Šimon Leitgeb je český básník žijící střídavě v Českých Budějovicích a v zahraničí. Je držitelem mnoha ocenění, za svou druhou sbírku získal dokonce i prestižní Cenu Jiřího Ortena. Upřímný rozhovor s ním připomíná jeho tvorbu, neboť odpovídá tak, jak to cítí, bez příkras, snaží se jít až na dřeň. Paradoxní je, že i práce na rozhovoru připomínala způsob, jakým Šimon postupuje při vytváření sbírek – z obrovského množství materiálu zůstalo to nejdůležitější. Dozvíte se tak nejen o Šimonově tvorbě, ale i o životě a jeho náhledu na něj.
Stát se básníkem byl tvůj dětský sen, nebo jsi k tomu dospěl až později?
Určitě to dětský sen nebyl. Mamka mi četla nějaké básničky od Skácela nebo Šruta, ale nikdy to sen nebyl – a dokonce si teď někdy myslím, že je to spíš noční můra. (smích) Je to dar a prokletí zároveň, ale nechci znít úplně pateticky, protože tyto fráze asi používá každý, kdo se baví o básnickém řemesle.
V čem konkrétně to prokletí vnímáš?
Třeba v tom, že z finančního hlediska to není úplně lukrativní práce, pokud se to prací vůbec dá nazvat. Na druhou stranu to zabírá většinu mého času, tak se snažím mluveným slovem živit tam, kde to jde, k tomu samozřejmě musím mít brigády a vedlejší práce, abych mohl vybudovat rodinu a postarat se o ni. Z toho hlediska je to bohužel v České republice trošku prokletí. V jiných zemích to tak asi není, třeba v Anglii nebo Spojených státech, když člověk dospěje do určité úrovně, tak to stát dokáže ocenit. Ten pak autorovi nabízí různé příležitosti v rámci různých rezidencí/pobytů, samozřejmě je tam víc čtenářů, větší trh, víc knih se prodá, autor z toho má více peněz.
Jací básníci tě ovlivnili? Kdo ti přijde ze současnosti nejvíc inspirativní?
Když jsem začínal psát a setkávat se s lidmi z literární scény na různých soutěžích, tak se mě tam ptali, kdo mě ovlivnil, a já jsem říkal, že vůbec nečtu poezii. V té době jsem četl spíš prózu a až později mě začali různí básníci inspirovat. Je všeobecně známé, že mě dost ovlivnil Jan Těsnohlídek, dále Karel Škrabal, Vlado Šimek, Mirka Ábelová, samozřejmě beat generation – Václav Hrabě a mnoho dalších.
Potom mě hodně ovlivnily samotné kapely. Mám teorii, že v těch sedmnácti, osmnácti se člověk rozjede, jsou dvě koleje, jedna je underground – Psí vojáci, The Plastic People of the Universe, a pak tam máš druhou kolej – a to jsou písničkáři. Já jsem se vydal tou druhou kolejí a tam byl například Wabi Daněk, Karel Kryl, Vlasta Redl, Vlastimil Třešnák, Karel Plíhal, Jaromír Nohavica. Takže já jsem tu poezii spatřoval v těch písňových textech.
Ale tyto dvě koleje patří pouze do alternativního umění, že? Ještě se lze vydat mainstreamovějším směrem…
Jasně, jasně. Ale poezie alternativním uměním většinou bývá. Máš nějaké komerční básníky? Komerční poezie tady v Česku rozhodně neexistuje.
Možná instapoetry…
Dobře, instapoetry, ale pořád se tomu nedá říkat komerční poezie, něco, co se dobře prodává. Existují básníci, kteří jsou placeni právě za tuto instagramovou poezii. Čím se dá v Česku uživit, tak to je slam poetry. Prodeje poezie v Čechách nejsou výrazné. Máš tady Krchovského, ten prodá nejvíc knížek, Honza Těsnohlídek, dál už mě nenapadá… Ale nebývá to hlavním příjmem.
Jsi autorem dvou básnických sbírek. Lišil se u nich proces tvorby? Co mají společného a co je odlišuje?
Napsal jsem Mezi náma, to vyšlo před pěti lety, a před dvěma lety vyšla Betonová pláž. V obou knihách hraje roli dětství, což bylo moje téma. Mezi náma jsem psal, když jsem se odstěhoval z Novohradských hor, z vesnice Malonty. Týkalo se to tamějšího prostředí, místních lidí, zajímavých podivínů, různých pomluv i historie vesnice. Psal jsem to v Římově na chalupě, když jsem vypadl zase z města pryč na vesnici a tam na mě zase přišel úhel pohledu, který jsem postrádal. Navštěvovali mě kamarádi z Malont, pod vlivem všech těchto faktorů jsem knihu napsal a pro mě je nostalgická.
Druhou knihu, Betonovou pláž, jsem psal úplně jinak a jinde. Mezi náma jsem napsal celkem za dva dny, jeden den jsem napsal polovinu knížky a další den, přibližně za půl roku, jsem napsal druhou polovinu. Betonovou pláž jsem psal konstantně dva a půl roku. Knížku jsem psal na cestě, nebyl jsem ukotvený na nějakém místě jako předtím, když jsem psal Mezi náma. Začal jsem to psát, když jsem jel podruhé na Ukrajinu navštívit přítelkyni. Koukal jsem se na různé plynovody a napadl mě první text o tom, jak uniká plyn z potrubí, malý kluk se strejdou nafukuje balonky a střílí zapálené šípy.
Knihu jsem tvořil v různých zemích, třeba ve Spojených státech, u mé přítelkyně v Brooklynu. Nebo v Gruzii, v Thajsku. Trvalo to mnohem déle a mnohem víc jsem škrtal. Měl jsem napsaných přibližně sto padesát A4 a zbylo z toho nějakých třicet stran, dvacet pět básní, takže ta práce byla úplně jiná. Ta knížka je o období, kdy člověk není ani dítě ani dospělý. Většinou to trvá tak dva až tři roky, a to mě fascinovalo, tak jsem se to snažil popsat.
Jak je vidět, velmi často cestuješ. Ovlivňuje to tvou tvorbu, nebo jsou tvé texty ryze českou výpovědí?
V období, kdy jsem hodně cestoval, jsem psal Betonovou pláž. Emocionálně jsem samozřejmě cestováním ovlivněn byl, ale snažil jsem se to psát tak, aby si k tomu mohl každý domyslet své místo. V připravované sbírce s pracovním názvem Pojízdný těla, kterou nyní píšu, jsou už ty lokality přímo vyjmenované, knížka je zatím úplně jiná. Poprvé tam nebude dětský element. Je to psané z pohledu mého vrstevníka.
Já obvykle nedokážu čistě psát o tom, co se mi zrovna děje, každý den si píšu nějaké zajímavé zápisky, nějaká slova, která jsem pochytil nebo myšlenky, a potom nastane moment, že si řeknu: Jo, tak už jsem toho nasbíral hodně. Všechno dám do jednoho souboru, vytisknu si to, pak to rozprostřu po podlaze, začnu škrtat a nakonec z toho zbydou určitá slova. Ta samozřejmě náleží různým časovým úsekům mého života, netýká se to přítomnosti, takže já když píšu text, tak v tu chvíli zažívám úplně něco jiného a pracuju s něčím, co jsem již zažil. A stále něco dalšího píšu a tím ten text osvěžuju. Z mého pohledu je tvorba vždy taková sentimentální činnost.
Obálku tvé druhotiny vytvořil Jaromír 99. Jak k této spolupráci došlo?
Úplně jednoduše. Mně se líbí ilustrace od Jaromíra 99 a věděl jsem, že spolupracuje s Honzou Těsnohlídkem, u kterého jsem knížku vydával. Sbírku jsem měl zredigovanou, tak mu tu sbírku poslal, Jaromír si ji přečetl a řekl, že k tomu obálku udělá. Osobně se s ním ale neznám.
Ve tvých básních jsou zjevné sklony k minimalismu. Je to něco, co oceňuješ i u jiných autorů? Vadí ti, pokud se vyskytuje u básní nadbytečnost proto, že to rozmělňuje celkové sdělení?
Jasně, to mě úplně irituje. Ve své tvorbě se snažím natěsnat co nejvíce emocí, co největší příběh do pár slov, to je můj styl. Když jsem se věnoval redakční činnosti, tak jsem měl tendenci, vzhledem ke svému výraznému pohledu na poezii, vkládat tam svůj styl. To mi řekl například Tim Postovit, se kterým jsme zkoušeli redigovat jeho sbírku Motýlí pavilon, ale nakonec z toho právě kvůli tomu sešlo. Tak jsem se nad tím zamyslel a při novém redigování se snažím tak výrazný nátlak nevytvářet. Samozřejmě nemám rád, když se slova opakují bez nějakého záměru, ale myslím si, že teď umím víc zachovat styl autora. Doufám! Moje první opravdová redakce vznikla ve spolupráci s mým dlouholetým kamarádem Ondrou Hrabalem. Mám pocit, že jsme si tu práci oba užili a sbírka je unikátní.
Nemůže však ten „balast“ u některých autorů sloužit k navození atmosféry?
Máš pravdu, ale to je styl jednotlivých autorů. Každý autor má svůj názor na poezii, každý má svůj styl a pak dojde ke konfrontaci názorů, kdy je ta konfrontace pro oba posunující. Posune to mě i toho druhého, protože se o tom hádáme. De facto to nemá žádné řešení, protože ani jeden se toho stylu nevzdáme, je to čistě subjektivní záležitost. A redakční práce by měla styl autora jen zvýraznit.
Jsi organizátorem různých kulturních akcí a také vedeš své vlastní kurzy, můžeš čtenářům tuto svou činnost přiblížit?
Někdy v devatenácti mě napadlo, že založím vlastní pořad a nazval jsem ho Mezi náma. Jméno pořadu nemá nic společného s mou knížkou, protože ta vyšla později. Je to čistě shoda jmen. Ten pořad jsem zakládal s Vaškem Křenkem, který to už se mnou ale pár let neorganizuje. V té době jsme to dělali čistě pro středoškoláky. Snažili jsme se tam mít nějaké zavedené a nějaké začínající autory, aby došlo mezi nimi ke konfrontaci. Postupně se to ze studentské scény rozrostlo, pak tam začali jezdit lidé z celé České republiky a dlouho už jezdí i ze zahraničí. Měl jsem tam autory z Ukrajiny, přijel Petro Miďanka, laureát Ševčenkovy ceny, který mě překládá, pak tam byli pořady rumunské literatury, dále polská slammerka, Slovinci i různé kapely, protože člověk nenatáhne lidi jen na literaturu. Postupem času se z nich stali výrazné postavy hudební scény. Takže ten pořad sám o sobě může fungovat jako takové objevárium talentů.
Mimo ten pořad spolupracuju se Slovenským literárním klubem. Dále organizuju křty – například teď Jirky Hájíčka či Aničky Gažijové. A ještě k tomu všemu tady v dubnu probíhá festival Literatura žije, jehož jsem spoluorganizátorem. Myslím, že je to momentálně největší literární festival na jihu Čech.
Taky vedu privátní kurzy u sebe doma, potom mám seminář tvůrčího psaní na Česko-anglickém gymnáziu tady v Budějovicích. Někdy se mě studenti ptají a mají obavy, jestli nepíšou jako někdo jiný. Já jim říkám, aby se na to úplně vykašlali, tohle není v tuto chvíli důležité. Nikdo vás nezná, nikdo neví o tom, co píšete, právě teď máte největší svobodu, tak se hlavně soustřeďte na to, abyste psali, to je to nejdůležitější. Ten styl řešte potom, nejdřív musíte něco napsat, vytvořit, abychom se pak o nějakém stylu vůbec mohli bavit. Ty kurzy vedu, protože si troufnu říct, že bych mohl někomu poradit, že už mám nějakou zkušenost z toho světa. Na scéně jsem dvanáct let a hlavně chci nalézt talenty, které tady jsou, a pomoci literárnímu podhoubí u nás v Českých Budějovicích i v celé republice, aby mělo možnost se nějak dál rozvíjet.
Na co se těšíš v budoucnu, ať už v osobním či pracovním životě?
Těším se samozřejmě na novou knížku, rád bych ji dopsal do konce března. Těším se na festival Literatura žije a na všechny autory, kteří sem přijedou. Těším se na všechny autory z jiných států, kteří přijedou do Českých Budějovic, poznají toto město a obohatí ho svojí poezií, protože je samozřejmě jiná než česká. A těším se, jak dopadne kandidatura na Evropské město kultury 2028. Fandím Budějovicím, ale i kdyby vyhrál Broumov, tak by mě to potěšilo, protože vím, že tam dělají spoustu dobrých věcí. A pak se těším na to (a to nejvíc), že se moje přítelkyně za mnou přestěhuje z Ameriky. Chceme si koupit psa a budeme spolu moci konečně po pěti letech žít. Tak to je pár věcí, na které se těším.
Autor: Adam Aubrecht
Prostor mladým talentům rádi dáváme i my v naší redakci. Přečtěte si například rozhovor se začínající spisovatelkou Zuzanou Pokornou.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Veronika Brunová
