Rusko – Velkou službu občanům žijícím v jakutském regionu na Sibiři vykonal vedoucí tamní pošty. Komplikovaná dostupnost zamezila pošťákům přístup do malých vesnic, a proto se Afanasij Poljatinskij rozhodl, že poštu obyvatelům z nepřístupných míst přinese svépomocí. V květnu absolvoval nebezpečnou 350 kilometrů dlouhou cestu s téměř stokilovým nákladem na zádech s jediným cílem: dopravit lidem dopisy, důchody a další úřednosti, které očekávají. Jeho příběh přinesl web Gordosť Rossii.
Když se v květnu letošního roku na poště v Sangaru dozvěděli, že běžné doručení písemností nebude možné, měli dvě možnosti. Buď lidé uvidí očekávanou poštu s nemalým zpožděním, nebo ji někdo doručí jiným způsobem. Řešení vymyslel vedoucí pošty Afanasij Poljatinskij. Ten se k situaci postavil čelem a rozhodl se, že obyvatelům vše doručí svépomocí.
Pohyb v jakutské oblasti bývá první polovinu kalendářního roku velmi obtížný. Po dlouhé zimě řeky zaplní plovoucí ledové kry ohrožující všechny, kteří s řekou přijdou do kontaktu. Lesní cesty, kterých je na Sibiři valná většina, jsou rozbahněné a nedostupné ani traktorem. Jediný způsob přepravy představuje terénní vozidlo, které v administrativní oblasti mají a pro část cesty se obvykle využívá. Tentokrát jej ale opravovali a komplikovaný terén neumožňoval jinou variantu než pěší chůzi.
Před Poljatinskim stálo těžké rozhodnutí. Věděl, že převážně starší obyvatelé malých vesnic žijí hlavně z důchodu nebo výdělků z méně placené práce. Té navíc není mnoho. Bez důchodu, který vyplácí stát, by tak mnoho z nich trpělo. I přes hrozící nebezpečí se rozhodl cestu podstoupit. Do 97 kilogramů vážícího batohu s poštou přibalil náhradní kalhoty, svetr, ponožky, pro případ potřeby pušku a vyrazil.
Přístup k vesnicím v oblasti komplikuje široká řeka Lena. Za běžných okolností by si s jejím přechodem hravě poradil právě opravovaný terénní Vezděchod. Pošťák se ale musel spolehnout na sebe a třicet kilometrů širokou řeku přebrodil. „Pokud se podíváte na mapu, můžete si všimnout, jak se řeka rozděluje na několik menších toků, které formují různé ostrůvky a nánosy písku. Ty přechod značně zjednodušují. Sice se nakonec ukázalo, že většinu času strávím ve vodě, ale občas mě zahřály bažiny. Vyrůstal jsem v drsných podmínkách, odmalička jsem se svým otcem chodil na lov. Jsem zvyklý,“ řekl Poljatinskij pro Gordosť Rosii.
Určitým nebezpečím byli i hladoví medvědi, kteří se na jaro probouzí ze zimního spánku. Přestože běžně na člověka neútočí, může se objevit výjimka. Poljatinskij se s medvědem setkal několikrát. „Stačí udělat krok zpět, a pokud se medvěd chová tak, jak by měl, obvykle udělá to samé. Nejdůležitější je vyvarovat se trhavým pohybům, zvíře se poté nebude cítit v ohrožení. Medvěd je někdy chytřejší než člověk, většinou nepotřebuje vyvolávat zbytečné problémy,“ dodává sangarský poštovní doručovatel. Pušku tak bral spíše pro případ nouze, ruská tajga je nevyzpytatelná.
Vedoucí pošty v Sangaru zvládnul obsloužit deset vesnic během deseti dnů. Celou trasu ale pěšky neabsolvoval. Pokud to bylo možné, poprosil někoho z místních o svezení traktorem. V posteli se vyspal pouze dvakrát, v případě potřeby si odpočinul třeba v traktoru během cesty. Výhodou dle Poljatinskeho bylo, že čím dále postupoval, tím lehčí batoh s poštou byl. V poslední vesnici již nevážil 97 kilogramů, ale pouhých patnáct. Zde přespal a ráno se dostal do Jakutsku, odkud letadlem přeletěl zpátky do Sangaru.
Na poště pracuje Poljatinskij dva roky, předtím působil jako vedoucí autoservisu. Je ženatý a má tři dcery. Cesta podle něj byla náročná a příliš nadšený z ní nebyl. Bral to jako svou pracovní povinnost, mnoha lidem ale výrazně pomohl. Spoustu rad na cestu čerpal od svého otce. Nespočetněkrát spolu byli na lovu, poprvé na prvním stupni základní školy. Když byla situace neúnosná a chtěl lov vzdát, otec jej pokáral a řekl mu, aby vše dotáhnul do konce, jinak nemá smysl začínat vůbec. Tyto rady aplikoval i na náročný 350 kilometrů dlouhý výlet, a možná i díky tomu jej zdárně dokončil.
Zdroj: ČRo Wave, Gordosť Rossii
Foto: pixabay.com, priderussia.ru
Autor: Martin Šenovský
