Den, ve kterém se odehrál tento neskutečný příběh, byl, co se týče počasí skoro až znamenitý, a to ani nebylo léto, chladivý, tváře mrazem ničící podzim. Ale ta ranní záře procházející mezi větvičkami a listy, které ještě neseschly natolik, aby spadly, byla fascinující, naprosto dokonalá, až smrtelně vábivá. Mezírkami v korunách stromů prolétal jeden paprsek za druhým, jen aby dopadnul na mé oko, na moje tváře, na můj ksicht.
Tento fenomenální zážitek mne potkal, když jsem vyšel z vchodových dveří bytového domu, abych se vydal na výpravu do daleké samoobsluhy, kam jsem nutně potřeboval. Je nejspíš jisté, proč jsem tam potřeboval, ale já vám to vysvětlím. Zkráceně: měl jsem hlad. Lednice prázdná, někdo mi snědl mou paštiku z foie gras, kterou jsem koupil v levných potravinách za neuvěřitelných patnáct korun, ale neměl jsem ani pečivo – ani suchý rohlík, ani patku chleba. Naprosto nic. Z nouze jsem koukal i do šuplíků s kořením, kam se občas zatoulá instantní polévka. Ale víte co? Nebyla tam. A proto jsem šel nakoupit, jinak bych se nemusel dožít večera.
Venku bylo krásně, ale tím už jsem se zabýval. Ale já to stejně popíšu znovu. Když jsem udělal krok z vrat mého obydlí, praštily mě do obličeje fotony, které k nám dorazily až od vzdáleného Slunce. Mám štěstí, že dveře, které míří z domu, jsou směrem na východ, vždy, když vyjdu ven v ranních hodinách, mám totiž pohled na nádherně zbarvenou oblohu, jež značí právě začínající den plný utrpení, někdy značí den radosti, ale ve většině případů značí žlutá záře den načekaných zážitků, na které se nedá připravit. A takový den právě nastal, to jsem si ale uvědomil až v onom krámě, kde jsem nakupoval snídani.
„Dobrý den,“ přikývnul jsem a krásně pozdravil sličnou paní prodavačku, culila se na mě od ucha k uchu.
Po krátkém setkání s pokladní jsem šel hlouběji do obchodu mezi regály. To ráno zrovna dovezli čerstvé pečivo. To vám povídám, to vonělo! Čerstvé rohlíčky, baculaté koblížky, moukou zaprášené bochníky chleba, vdolky. Nemohl jsem si vybrat, a to jsem si vybrat něco vážně chtěl, ale musel jsem se přestat rozplývat a jít dál, jinak bych tam strávil nad vybíráním pečiva ještě další týden, a ještě že jsem pokračoval v chůzi, protože bych nenarazil na to, co mě uchvátilo ještě víc. V jednom z chladících boxů se vyjímalo cosi, čemu jsem hned propůjčil svou pozornost.
Lovecký salám.
Lovecký salám ve slevě.
Panečku, tomu se nedalo odolat! Visel tam úplně sám, celá štangle lovečáku ozářená modrými světly z chladničky. Modrá záře mě táhla k sobě a volala. Přiblížil jsem se do lovečákova osobního prostoru a sáhnul si na něj. Plastový obal lehce zapraskal. Otočil jsem onen artefakt a ze zadní strany na mě vykoukla bledě žlutá cedulka „50% sleva“. Peněženka zajásala, já jsem zajásal. Neváhal jsem už ani vteřinu a utíkal jsem s ním ke kase za sličnou prodavačkou.
„Ještě něco?“ optala se zdvořile frází, kterou ji naučili při zaučování na prodavačku obyčejné samoobsluhy uprostřed města plného podobných obchůdků.
„Ne! Chci jen ten salám a nic jiného, ale děkuji za optání,“ odmítl jsem její nabídku na koupi další věci, zaplatil jsem poslední hotovostí z kapsy kalhot a popřál jí hezký den. Užuž jsem rozrážel dveře, abych odešel, kdež tu náhle mě milá prodavačka oslovila. Doufal jsem v to, že mi dá na sebe číslo nebo jakýkoliv jiný kontakt, byla roztomilá.
„Něco jste tu zapomněl,“ nechápal jsem, ona se jen důležitě dívala, „něco důležitého.“ Já tam na pultě nechal ten salám! Já byl z něho úplně vedle, až jsem na něj zapomněl, na chudáčka ubohého. Poděkoval jsem jí převelice, mrknul na ni půvabně, odešel jsem s grácií. S loveckým salámem v podpaží.
Ani jsem se neráčil si sundat boty, bundu jsem odhodil do rohu kuchyně, kde jsem si sednul k jídelnímu stolu, a začal se s jiskřičkami v očích koukat na lovečák ležící na dřevěném prkénku vedle ostrého nože. Těšil jsem se jak dítě na Vánoce – to je ale špatné přirovnání, protože jsem se těšil ještě víc.
Čapnul jsem salám do svých spárů a doloval jsem ho z igelitového obalu. Když jsem ho lehce natrhnul, rozlinula se ta úžasná vůně salámu suchého typu po celé místnosti a cítil jsem se jak v nebi. Nepopsatelný zážitek.
Nyní přišla chvíle na porcování. Lovečáček jsem chytnul pravou rukou a do ruky druhé jsem popadnul ostrý nůž z teleshoppingu, který disponuje, podle slov Horsta Fuchse, nejostřejší čepelí na celé Zemi. O ostrosti nože jsem se náhle přesvědčil na vlastní kůži. A to doslova. Kdyby Zdeněk Pohlreich viděl, co za neskutečnou podívanou jsem v té kuchyni provedl, natočil by o mně dvoudílný snímek s názvem „S debilem v kuchyni“.
Já se toho salámu prostě nemohl dočkat, tak jsem neřešil, jak si ho naporcuji. Prostě jsem se do něho zabodl nožem, abych si jedno velké sousto uřízl a mohl se už najíst. Nůž měl velmi ostrou špičku, přesto nebylo jednoduché se do salámku dostat. Musel jsem víc zabrat. A to byla ta osudová chyba.
Čepel se náhle dostala do lovečáku, jehož tloušťka byla menší, než jsem vypočítal. Mé výpočty mě málem připravily o život. Nabroušený kus oceli – údajně damaškové, ale to ani já, věčný optimista, jsem nemohl brát vážně – prošel skrze půl centimetru namletých kostí a masa jak máslem. Ano, kvalitní kuchyňské náčiní i přes fakt, že je z teleshoppingu. Jenomže co to způsobilo. Na druhé straně od nože přes salám cosi stálo.
Můj prst. Můj krásný palec. Jednou se můj pravý palec ukázal v reklamě na svíčky, to bych vám také mohl vyprávět, ale teď o to nejde. Zkrátka se stalo to, že břitva neprojela jen loveckým salámem, ale i mým palcem. Vytvořila se tam tak znamenitá rýha připomínající kaňon, kterým před tisíci lety protékala divoká, nespoutaná, přírodu formující řeka plná života a nových obzorů. Akorát byl problém v tom, že kaňony by řeka už proudit neměla, jenže v té drážce na mém palci začala pramenit řeka. Rudě zbarvený tok se začal vylévat z koryta. O řekách se říká, že dávají život. Pokud je ale červená a teče dlouho, život bere. Proto jsem neotálel a s kusem lovečáku mezi zuby jsem marně hledal náplast, obvaz nebo cokoliv, co zachrání krvácení.
Nikde nic nebylo. Kdyby to bylo akutnější, zemřel bych na to, že v našem bytě nemáme se spolubydlícími žádné lékařské potřeby. Doktora tady ale máme. Doktora práv teda.
Místnost se plnila krví a já jen pobíhal sem a tam jak střelená slepice. Nemohl jsem už dál váhat, musel jsem běžet do oné samoobsluhy, kde mají regál s první pomocí.
S kapesníkem na palci jsem utíkal jen v tričku bez bundy zpět do obchodu za krásnou prodavačkou. Ale od té doby, co jsem byl venku naposled, se cosi změnilo. Počasí už nebylo tak krásné, náhle se zatáhlo, temná mračna zakryla nebesa. Už jsem se necítil tak okouzlen, jak před hodinou, když jsem šel pro snídani do obchodu. Vše bylo šedé.
Když jsem vběhl do obchodu, žádný zákazník tam nebyl, stejně jak předtím, a tak si mě prodavačka hned všimla, jak se držím za palec obalený červeným kapesníkem.
„Bože!“ vykřikla zběsile a nahnula se přes pult blíž ke mně. „Co jste s tím salámem vyváděl?“
„Potřebuju náplast,“ zadýchaně jsem ze sebe dokázal vyklopit.
„Ale to náplast nespraví,“ pověděla zoufale nad mojí neschopností a dodala, „ach jo. Co s váma?“ a šla pro obvazy, zatímco ze mě teklo krve jak z vola.
A představte si, jak tohle dopadlo. Dopadlo to skvěle. Sice jsem ztratil možná litr krve, ale ona se o mě tak hezky postarala. Bylo jí jedno, že se u kasy dělá padesátimetrová fronta, hlavní bylo mě ošetřit, zatímco jsem ležel na zemi opřený o mrazící regál s jogurty. Blíže jsme se díky mé fatální nehodě s lovečákem seznámili a zatím – podotýkám zatím – se máme spolu dobře.
Autor: Lukáš Ždan
Pokud vás stále neopustila sváteční nálada, přečtěte si Lukášovu letošní vánoční povídku. Najdete ji TADY.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Ilustrace: Lukáš Ždan
