„Jedu takhle tábořit Škodou 100 na Oravu, spěchám, proto riskuji, přejíždím přes…,“ ozvalo se náhlé zasyčení a lehké zaskřípání. Líbivý hlas Ivana Mládka náhle utichl.
„Ach,“ povzdechl jsem si, „tohle nebudu poslouchat,“ a vypnul jsem to otřesné rádio, které mi hrálo do tmavé noci ozářené žlutým světlem pouličního osvětlení. Spokojeně jsem jel svým autem po maloměstě. Míjel jsem místa, která mě doprovázela celým životem – stará základka, kde jsem poprvé poznal, jaké to je, když jazyk naráží o vylomený zub, dále jsem potkal kulturní dům, ke kterému se raději nebudu vyjadřovat, zřel jsem také dům, v němž nikdo nebydlí, ale při prozkoumávačce s dalšími haranty z ulice jsem tam objevil dávno pohřešovaného psa.
Bylo pár minut po desáté hodině večerní, když tu náhle se po mé pravici objevila benzinka. Zasténal jsem, když jsem si uvědomil, že otevírací doba benzinové stanice je k pláči, benzinka zavřela před těmi pár minutami, které uběhly od desáté hodiny. Nutně jsem tam potřeboval, v tabatěrce jsem měl poslední cigaretu a začínal jsem se klepat po nedostatku nikotinu v těle.
Absence cigaret mě ale hned přešla, protože jsem uviděl jiný problém. Vedle benzinky na posezení pro kouřící řidiče seděl malý kluk v modré bundě s reflexními pásky. Nebyl mi vůbec povědomý, nevypadal jako typický maloměšťák. Zpomalil jsem svou luxusní rachotinu, abych obhlídl terén, ale žádný dospělý, nebo někdo, kdo připomíná dospělého, tam s ním nebyl. Bylo mi to velmi podezřelé, měl jsem zlé tušení, ještě horší tušení, než když jsem v onom opuštěném domě uviděl, ještě jako sedmiletý kluk, rozplácnutého psa. Zvědavost a případná pomoc tomu klukovi mi cukla s volantem a zastavil jsem na tamějším parkovišti.
Neznámý kluk se ani nepohnul, když jsem svůj vůz zastavil v jeho těsné blízkosti. Z okýnka jsem na něho udiveně koukal, jestli se aspoň otočí, ale nepohnul se ani o coul. Musel jsem vystoupit a jít ho konfrontovat, abych se dozvěděl, jaká je pravda o jeho existenci. Bál jsem se, že zjistím, že je to jenom duch, nebo ještě hůř nějaký poltergeist nebo bubák.
„Čau,“ začal jsem na něho mluvit, div se mě nelekl a neutekl do přilehlých lesů a hájů a nestal se z něho Tarzan. „Seš tady sám? Kde máš rodiče?“ pokračoval jsem.
Kluk zatím jen seděl a s rukama podél těla se držel lavičky, houpal nohama sem a tam. Nakonec docela bezcitně pronesl: „Rodiče mě tady nechali.“
Zalapal jsem po dechu, jako bych uviděl ducha, abych zdramatizoval situaci a zhustil atmosféru. V hlavě se mi začala točit všechna kolečka a snažil jsem se všechny informace dát dohromady.
„Jak je možné, že tě tady nechali?“ udiveně jsem se zeptal. Netuším, jakou jinou odpověď jsem čekal než prosté „nevím“. Možná jsem doufal, že se kluk totálně rozmluví a poví mi vše i to, co neví.
Nevěděl jsem, co dál dodat. Začal jsem klepat prsty u nohou a mnul jsem si ruce, abych přišel na nějakou světobornou myšlenku, kterou mu zachráním život. Nemohu ho tady přece nechat na pospas divokým kočkám, které se už pomalu sbíhají v křoví, pomyslel jsem si.
„Máš,“ promluvil jsem do ticha, „u sebe mobil?“
„Nemám,“ řekl stroze. Takže mi zbyla jediná možnost.
„No, nedá se nic dělat. Musíme na policii,“ trošku ho to vyděsilo.
„Proč?“ vyhrknul ze sebe. „Já tu čokoládu vrátím!“
„Tys ukradl čokoládu? Hm, tak to tě zavedu rovnou do vězení,“ začal jsem si z něho utahovat. Bohužel jsem viděl, že se mu to očí hrnou slzy.
„Ne, ne, ne, dělal jsem si srandu,“ dřepnul jsem si před něj na své bolavé koleno, „to dělám často. Ale na policii musíme, protože nemáš mobil a nemůžeme zavolat tvým rodičům, víš?“
Kluk si otřel oči rukávem modré barvy a prohlásil, že zná telefonní číslo na svou matku.
Plesknul jsem se přes čelo a postavil jsem se. Proč to neřekl dřív, blbeček jeden, pomyslel jsem si. Tohle změnilo celou situaci. Rozpačitě jsem najednou začal osahávat své ošacení, abych nahmatal mobil. Našel jsem ho v zadní kapse kalhot přímo na zadku, neměl jsem ale sebemenší tušení, proč jsem ho měl zrovna tam. Kupodivu jsem měl horu nepřečtených zpráv. Zvláštní, pomyslel jsem si, nikdy jsem takto chtěný nebyl. Bohužel jsem aktuální misi pojmenovanou Zachraň kluka nemohl přerušit jen kvůli nějakým pitomým zprávám.
„Tak povídej,“ vyhrknul jsem na něho.
„Co vám mám povídat?“ úplně debilně se optal. Jeho výrok mě úplně vyvedl z míry. Chtěl jsem mu začít nadávat, ale to jsem nemohl. Bylo by to nevhodné, i když by si to zasloužil.
„No pověz mi, jaké telefonní číslo má tvoje maminka,“ zoufale s emocemi ve tváři jsem mu řekl. Naštěstí už věděl, co má dělat, a nadiktoval mi devítimístné číslo i s předvolbou.
„Prosím?“ ozvalo se z druhé strany.
„Ehm, dobrý den, teda večer, já… Já jsem našel vašeho syna…,“ oddálil jsem mobil a podíval se na kluka.
„Jak se jmenuješ?“
„Aneta.“
„Vašeho syna Aneta… Tak počkat!“ zrudnul jsem, ale musel jsem zachovat profesionalitu.
Abych zlepšil atmosféru, zasmál jsem se do telefonu: „Ha ha! Však sranda.“
„Takže jste nikoho nenašel?“
„Ne, ne, ne, našel, ale je to dcera,“ to aspoň vysvětlilo ty dlouhé světlé vlasy.
„Chcete říct, že jste našel moji holčičku? Kde je? Co se děje…,“ začala na mě chrlit kupu otázek, na které jsem neměl ony cenné odpovědi.
Paní na druhé straně spojení mi vysvětlila, že neví, co se stalo. Sedí doma v županu u televize, popíjí červené víno a užívá si klid, protože její manžel, Anetin táta, jel s ostatními caparty na dovolenou do Bruntálu, kde měli strávit víkend. Nutné podotknout, že Aneta má další čtyři sourozence. Je to velká rodina. Pak zničehonic začala mluvit o tom, že zrovna má kuře v troubě. Kdo by v jedenáct večer pekl kuře?
„Já mu hned zavolám, co se sakra stalo. Fakt vůl…,“ ještě potichu dodala a zavěsila.
Podivný telefonát, podivná situace. Obočí mi kleslo a nastavil jsem přemýšlející výraz, zatímco jsem civěl do telefonu.
„No… Takže, Aneto, hmm,“ byl jsem lehce vykolejen, „cos dělala tu dobu, co tady sedíš?“ a posadil jsem se vedle ní na studenou lavičku porostlou nejspíš mechem nebo něčím takovým.
„Počítala jsem auta,“ řekla a podívala se na mě. Opravdu to byla holka. Musel jsem přejmenovat operaci na Zachraň holku. Další přejmenování mého úkolu si už nemůžu dovolit.
„Kolik jsi těch aut napočítala, prosím tě?“
„Už nevím, přestalo mě to bavit.“
„Hmm, zajímavé,“ lepší odpověď mě nenapadla. „A co tě jinak baví?“
„Ráda jezdím na koni,“ a usmála se. Tak to si moc nepopovídáme, koně jdou mimo mě, řekl jsem si.
Ticho. Žádný nápad, jak rozproudit konverzaci, aby nebylo ticho, mi to hlavy nepřiletěl. Kdež tu se ozvalo vibrování mobilu, Anetina matka zase volala.
„Ano?“
„No ten blbec si ani nevšiml, že mu v autě někdo chybí. Hlavně že mezi děckama veze basu piv, protože v kufru už nebylo místo. Ach!“ vzdychla. „Já vám povím, co ten kretén udělal. Prej zastavil u benziny, ale měla už zavřeno, tak šel na malou do křoví. Jenže během toho musela Anetka vystoupit a on si toho nevšiml, prostě blbec. Nevšiml si jí! A odjel! Ach…“
„A co teď?“ musel jsem se optat.
„No co asi? Jede zpátky. Prosím vás, počkejte tam ještě s Anetkou,“ prosila a žadonila. Snad nemyslela, že bych ji tam nechal samotnou. Lidský život je důležitější než hospoda, do které jsem měl namířeno.
„S tím počítejte,“ hrdinsky jsem pověděl.
„Jste velmi laskavý. Děkuji vám,“ zavěsila.
Blížil se šťastný konec, Aneta bude zachráněna a já budu moct jet dál a dát si ležáka.
Dlouho jsme čekat nemuseli, Anetin táta sešlápnul pedál až na podlahu a uháněl zakázanou rychlostí. Zpoza rohu truhlářství se po silnici první třídy přiřítilo žluté rodinné auto, za předním sklem seděl vystrašený muž s pár šedinami a vzadu spaly děti.
Málem to nedobrzdil a naboural do mého autíčka. Ani by mi to nevadilo, mám skvělou pojistku. Pán Otec vystoupil, ani nezavřel za sebou dveře a uháněl k nám k lavičce. Div nespadnul, jak zbrkle s nataženými pažemi utíkal k Anetě.
Obejmul ji a říká: „Jak se to mohlo stát?“
„Já ale na tebe volala!“ řekla Anetka a držela se ho.
„No to víš že jo,“ odpověděl jí vysokým hlasem, poté se otočil na mě a příjemně zvolal: „Jste správný muž! Tuhle laskavost, co jste udělal, vám nikdy neodpustím. Děkuji,“ a podal mi ruku. Jeho ruka byla chladná a samá kost. Fujky.
„Tak pojď,“ vzal Anetu za ruku a šli do auta, „pojedeme.“ Jak odcházeli, zaslechl jsem, jak se jí ptal, jestli jsem jí něco neudělal. Za koho mě má?
S rukama v bok jsem jak veliký hrdina stál u oné lavičky a koukal, jak žluté auto odjíždí do noci.
Mise splněna, jde se na pivo.
Autor: Lukáš Ždan
Ke dni laskavosti si pro vás naše redaktorka Kristýna připravila tematický článek. Přečíst si jej můžete TADY.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Ilustrace: Lukáš Ždan
