Další a zároveň poslední ráno v ubytování na Geysiru. Před námi byla hlavní část celého dobrodružství. Na severní pobřeží jsme se chtěli dostat do dvou dnů, cesta je dlouhá asi 500 kilometrů. Takže žádný stres a jen doufat ať se rozptýlí mraky. V plánu jsme měli možná deset míst a už předem jsme věděli, že narazíme na mnohem víc zajímavostí podél cesty. Pár dní na Islandu a překvapení na každém kroku se pro vás stane denním chlebem.
Úplně první místo prvního dne cesty na sever leží jen necelou hodinku cesty od Geysiru a jako fanoušek Game of Thrones jsem si nemohl dovolit jej vynechat. Řeč je o národním parku Þingvellir (Thingvellir). Osobně mi přijde, že pojmenovávat něco na Islandu národním parkem je trochu zbytečnost, protože na tomhle místě může být přírodní rezervací opravdu každý kousek země. Mimo to, že se zde natáčely některé záběry z GoT v malém kaňonu, který vidíte na fotkách, má tento park i svou hlubokou historii. Místní jezírka se již od dob Vikingů používala jako popraviště. Trest smrti utopení se zde vykonával na zločincích a později v dobách katolizace se zde pro změnu topily čarodějnice. I přes svou temnou minulost je určitě vhodné si tohle místo zapsat na svůj seznam cílů. Nám Þingvellir posloužil jako místo pro osvěžující ranní procházku se snídaní. Asi hodinová procházka a už jsme zase sedali do auta, park vám bohatě vystačí na celý den, dá se tam dokonce potápět v zaplavených průrvách. Všechno ale stihnout nešlo. Vydali jsme se tedy po krásné asfaltové silnici dál k severnímu pobřeží.
Na mapě jsme odhalili zajímavé vodopády, dokonce přímo k nim vedla cesta a zajížďka byla odhadem asi 10 kilometrů. Hodně jsme si pochvalovali, že máme celou silnici jen pro sebe, a tak trochu nám začínalo vrtat hlavou kam se poděl všechen ten provoz. Už jsem to myslím zmiňoval v prvním díle. Na Islandu asfaltová silnice je, a pak najednou není. Když musíte jet asi osm kilometrů dvacítkou, takže asi jako byste jeli na kole, začne vám to lézt trošku na nervy. Krajina okolo a azurově modrá řeka pod námi nám však dovolila zapomenout na naše nesnáze a ve chvilce jsme dorazili k vodopádu Hraunfossar. Při našich cestách jsme se zastavovali u mnoha nádherných vodopádů, ale všechny je zmiňovat nemůžu, abych neprozradil úplně vše. Hraunfossar je ale jiný než ostatní, nepřitéká k němu totiž žádná řeka a zdá se, jako by voda vytékala přímo ze země. Vodopád totiž leží na hraně lávových polí a je tak jakýmsi masivním sběračem vody z této rozsáhlé oblasti. A opět ta nepopsatelně modrá voda. Obtížný příjezd se vyplatil.
O několik krásných míst a asi sto kilometrů dál se náš den začal chýlit ke konci a nás čekala ještě jedna zajížďka. Poloostrov Vatnsnes. Na jeho plážích se se zálibou sluní tuleni. Už jednou jsme měli možnost je zahlédnout v Ledovcové laguně, a tak jsme se těšili na další, snad ještě bližší, setkání s těmito hravými chlapíky. Když jsme dorazili na pláž, byla opravdu plná zvířat. Dokonce k nám přišly a nechaly se pohladit. Nebyli to však tuleni, ale ovce. Zatažená obloha a přeháňky opravdu nejsou zrovna podmínky, kdy byste se chtěli natáhnout na pláži, a tak tuleni raději zůstali ve vodě. Mořský vítr nás rychle zahnal zpátky do auta, zamávali jsme ovcím okupujícím tulení pláž a vyrazili k našemu ubytování pro dnešní noc. Po cestě nás ještě zastavil Hvítserkur, podle islandských pověstí je to zkamenělý troll, který se nestihl ukrýt před vycházejícím sluncem. Na fotce si můžete všimnout, jak je pláž černá. Stejně černá je i půda všude na ostrově jako trvalá připomínka jeho sopečného původu. Na hostel jsme dorazili už za tmy, přivítal nás postarší polský pár a my jsme s radostí spadli do postele. Konečně jsme byli na severním pobřeží a zítřek pro nás už chystal další dobrodružství.
Ráno nás hodně brzo probral budík. A asi poprvé v životě jsem byl rád, že už konečně můžu vstávat a vyrazit za dalšími zážitky. Naším dnešním středobodem bylo město Akureyri. Žije v něm necelých dvacet tisíc obyvatel a leží ve fjordu Eyja. Mimo jiné je tam krásný lesopark a příjemné centrum s obchůdky. Ale také se tam ve fjordu velmi často objevují velryby. A my jsme si minulý večer zařídili plavbu lodí právě za nimi. Dokonce se nám k této příležitosti konečně vyjasnilo. Tahle část výletu je pro mě právě teď asi nejtěžší, protože vám ji zkrátka neumím popsat. Takže se o to ani nebudu pokoušet. Řeknu vám jen to, že mě nikdy nenapadlo že budu od plejtváků jen na pár metrů daleko. Je to úplně něco jiného, než co můžete vidět na videu. Ten pohyb, ta majestátnost. Ty momenty, které jsem v jejich přítomnosti prožil mi umožnily plně si uvědomit, čeho jsme součástí. Jak obrovská zodpovědnost na nás leží, abychom se o to malé místo ve vesmíru plné života starali s plným nasazením.
Přikládám pár fotek, které spíše jen symbolizují mé setkání s velrybami, protože zkrátka není možné přenést obrazem to, co jsem ve fjordu Eyja zažil. S těžkým srdcem, že už je to za námi jsme ze sebe stáhli těžké námořnické bundy a v autě jsme pak pět minut jen seděli. Seděli a vstřebávali zážitky minulé hodiny. Vrátili jsme se zpátky do města na malý nákup a vydali se na poslední část naší cesty. Teď, když už jsme byli až na severu objížděli jsme různá zákoutí, vyvěrající horké prameny, v kterých jsme si s klidem užívali koupel byť venku bylo deset stupňů, a samozřejmě nespočet fascinujících vodopádů.
Chci zmínit ten poslední, který jsem na Islandu viděl, Dettifoss. Vybrali jsme jej záměrně jako finální bod na naší cestě na sever. Nejen, že to tak vzhledem k naší trase skutečně vycházelo, ale také proto, že je Dettifoss nejsilnější vodopád v Evropě. Dvě stovky metrů krychlových každou sekundu padají z téměř padesáti metrů. Něco, co zkrátka musíte vidět na vlastní oči. Je tu však jedno „ale“. Kamenitá neupravená cesta dlouhá třicet kilometrů tam a třicet zpět. Rychlost opět kolem dvacítky a po cestě několik řidičů s proraženými pneumatikami. Opravdu povzbudivá cesta. Musím uznat, že jsem ztrácel veškerou trpělivost a nebýt toho, že se zlepšilo počasí tak to snad raději vzdám. Ale když jsme tam přijeli tak jsem si uvědomil, proč se říká, že se nic nemá vzdávat. Dettifoss je opět nepopsatelná záležitost. Jediné, co dokážu popsat je jeho síla. Když stojíte dostatečně blízko, tak doopravdy cítíte, jak se chvěje zem. A že se k němu dá přijít opravdu na dotek. Žádné zábradlí, jen vlhké kameny a sráz až na dno. Vydrželi jsme na něj z povzdálí koukat až do západu slunce a já si pak uvědomil, že je to můj poslední západ slunce na Islandu.
O dvacet hodin a osm set kilometrů později se loučím se svou kamarádkou na letišti, zatláčím slzy v očích jako správnej chlap, a zatímco ona zůstává v ráji, mě odváží ČSA zpátky do reality. V letadle ještě jednou vidím slunce jak zalévá svou oranžovou září malý ostrov v Atlantiku. Se slzami už nemá cenu bojovat, protože ani nevím jestli jsou to ty ze smutku, že už odlétám, nebo ty z radosti, že jsem měl možnost zažít tohle všechno. Island se vám zapíše do hlavy a do srdce tak jako málo které místo.
8000 kilometrů, 7 dní, nespočet zážitků
Autor: Jakub Jílek
Poslední díl ze série Islandský deníček byl plný emocí a skvělých zážitků, ale to jsou i předešlé dva. Takže pokud jste nějaký z nich promeškali, je nejvyšší čas to napravit. Oba předchozí díly najdete ZDE.
