Opuštění, týraní, bez domova. O vedení Ligy na ochranu zvířat v Olomouci promluvila Hana Dědochová, která v útulku pracuje již pěknou řádku let. Za tu dobu si zažila své – týraná a opuštěná zvířata, vracení psů z adopcí, ale i světlé okamžiky. Liga je již pět let odkázána hlavně na dary od dobrovolníků, i přesto funguje útulek dál. Jaké příběhy se vedoucí Ligy zaryly do paměti? Jak je na tom útulek s financemi? A jak probíhá samotný adopční proces?
Jaký příběh z útulku se vám zaryl do paměti nejvíce?
Hodně mi dalo štěně, které jsme pojmenovali Cipísek. Cipísek tehdy přišel s nemocným očkem, které muselo být následně vyoperováno. Na operaci šel v poměrně mladém věku a právě tehdy se zjistilo, že má onemocnění srdce. Rychle se jelo do Brna za specialistou MVDr. Scheer a proběhla další operace. No, když takového malého chrobáka vykřesáváte z něčeho takového, tak to ve vás samozřejmě zůstane.
Je tady pak třeba dokonce kniha s názvem Polámané zlatíčko Sára aneb za co stojí bojovat o fence Sáře, kterou napsala jedna kolegyně. Sáru sem přivezli tenkrát spoluobčané s tím, že již objeli dvě veteriny a všude ji odmítli operovat – jenom uspání. Já jsem to následně konzultovala s naším veterinářem, který se k tomu taky přikláněl, protože štěně mělo tříštivé zlomeniny obou předních končetin. Zjednodušeně řečeno u něj hrozilo, že by nohy nerostly. Sára byla navíc kříženec německého ovčáka, takže byla poměrně velké štěně. Nakonec se ale operovalo a fenka měla štěstí, protože zde byla kolegyně, která si ji vzala domů, aby se o ni mohla starat 24/7. Fenka musela být v klidu, nesměla došlapovat na operovanou část a při venčení se jí ty přední packy musely nadnášet – v podstatě mohla chodit jen na zadní končetiny. Potom musela podstoupit další operaci, protože jedna noha se nějak nepovedla. Pak se muselo rehabilitovat. Narazili jsme na rehabilitační centrum Dogrepair v Brně, kde měla fyzioterapeutka tou dobou poměrně čas a tak nám nabídla, že si ji tam nechá. Díky tomu fenka třikrát denně rehabilitovala. Slečna se pak spojila s ortopedkou, se kterou vymýšlely nějaké speciální ortézy. Sára totiž špatně našlapovala a vypadalo to, že se to nezlepší. Nakonec se to ale podařilo nádherně rozchodit a srovnat. Takových případů tady bylo nespočet a trvalo by dlouho, než bych je všechny převyprávěla.
Řešíte nějak ze své pozice případy týrání zvířat? Nebo vám jsou zvířata jen dovážena?
Většinou nám týraná zvířata jen vozí, někdy jsme ale i u samotných odběrů. My s těmito případy nic dělat nemůžeme, protože nejsme ten týraný pes, a do věci tak vstupovat nemůžeme. Je to docela zapeklité. Tak to bylo i u jedné fenky, jejíž případ proletěl celou Olomoucí. Nějaký feťák ji míval v bytě, kde se už nějakou dobu záhadně ztrácela štěňata. Poslední štěně se jménem Iggy se mu naštěstí odebralo. Odebrání se ale podařilo až díky několika lidem, kteří apelovali na město – to pak muselo na doporučení KVS (Krajské veterinární správy) psa odebrat. Ledy se tak konečně hnuly. Známá, která kdysi dělala u policie, jim krásně vyslechla všechny lidi, všechno měli v zápisu – zkrátka vše bylo nachystané a připravené, ale k ničemu se přeci jen neměli. Když nám ale tehdy Iggy dovezli, to bylo něco hrozného. Iggy byla německý ovčák. Byla nucena chodit na zlámaných packách, některé zlomeniny byly dokonce i staršího rázu. Po krevních testech se taky ukázalo, že do ní pravděpodobně cpal omamné látky. Mimo jiné měla i oteklou hlavu. A on z toho nakonec, myslím, vyšel bez trestu.
Zde se tak nějak potvrzuje pravidlo, že co není medializováno, jako by se nestalo.
Myslím, že tohle bylo tenkrát medializované. Ale když to tak vezmete, kolik dneska máte potrestaných lidí? Teď výjimečně byli potrestáni u dvou posledních případů. U toho týraného psa z parapetu udělila soudkyně dva roky natvrdo, a on se stejně odvolává. Na můj vkus jsou ty dva roky stejně ještě málo, ale díky Bohu za světlé okamžiky. Když si to pak tedy srovnáte, tak je to v podstatě nic – kolik případů týrání je a kolik lidí je potrestáno.
Beztak si ti stejní lidé nakonec seženou další zvíře na týrání a nikdo s tím zase nic neudělá.
Samozřejmě. Kdyby se alespoň ukládaly zákazy chovu, a to nejlépe na doživotí. Nemyslím si, že se takoví lidé někdy změní.
Věříte třeba méně v dobro lidstva?
To spíše naopak. Máme to krásně v logu – jsou tam ty soudcovské váhy. To špatné vždy vyváží dobrota ostatních. Je fakt, že ti dobří nejsou tak vidět, ale všichni víme, že tu jsou. Jednak jsou to ti přispěvatelé, jednak je to spousta adoptivních lidiček, kteří si vezmou třeba už starého pejska na dožití. Zkrátka spousta lidí, kteří pomohou a podpoří.
Myslíte si, že vás práce v útulku změnila?
Určitě vás to částečně změní, to asi jo. Ale jak? To fakt nejsem schopná sama říct.
Já bych řekla, že určitě k lepšímu. Navíc takovou práci přeci jen nezvládne každý.
No to asi nezvládne. Je pravda, že za ta léta, co tady jsem, hodně kolegů odešlo. A takových, co vydrželi šest či osm let, bylo velmi málo. Takže asi ne každý to zvládne dlouhodobě. Každopádně všem kolegům, jak současným, tak i téměř všem těm bývalým, členům, sponzorům a prostě všem příznivcům patří obrovský dík, neboť i oni zde nechali kus svého života – bez nich by útulek nemohl fungovat. A proč říkám téměř všem kolegům? No bylo zde pár takových, co hledali jen zaměstnání – bez lásky k tomu, co dělám, a hlavně k těm, se kterými pracujeme, to jednoduše nejde.
Jak a kdy začala Liga pro ochranu zvířat zde v Olomouci?
Někdy v roce 1991 vzniklo sdružení Ligy na ochranu zvířat. Liga potom začala bojovat za ochranu zvířat, hledat místo pro útulek a samozřejmě finance. A někdy v roce 1996 se otevíral samotný útulek.
Liga byla tedy založena ještě před vaším nástupem, co vás motivovalo k tomu sem nastoupit?
Tak já jsem znala ty, co to tady celé vytvořili. Dokonce jsem od nich měla své první štěně. Následně mě dvakrát oslovili, zda bych zde nechtěla pracovat. Tehdy ale byly moje děti malé a nešlo to – sloužily se tady, myslím, ještě čtyřiadvacítky. No a po dvou letech už to šlo, takže jsem nabídku přijala a šla jsem sem pracovat jako řadový zaměstnanec.
Kolik zvířat se u vás v útulku momentálně nachází?
Jedna kočka je momentálně v dočasné péči a psů máme okolo 30.
Vyskytují se v útulku i jiná zvířata než kočky a psi?
Mívali jsme i jiná zvířata, ale zákony a nařízení se změnily. Za tu dobu se to tedy ustálilo na psy, kočky a fretky, na které máme povolení od KVS. Já mám teď doma želvu, protože jsme ji do útulku přijmout nemohli, oslovili nás ale jako útulek a já jsem chtěla pomoct. Dříve, když jsme měli volné prostory, jsme mohli brávat třeba králíky, morčata nebo pískomily, dnes už to prostě nejde. Dnes musí být přesně určená místa pro daný druh zvířete a nikoho nezajímá, že se stejně vše uklízí a dezinfikuje, a zvířata tak mouhou být přemisťována. Teď bude místo na fretky prázdné, dokud nepřijde fretka. Je to škoda, ale je to tak.
Jak se k vám zvířata nejčastěji dostávají? Jsou nalezení nebo je sem chodí lidé i odevzdávat?
Je to různé. Samozřejmě se k nám dostávají nalezená zvířata z okolních obcí a měst, se kterými máme smlouvu. Něco pak tvoří i lidé, kteří se už o zvířata nemohou starat nebo lidé, kteří přijdou, že nalezli zvíře a obec se k tomu nechce postavit tak, jak by dle zákona měla.
A jaký je proces, když se zvíře najde na území obce?
Obec, pokud se zvíře najde na jejím území, by se měla o to zvíře postarat. To znamená, že má buď smlouvu s útulkem, nebo má svoje záchytné kotce. Když to pak obec neřeší a nechává psa nebo kočku venku, tak zvíře samozřejmě vezmeme. Pokud můžeme.
Kolik máte v tuto chvíli zaměstnanců a jak to máte s dobrovolníky?
Zaměstnanec je jen jeden, zbylí pomocníci jsou OSVČ a popřípadě vypomohou členové LOZ (Ligy na ochranu zvířat). No a dobrovolníků, kteří jsou členy LOZ, je něco přes stovku. Otázkou ale je, čemu říkáte dobrovolníci. Jsou to členové ligy, kteří mohou chodit venčit. Nicméně je jich tam sice možná něco přes sto, ale na to venčení je jich asi 20. A i to je možná moc. Je jich spousta, co chtějí, ale ne všichni následně chodí pravidelně venčit, případně jinak pomáhat. (smích)
Takže oni se u vás na stránkách přihlásí pomocí dotazníku a pak se již neozvou?
No i to se stává. Proto jsme se to snažili zkomplikovat nějakým členstvím a nějakým poplatkem. Ono samozřejmě i to vystavení kartiček a vypsaní papírů někoho něco stojí. Ale říkám, zažili jsme i to, že zaplatili poplatky a pak už je člověk neviděl. Takže je to trošku o úctě k práci druhých.
Takže v tuto chvíli máte pouze 20 dobrovolníků na 30 psů?
Baj očko v tuto chvíli ano. A to si myslím, že letos jsou někteří noví dobrovolníci zatím akční. Jinak tady máme už letité členy LOZ! Skalní stepní! Ti chodí již roky pravidelně. Ale jak říkám, z těch nováčků málokdo vydrží dlouho. Někdy to tedy končí adopcí psa, což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu ale víme, že přicházíme o lidi na venčení.
Jak probíhá klasický den v útulku od rána do večera?
V podstatě je to převážně vše o úklidu, stejně jako v nemocnicích. Musíme udržovat pořádek a neustále dezinfikovat, protože u přijatých zvířat nikdy nevíte, jestli se v karanténní době neprojeví nějaké závažné nebo infekční onemocnění. Takže je to dezinfekce, úklid, dezinfekce, úklid. Plus práce s těmi zvířaty – ošetřování, léky, nějaká socializace, procházky. A můj den? Já dělám víceméně tu papírovou práci. Veterinární záležitosti, nebo když je potřeba něco udělat doma, tak to tahám domů a zase sem. Tím myslím nejen tu kancelářskou práci, ale i péči o psy nebo kočky. To se děje, když přijmeme nějaké zvíře, které prostě potřebuje 24hodinovou péči. Já jsem zahradník, účetní, uklízečka a nevím co vše dohromady.
A jak u vás probíhá samotný adopční proces? Komunikujete s lidmi i osobně?
Je nás tu málo a doba jde dál, takže v první řadě by si lidé měli vypsat adopční dotazník. Máme internet, tak ho musíme i využít a ulehčit si tak práci. Dotazník máme ale i proto, že lidé měli pocit, že byli první, a my je přeskočili. Dnes vidíme přesný čas odeslání dotazníku a podle toho můžeme určit pořadí. Na základě dotazníku pak posíláme mail s doplňujícími otázkami. Mezitím je samozřejmě možná i telefonická nebo osobní komunikace. Pokud má pes po karanténě, mohou za ním samozřejmě i přijít. Nebo třeba docházet i delší dobu.
A stalo se vám někdy, že si člověk adoptoval psa, u kterého jste mu jasně řekli, že je třeba problémový, nebo není socializovaný, a oni vám ho pak vrátili?
Určitě ano. Jedná se třeba o případ psa Hátoše, který byl hodně agresivní. Paní o tom věděla stejně jako její zletilé dcery. Za psem docházela po dobu tří měsíců a říkala nám, jak to vše zvládne, jak jsme tady vlastně všichni pitomí a jestli ho tady náhodou netýráme. Paní si tedy psa přese vše adoptovala a pak nám volala, až když ji vezli do nemocnice – pes ji pokousal. Po nás chtěla, ať si někdo přijede psa odvézt. Následně nás hanila za to, že psa opět nabízíme k adopci. Dle ní by takový pes měl být utracen. Psa jsme neutratili nejen z důvodu, že zákon v naší zemi neumožňuje eutanázii zdravého zvířete jenom z důvodu agresivity, ale i proto, že jsme tu pro záchranu!
Máte zde hodně agresivních psů?
Ano, máme jich tady více, ale spíš bych je označila jako problematické. Znamená to ovšem, že je u nich adopční proces složitější. Snažíme se to lidem vymluvit. Lidé nás musí hodně přesvědčovat a dokazovat nám, že to zvládnou. Ale ve většině případů se ta zvířata dříve nebo později vrátí s tím, že majitele pokousali.
A máte zde i stálice? Stálé psy nebo kočky, které třeba už ani nenabízíte?
Ne to neexistuje, nejsme „shromažďovna“ psů. Všechny je nabízíme k adopci. Ale jak jsem zmiňovala, všechny zájemce dopředu upozorňujeme na jejich výchovné problémy. Ani my ale nevidíme do všeho – někdo nás může sebevíc přesvědčovat, a nakonec se sem ten pes stejně vrátí. Zrovna za dvě hodiny nám budou vracet dva pejsky, co si paní osvojila.
Dokonce dva se vám budou vracet?
Ano, prvního si vzala i přes jeho omezení. Pejsek neměl rád, když mu někdo vstupoval moc blízko do jeho komfortní zóny. To znamená například při vakcinaci, manipulaci při ošetření, ale i při mazlení, pokud on sám nechtěl. Majitelka ale sousedku nechala, aby to udělala, a tu pak pes samozřejmě pokousal. Na otázku, zda se psem cvičila, nám odpověděla, že ano. Následně nám paní sdělila, že když viděla, co pes dělá při vytahování klíštěte, rozhodla se, že mu již žádné klíště nevytáhne. Asi za rok si k tomuto psíkovi adoptovala dalšího. V tu dobu nám ale ještě tvrdila, že je všechno zalité slunce. Jenže druhý pejsek měl separační úzkost a pravděpodobně štěkal v bytě, což štvalo sousedy. Zprvu chtěla vrátit toho později adoptovaného psa, pak ale po incidentu, kdy první adopťáček pokousal danou sousedku, chtěla vrátit právě jeho. Nakonec se k nám vrátili oba dva.
Pokud to není soukromá záležitost útulku, tak jak to máte s financemi?
Ještě když jsme měli smlouvu s Olomoucí a Prostějovem, bylo 70 procent z měst a obcí a 30 procent od lidí. No a dnes je to naopak. Smlouvy nemáme zhruba pět let. Město Olomouc tehdy tvrdilo, že musí udělat výběrové řízení, kde byla hlavním kritériem cena. Teď se tedy zvířata vozí jinam.
A co by vám jako útulku pomohlo nejvíce? Materiální, či finanční pomoc?
Samozřejmě pomůže vše, jak materiální, tak finanční pomoc. Ta finanční je lepší v tom, že mohu v daný den jít zaplatit to, co je zrovna potřeba. Ať je to veterinární péče, speciální krmivo nebo něco jiného. Například kolem Vánoc se dělají velké sbírky krmiva, které k nám následně putuje, a my ho pak pomalu nemáme kam
dávat. Výhodnější je pro útulek tedy ta finanční pomoc, ale rozhodně se nebráníme ani té materiální. Je však dobré zjistit si, čím daný útulek krmí. My v útulku nemůžeme pejskům měnit značku granulí každý den. Je opravdu lepší se zeptat, než aby nám někdo donesl 20 kilo jednoho krmiva a někdo zase 10 kilo jiného. Zhruba 50 procent našich psů jsou navíc alergici, pro které potřebujeme speciální krmivo. Nemluvě o darování nekvalitních granulích, které by lidé svým psům nedali, ale do útulků je dávají. Mají pocit, že množství je lepší než kvalita – ne. Raději kupte kilo kvalitního krmiva než deset kilo… víte čeho. Nebo pokud útulku pošle 14 lidí sto korun, budeme moci koupit balík kvalitního krmiva, který stojí okolo těch 1 400 korun. My samozřejmě chápeme, že každý může dát jenom tolik, kolik může.
A kdyby vás chtěl někdo podpořit, jaké jsou cesty?
Máme transparentní účet přímo na webových stránkách, kde najdete i zvířata k adopci. Účet je přímo na úvodní straně, když lidé sjedou dolů. Pokud však mají i přesto obavy, mohou podpořit finančně i přes Darujme. Ti si ověřují výroční zprávy i finanční přehledy, které musíme zveřejňovat.
A co je pro vás, jako pro útulek, nejdražší položkou? Krmivo, veterinární péče nebo zázemí?
Samozřejmě zázemí, protože jsou zde domky vytápěné elektřinou. Účty se vším všudy dělají něco mezi 150 až 200 tisíci ročně. A to i když máme fotovoltaiku. Faktury za elektřinu byly v zimních měsících ve výši 25 tisíc, plus minus. Pak je tu ale i voda nebo vývoz jímky, protože zde není kanalizace. Navíc tu máme budovy, které se budou muset opravovat, nebo kotle, které jsou tu již od založení a budou se muset vyměnit. Jen výměna jednoho kotle by měla stát okolo 40 tisíc, plus práce. Co se týká veterinární péče, tak u té hodně záleží na tom, o kolik zvířat se v tu chvíli staráme. Hlavně záleží na jejich zdravotním stavu, protože pokud máme v útulku v jednu chvíli více vážně nemocných zvířat, potom i faktura za veterinu dosahuje vysokých čísel. No a v neposlední řadě jsou to výdaje za péči ošetřovatelů, kteří se o chod útulku a jeho svěřence starají.
Takže vše vám pokryjí dary od dobrovolníků? Jsou i dobrovolníci, kteří darují pravidelně každý měsíc?
Ano a ano. Máme i pravidelné dárce, kteří mají trvalý příkaz v nějaké peněžní výši, je to třeba 20 nebo 50 korun, ale jde to i do tisícovky měsíčně. U transparentního účtu můžete vidět, kdo, jak často a kolik přispívá. Někdy ale zažijeme i taková překvapení, kdy vám někdo pošle 100 tisíc. To bývá výjimečně, a to pak člověk neví, jestli je to vtip, nebo ne. Když taková částka přistane na účtu, tak jen kouká s otevřenou pusou a nevěří svým očím.
A jaké máte s útulkem plány do budoucna?
Plány do budoucna? Tady je to v podstatě pořád stejné. Jde nám o to, abychom stále nějak zlepšovali zázemí pro zvířata a byli schopni se postarat o co nejvíce potřebných. Kéž by tomu tak nemuselo být, to by bylo ideální. Kdybychom například jenom hlídali zvířata starším lidem, kteří skončí v nemocnici nebo lázních, a zvířata by se pak zase vrátila domů, to by bylo nejlepší. Bylo by to zkrátka lepší, než nacházet vyhozené nebo opuštěné psy. Mnoho z nich tady, ať už děláme, co děláme, i dožívají. Nikdy si už nezažijí, co je to mít domov.
Chtěla byste nakonec vy sama něco říct?
Všude všichni řvou „nepodporujte množírny“. Všichni moc dobře víme, jak to v nich vypadá. Tady ve Šternberku operuje nějaká skupina překupníků, u kterých se štěňata většinou ještě nakazí parvovirózou, takže spousta z nich následně umírá. Prostě nepodporujte množírny. I nad věcmi, na které je zákon krátký, můžeme zvítězit. Když nebudeme podporovat množírny, nebudou mít množitelé peníze. A jediné, o co jim jde, jsou samozřejmě peníze. My můžeme řvát, že na to má být zákon, že s tím má něco udělat vláda nebo soudy. Tak si sáhněte na srdce, máte jenom zavřené oči. No a samozřejmě nemocní a staří psi by si zasloužili domov, ne aby je někdo na poslední chvíli opustil.
Autorka: Tereza Hubáčková
Jste milovníci zvířat a oslovilo vás téma psů a jejich životů? Tak jako lidé mohou pomáhat psům, tak psi dokážou pomoci lidem. Přečtěte si o léčebném kontaktu psa a člověka.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: LOZ Olomouc (Facebook), Útulek Olomouc LOZ ČR (Facebook), olomouckyutulek.cz
