Třiadvacetiletý Jakub Zemek se díky své lásce k vesmíru dostal na místa, která většině z nás zůstanou navždy skrytá. Na své cestě stát se vesmírným inženýrem a budoucím astronautem ušel již pořádný kus. Ještě větší ho ale stále čeká. Kam všude jej jeho vášeň k vesmíru zavedla, co všechno ho stála, a kam směřují jeho další kroky, když ne zrovna na povrch Měsíce?
Česká republika vás zná a považuje za potenciálního druhého českého kosmonauta. Jak moc se s touto – řekněme – přezdívkou ztotožňujete?
Důležité je říct, že jsem byl a stále jsem běžný student. Tohoto označení se média chytla, když jsem v oktávě na gymplu v Uherském Hradišti odcestoval na Floridu na astronautický výcvik pro parabolické lety do kosmu, což samozřejmě upoutalo jejich pozornost. A v médiích je vždy jakási bulvarizace, takže ty titulky, i když šlo o seriozní média, vždy hlásaly, že jsem budoucí český astronaut. To je svým způsobem možné, protože ten obor studuji a snažím se o to, ale není to tak horké, jak se může zdát. Kandidátů jsou tisíce a těch, kteří mají reálnou šanci, je třeba deset procent. Takže sice ano, za Českou republiku se dá objektivně říct, že patřím mezi ty, kteří mají největší šance, ale nemůžu říct, že jsem na sto procent druhý Čech, jenž poletí do vesmíru. Navíc už máme rezervistu v Evropské kosmické agentuře (NASA Astronaut Corps), který by případně letěl. Takže když se mi poštěstí, budu maximálně třetí, čtvrtý Čech ve vesmíru.
Jak jste se dostal k tomu, že jste hned ze střední dokázal odletět do Ameriky a vůbec dostat se do takového výcvikového programu?
Já jsem to měl v hledáčku už dlouho. Stejně jako jiní kluci začali hrát ve dvanácti hokej a ve dvaceti už jste je viděli v NHL, tak mě bavil vesmír a přirozeně jsem se o program zajímal. Takže jsem věděl, že něco takového existuje, a že je to jediný výcvik, který můžu absolvovat už v osmnácti bez vysokoškolského diplomu. Na většinu z nich potřebujete pochopitelně už inženýrský titul, abyste vůbec mohli začít. Na první pohled jsem si říkal, že je to nemožné, aby mě tam vzali, ale zkusil jsem to a podařilo se. To mi dalo ujištění, že toto je směr, kterým bych se mohl vydat a není to jen pouhý risk. Bral jsem to jako takový první krůček k tomu uspět.
Výcvik v USA asi nebude zrovna nic levného. Jak jste to tenkrát, jakožto osmnáctiletý student, zvládl ufinancovat?
Byl to pro mě velký problém, ale chtěl jsem si to zaplatit sám, aby to nebylo v očích druhých takové to „aha, povoláním syn“. Začal jsem proto hledat způsoby, jak si v osmnácti zaplatit vysokou sám. Využil jsem grantu, který dával tehdejší senátor, což bylo padesát tisíc korun českých. Taky jsem napsal Američanům, že jsem mladý člověk z východní Evropy a že je pro mě složité si to celé zaplatit ze svého. A co si budeme, pro Ameriku jsme stále takový třetí svět, takže zlehčeně řečeno, si mě pravděpodobně představovali jako nějaké dítě v továrně, které si těžce vydělává každý dolar, a dali mi slevu myslím pět set nebo tisíc dolarů. Zbytek jsem doplatil z peněz, které jsem měl z brigád.
Takže výběrem jste prošel, peníze sehnal a najednou jste byl v Americe. Jak vás tam brali, jakožto mladého kluka z Česka, který se ocitl na NASA výcviku?
Asi záleží, koho se zeptáte. Na univerzitě byli ti lidé většinou velice vzdělaní a tolerantní. Vyčníval jsem možná tím, že jsem byl jediný Čech, protože nás tam moc není, to je pravda. Ale všechny, i lidi z Afriky a zbytku světa, brali jako sobě rovné. Nesetkal jsem se s žádnou diskriminací, ale s takovou tou zdravou zvědavostí, jak tam u nás v Česku je.
Zmínil jste, že se jednalo o kurz, ne vyloženě o studium jako takové. V čem je tedy rozdíl?
Na západě na rozdíl od Česka nemusíte jít vyloženě na bakaláře, potažmo magistra, ale existují zde formy vzdělaní, které končí certifikátem. Takže si můžete udělat kurz na téměř cokoliv. Nestudoval jsem tedy astronautiku jako obor, ale udělal jsem si kurz pro let do kosmu, který jsem si zaplatil.
Mohl byste popsat, co všechno takový kurz obnášel? Jak moc reálné to bylo, co vše vás tam učili?
Co se průběhu týče, bylo to co nejvíc reálné. Při astronautickém výcviku je velice těžké trénovat v reálných podmínkách, jelikož nemůžete vzít mladého kluka a hned ho posadit do rakety. Ve velké míře se tedy používají simulátory. Kurz probíhal na univerzitě, která trénuje jak vojenské piloty, komerční piloty, tak i nás, astronauty. Jedna z věcí, kterou jsme trénovali, byla třeba hypoxie.
Jedná se o test, ve kterém vám klesne hladina kyslíku v krvi pod určitou hodnotu, což má za důsledek, že omdlíte. To se může stát, když létáte letadly ve vysoké nadmořské výšce, protože stačí, když máte malou skulinku v letadle, nebo ve skafandru. 
Tlak vzduchu vám unikne a vy se ocitnete třeba ve výšce dvou Mount Everestů, kam už si normálně lidé berou kyslíkové masky.
Účelem hypoxického tréninku bylo poznat symptomy hypoxie, jelikož si často nevšimnete, že vám někde uniká kyslík. Dále jsme měli různé operace ve skafandru, jak se obléct, vysvléct, kde je přívod kyslíku, co k čemu slouží. Mimoto jsme trénovali také orientaci na Mezinárodní vesmírné stanici, ta probíhala v bazénu s voděodolnými 3D brýlemi ve virtuální realitě. Největší část byla ale suchá teorie.
Dostal jste se v rámci kurzu i k možnosti vesmír navštívit?
Ano. Účelem celého výcviku bylo absolvovat parabolický let, což vysvětlím. Jsou parabolické a orbitální lety. Ty orbitální absolvují astronauti, kteří krouží kolem Země – po její nízké oběžné dráze. Ty parabolické jsou jiné v tom, že ta trajektorie letu sleduje nějakou parabolu (zjednodušeně pohyb nahoru a dolu). Takové lety jsou třeba s vesmírnými turisty. Tam na chvilku vyletíte do stavu beztíže, jste chvíli ve vesmíru a pak se vracíte. My jsme například v průběhu tohoto letu měli sbírat vzorky atmosféry a studovat určité typy mraků, které se vyskytují jenom v obrovských nadmořských výškách, takzvané noční svítící mraky. Šlo tedy o výzkumnou misi zaměřenou na výzkum atmosféry.
A co nějaká zdravotní prohlídka? Jaký se klade důraz na vaše zdraví a kondici?
Musí se vyplnit celá řada dotazníků a poskytnout veškeré informace o vás. Jedna z těch podmínek bylo mít leteckou prověrku, kterou jsem měl, jelikož jsem létal s plachťákem. Tento rok si budu dělat i pilotní licenci. Upřímně ty fyzické podmínky nejsou nějak extra složité. To maximum, které astronaut musí překonat, je vlastně „jenom“ přetížení, což je to hlavní. Je to možná jednodušší, než si člověk myslí.
Takže třeba plomby v zubech, dioptrie, nic z toho nevadí?
Ne, čočky, operace očí, plomby, nic z toho nevadí. Oproti programu Apollo v sedmdesátých letech se to hodně změnilo. Člověk musí být stále zdravý, to ano, ale takovéhle věci jako brýle jsou dnes už mnohem benevolentnější. Může se to ale lišit misi od mise, protože když letíte na Měsíc, tak se od vás očekává něco jiného, než když letíte na pět minut do vesmíru. Naopak psychika je nejdůležitějším faktorem, kdy vás ze hry může vyřadit už jenom fakt, že se ve vaší rodině objevila někdy v minulosti sebevražda.
Navážu na zmíněnou leteckou prověrku, v kolika letech jste ji měl, když na výcvik jste se hlásil teprve v osmnácti?
To je vtipné. Tu jsem měl už tak od šestnácti, protože s plachťákem můžete létat v Česku od patnácti. Bere se to totiž jako sport, takže plachťák je sportovní pomůcka.
Teď trochu přeskočím od samotného výcviku. Proč jste si vybral ke svému studiu právě Velkou Británii, a ne třeba USA, když jste tam už jednou výcvik podstoupil a to prostředí jste dá se říct znal?
Při výběru vysoké školy jsem přemýšlel, že půjdu buď do Česka, Velké Británie nebo Evropy jako takové. Ameriku jsem vyloučil, protože to financování tam mi nebylo úplně po chuti. V Česku mě přijali na Karlovu univerzitu a na Masarykovu univerzitu v Brně už v patnácti, předběžně. Ale já si říkal, že je to taková jistota. Navíc obor raketového inženýrství se u nás studovat vůbec nedalo, takže bych šel na „matfyz“, což jsem tak úplně nechtěl, protože to nebylo vyloženě spojené s tím vesmírem. Řekl jsem si, že když se mi nepovede nic v zahraničí, tak mám tyto dvě možnosti. Tak proč to nezkusit. Konkrétně jsem se tedy hlásil do Německa, Velké Británie a Nizozemí, podíval jsem se, kam mě vzali a která škola se mi líbí nejvíc, a vyšel mi právě Manchester v Anglii.
Co je tedy momentálně vašim cílem, jaké máte vyhlídky do budoucna?
Mým cílem je momentálně stát se evropským astronautem, protože v USA mám dveře bohužel zavřené hlavně kvůli mému občanství. Vesmír je pro ně taková polomilitantní zóna a práci v NASA vám dají jenom jako občanovi USA. Navíc Evropa je pro mě dost velká, takže bych ze začátku rád našel primární uplatnění někde v tom vesmírném průmyslu a sekundární kariéru bych pak třeba zkusil přihlásit se do výběru pro astronauty, u kterého nikdo neví, kdy bude.
Americké občanství se ale přeci jenom získat dá, nepřemýšlel jste nad tím někdy?
Tak způsobů je spousta, to ano. Nejjednodušší je si tam někoho vzít, upřímně. Můžete tam pracovat, nebo když znáte lidi na ambasádě, tak ta zelená karta se dá vyřídit, ale pro mě je Evropa zatím dost velký rybníček, když to tak řeknu. Někdy člověk může začít tady a pak se dostat do Ameriky, ale zatím stojím nohama na zemi.
A kam ta vaše cesta pokračuje dál? Co vše vás ještě čeká?
Tak pokud se mi teď podaří za pár týdnů dodělat inženýra, tak se v létě chystám uplatnit stipendium od Britské královské akademie právě na zmíněný pilotní výcvik a také na výcvik potápěčský.
Jedna záludná otázka na konec. Jak tohle všechno stíháte? Nestojí vás to velký kus osobního života?
Stojí. Je to těžké a to neříkám o věcech často. Zvládat studium opravdu není lehké. Jedna z těch nejtěžších věcí je ale právě ten osobní život a snaha skloubit ho dohromady s tím kariérním. Rodina mě podporuje, i když by byla radši, abych byl v Česku a v bezpečí. Snažím se vztahy stále udržovat při životě. Ale upřímně, já jsem orientovaný spíš kariérně. Naplňuje mě, když vidím ve studiu význam a posun, proto mi nevadí ten čas do toho investovat a podstupovat tyto oběti. Pro mě je cesta cíl. Dostal jsem se během téhle cesty na spousty míst, naučil a viděl jsem spousty věcí, takže i když mě třeba nedovede přímo k tomu stát se dalším českým astronautem, který poletí do vesmíru, tak vím, že jsem dosáhl nespočtu úspěchů a že se to všechno vyplatilo.
Autor: Barbora Mlezivová
Zajímá vás vesmír? Přečtěte si o kometě, která byla první měsíce roku 2023 pozorovatelná na obloze.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: instagram.com
