Toto je pro všechny, kteří si stejně jako já celý život mysleli, že nemají žádné nářečí a ostatní nemají šanci poznat, odkud pochází. Česká republika je poměrně malá země a český jazyk ovládá velmi malé procento světové populace. Proto mnoho lidí snadno dospěje k závěru, že naše projevy se nemohou, co se přízvuku či nářečí týče, tolik lišit. Jakmile ale na delší dobu opustí kraj, ze kterého pochází, mohou velmi rychle změnit názor.
Nyní o sobě mohu prohlásit, že jsem hrdou studentkou Univerzity Palackého v Olomouci a ráda se tam každé pondělí vracím. Mé první dny v této studentské metropoli ale neprobíhaly zrovna klidně. Prvotní šok z nového prostředí a určitý pocit osamění byli umocněné tím, že drtivá většina lidí kolem mě mluvila jazykem, kterému jsem jen těžko rozuměla. A zdálo se, že to bylo vzájemné. Přijela jsem totiž na Moravu z Plzeňského kraje…
Přijela jsem už první den trošku dýl, protože na Plzeňsku každej chodí dýl. Jakýpa copa, prostě není kam spěchat. Ale na Moravě to lidi vyvádí z míry, tady nikdo dýl nechodí. Všichni chodí buď včas, nebo později. Nezbývalo mi než slíbit, že dýl už chodit nebudu. Oddychla jsem si, že je krize zažehnána.
Ale vtom se objevil další zkoumavý pohled. Však jsem jenom vysvětlovala, co se stalo minulej tejden. Říkám si: „Copa je na tom divnýho? Dyť jsem dokonce místo ‚tuto‘ řekla ‚toto‘.“ Měla jsem pocit, že se učím rychle. Potom mi to ale došlo… „Voni tady ke všemu ještě mluví většinou spisovně. No tak to potěš koště, to sem určitě zapadnu.“
I na koleji jsem se hnedle dostala do problémů, když jsem se spolubydlící pokoušela vysvětlit, že ty postele jsou ňáký hejčmo a knihy musím dát do poličky naštorc. Koukala na mě, jak kdybych byla ňákej truhlík – pardon, venkovní květináč. A to ani nemluvím o tom, jakej rozruch vzbudilo, když jsem jela k babi. To tady nikdo ani k babi nechodí? Pochopila bych to, když škrejpá, to se pak člověku nechce ani nastevřít okno, natož se někam kodrcat, ale jinak by jim moje babi bez váhaní řekla, že jsou pěkný paňáři, jestli za svýma prarodičema nejezdí.
U nás na Plzeňsku je holt všecko jináč. I když se porád běhá ke slepicom a králíkom a radvanec se sotva zastaví, je tam klid a krásná příroda. Lidi si pomáhají. A třeba takové plzeňské jídlo taky stojí za to. Dycky je tam na každym rohu plno čekulády a vošouchů. To v Olomouci stále marně hledám vošouch na jídelníčcích restaurací. Všude samé tvarůžky. Ty u nás máme taky, ale odjakživa se jim říkalo syrečky. Však to nejsou malé kousky tvarohu, nýbrž druh sýra.
Nechápejte mě špatně, není to tak, že mi tady lidi nechtí rozumět, copa vo to, voni se opravdu snaží. Ale stejně se nikdá nevyhnu zmateným pohledům. A tak se den po dni smiřuji s tím, že když na sebe nechci poutat pozornost, musím si pamatovat, že moje kamarádka se nejmenuje Anička Novákojc, ale je to Anička Nováková. Nemám se ptát, kdepa najdu toalety, protože samotné „kde“ je dostačující. A květiny nezaleji kropáčem, použiji konev. Ale řeknu vám, je to těžký, tudleto.
Čím déle ovšem poslouchám nářečí lidí z této části republiky, tím více se mi líbí. Ne že bych ho také chtěla začít používat, záměrně se ve vhodných situacích z hrdosti držím své plzeňštiny, ale asi jsem se tady alespoň naučila mluvit spisovněji, protože za to poslední dobou schytávám zmatené pohledy naopak na Plzeňsku. Ale beru to tak, že mám zkrátka dva domovy a rozdílná nářečí k nim patří. Byla by to nuda, kdybychom všichni mluvili stejně. Viďže?
Autor: Vendula Berčková
Mysleli jste si, že nářeční bariéra se týká pouze mluveného jazyka? V rozhovoru se zakladatelkami projektu (Ne)slyším se můžete dočíst, že tyto potíže řešíme opravdu všichni.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: plzensky.denik.cz, kudyznudy.cz
