale takový už úděl hrdinů bývá.
Autor: Kateřina Baťková
Zdroj: Česká televize
