Režisér Pablo Larraín se vrátil k žánru životopisných filmů a po Jackie (2017) o Jacqueline Kennedyové a Spencer (2021) o princezně Dianě přišel se snímkem Maria (2024), který pojednává o příběhu jedné z nejznámějších operních sopranistek minulého století Marie Callas. Mariu nyní označuje jako završení takzvané trilogie „dam ve vysokých podpatcích“. Operní diva je dnes ze tří ikonických žen patrně nejméně známá. Na rozdíl od svých předchůdkyň si však slávu nezískala díky sňatku s významným mužem, ale díky vlastnímu mimořádnému talentu. Proslulá Angelina Jolie ji však ztvárňuje ve chvíli, kdy už o něj přišla a potýká se s různými strastmi.
V poslední době se s životopisnými filmy roztrhl pytel, dosvědčit to může nával životopisných snímků za několik poslední měsíců; Back to black (2024) o Amy Winehouse, The Apprentice: Příběh Trumpa (2024) či nedávné snímky jako Better Man (2024) o Robbiem Williamsovi nebo Úplně neznámý (2024) pojednávající o Bobu Dylanovi. Vlny snímků o příbězích neobyčejných lidí se chytil i jihoamerický režisér Pablo Larraín, který se ve své trilogii „dam na vysokých podpatcích“ zaměřil na složitá období hlavních hrdinek a pokusil se vtáhnout diváky do jejich emocionálního rozpoložení.
Výkon Angeliny Jolie je hlavním pilířem celého snímku, scénář však místy pokulhává
Podobně jako s předchozími snímky pracuje i s posledním filmem trilogie, ve kterém se věnuje závěrečné životní etapě vyhaslé hvězdy, kterou byla americko-řecká operní pěvkyně Maria Callas. Děj, jenž se odehrává v posledních dnech jejího života, je protkaný retrospektivou na obtížné předchozí kapitoly její kariéry a mimo jiné nahlížíme do jejího soukromí, především na nešťastné milostné i rodinné vztahy. Hlavní role se chopila herecká ikona Angelina Jolie, díky které získal film na festivalech velký zájem, a není divu. Jolie hraje výborně a v každém momentu je vidět, že do toho dává opravdu vše, včetně scén, ve kterých zpívá. V nich se její hlas zkombinoval s původními nahrávkami zpěvačky. Nadmíru dokázala, že umí pracovat s emocemi a atmosférou daných scén, a považuji její výkon za hlavní pilíř celého snímku. A ačkoliv ji ostatní herci pomenšího ansámblu doprovází slušnými výkony, nedosahují stejných kvalit jako herečka v hlavní roli. Ostatně samotný scénář, který je slabší stránkou filmu, jim to ani příliš nedovoluje, což je škoda.
Tím se dostávám k největší slabině tohoto díla, kterou se kvalita trochu sráží, a to ke scénáři. Film působí melancholicky a místy chaoticky, což se odráží v ne zcela plynulém vyprávění, jelikož není klasicky retrospektivní. Děj přeskakuje mezi různými obdobími života Marie Callas, často bez jasné návaznosti, což může diváka dezorientovat. Tempo vyprávění je nevyrovnané, některé scény působí uspěchaně nebo jsou nedostatečně rozvinuté. I když film přináší do scén zajímavé nápady, jejich potenciál není plně využit. Není mi zcela jasné, zda tento přístup měl záměrně odrážet vnitřní neklid a složitost hlavní postavy, a jistě se najdou ti, kteří nebudou mít s tímto typem vyprávění problém, spoustu lidí však může scénář lehce zklamat.
Technicky je film zpracován víc než brilantně, od kostýmů po kameru
Co se však týče technické stránky, jsem mnohem spokojenější, protože na ní může člověk oči nechat. Velkými plusy snímku je například způsob zachycení doby skrz působivou Paříž sedmdesátých let minulého století či monumentálnost divadelních sálů, dále velmi vynikají kostýmy dýchající retrem, skvěle se pracuje i se zvukem a krásnou instrumentální hudbou. Obzvlášť velká pochvala patří zkušenému kameramanovi Edwardu Lachmanovi. Ve snímku se zaměřil na práci se vzdáleností a kompozicí obrazu, což snímek posiluje i v scénaristicky slabších scénách. Ostatně za svůj precizní výkon si právě Lachman vybojoval jedinou nominaci tohoto snímku na Oscara. V budoucnu se ukáže, zda si pozlacenou sošku za kameru odnese.
Film Maria v divákovi zanechává především melancholickou atmosféru a řadu otázek ohledně záměru režiséra Pabla Larraína. Přestože vyprávění místy působí chaoticky, nabízí působivý pohled na život jedné z největších operních ikon a kvalitní filmařinu z hlediska kamery nebo krásné hudby. Především je tu ale ukázána složitá osobnost Marie Callas i její vnitřní bolesti spolu s jejím nesmazatelným odkazem v kultuře 20. století, který představoval její soprán. A v neposlední řadě potvrzuje, že Angelina Jolie stále dokáže na plátně zaujmout.
Autor: Anna Sládková
Přečtěte si také naši recenzi na zmiňovaný film o Bobu Dylanovi.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroj: csfd.cz, rottentomatoes.com, cs.wikipedia.org
Foto: imdb.com
