V naší anketě jste se vyslovili pro literaturu, a jelikož je naší povinností přání čtenářů respektovat, učiníme tak měrou vrchovatou. Dovolte mi tedy představit nový seriál, který se budu snažit publikovat na pravidelné bázi – bázi čtrnáctidenní.
Protože mám však do diplomovaného odborníka na světovou literaturu daleko jako Milan Kundera k návratu do České republiky, bude i tento ‚pořad‘ o velkých (i méně známých) spisovatelích a velkých (i méně známých) dílech koncipován spíše populárně-naučně a s velkou dávkou nekvalitního humoru. A abyste případně mohli použít tyto články i jako vzdělávací materiál, někteří autoři a jejich díla budou ‚klikatelné‘ a odkáží vás na odbornější zdroje.
Neboť je toto první díl, dovolte mi, abych ho pojal jako úvod ke světovému písemnictví. V dalších epizodách již přesedlám na formát, u kterého už víceméně setrváme – například se budeme zabývat Bohumilem Hrabalem, zmíníme jeho dobu, styl, kterým psal, jeho nejznámější díla, autory, kterými se inspiroval a ty, které inspiroval on a podobně. Pro větší přehlednost půjdeme v čase od prvního jeskynního umělce až do dnešních dnů a v čase se budeme vracet jen výjimečně. Připraveni? Následujte mne.
Nejlepším způsobem, jak poznat duši jiné země, je přečíst její literaturu.
– Amos Oz
Tak pro pořádek by bylo asi nejlepší hned zezačátku říct, co to vlastně je literatura. Ani to není úplně jednoduchá otázka. I člověka, který v životě nepřečetl jedinou knihu nejspíš napadne, že je to nějaké písemné dílo. Ale kde má hranice? Musí být umělecké nebo to může být třeba odborná studie? Může. Do literatury řadíme umělecká díla (Shakespeare), náboženské texty (Bible), biografická díla (Steve Jobs od Waltera Isaacsona) nebo třeba korespondenci (dopisy autorů přátelům nebo nakladatelům). V užším slova smyslu se většinou mluví pouze o té umělecké, kam patří jak poezie, tak próza nebo drama. My se budeme zabývat touto skupinou, ruku v ruce s náboženskou a filosofickou, neboť jsou velice užitečným pomocníkem při pochopení souvislostí. Kupříkladu díla Arnošta Lustiga, autora s tragickou zkušeností z koncentračního tábora, bychom nikdy nemohli pochopit, kdybychom nevěděli vůbec nic o druhé světové válce – a tohle jsou právě ony souvislosti.
Dnes se už nejspíše nedozvíme, jaké první literární dílo bylo kdy napsáno. První písmo, nebo alespoň to, co písmo vzdáleně připomínalo, bylo objeveno někdy v 7. tisíciletí před naším letopočtem v čínské provincii Che-nan. Je tedy vysoce pravděpodobné, že již od té doby vznikaly zárodky literárních děl, jedním z nejstarších dochovaných děl světa je ale Epos o Gilgamešovi, který je někdy z 2. tisíciletí před naším letopočtem. Mezi tím je tedy nějakých 5000 let, v nichž dozajista řada děl vznikla, ale nepřežila do dnešních dnů, abychom s nimi mohli trápit studenty.
Literaturu musíme odlišit od ostatních „písemností“. Hieroglyfy a podobně, byť se dají považovat za písmo (ač jsou to symboly), do literatury neřadíme, neboť sloužily jiným účelům. Toto řazení je ale subjektivní a najdeme také hromadu literárních vědců, kteří je do literatury počítají.
Písmo všeobecně pokládáme za jeden z největších vynálezů historie. Dnes je pro nás obtížné si vůbec představit, jaký byl svět v době, kdy ještě neexistovalo, ale pokud by tomu tak bylo dnes, nečetli byste tenhle článek, nemohli byste mamce či synovi nechat na ledničce vzkaz, že jste šli do hospody a nemohli byste napsat e-mail do školy nebo do práce, že vás po návratu z hospody ve čtyři ráno přepadla rýma a nemůžete přijít. Dnešní svět by bez písma zkrátka téměř nemohl existovat. Na tu vážnější notu – bez písma bychom ani neznali historii. A nemusíme mluvit ani o té nejstarší, bez písma bychom dnes v podstatě ani nevěděli nic o první světové válce, protože její pamětníci (tedy ti, kteří ji zažili v dospělém věku) již většinou bohužel opustili tento svět.
Tolik tedy k obecnému úvodu. Přijměte mé omluvy za to, že byl tak nudný a nezajímavý, bylo to bohužel nutné. Příště se už společně podíváme na díla a autory konkrétní, posuneme se v čase do antického světa, úžasného Řecka a Římské říše.
Autor: Jan Rillich
