Po sále Divadla na cucky se rozléhá zvídavý strojový hlas: „Jakou roli hrajete v Olomouci? Jaký jste v ní po sobě zanechali otisk?” Z kopírky na jevišti jeden za druhým vyjíždí papíry s fotkami a texty. S jejich pomocí se Viktor Zavadil a Ivana Plíhalová snaží během 75 minut tajemnému hlasu odpovědět. Berou s sebou publikum na rychlý exkurz svými životními příběhy, během kterého se společně zasmějí, zavzpomínají na vážné okamžiky, ale především – jak už název napovídá – do diváků otisknou kus sebe samých.
Představení je autorskou inscenací o hledání stop, které ve městě zůstávají po událostech důležitých pro společnost i jednotlivce. Původně mělo být publiku v olomouckém Divadle na cucky poprvé představeno už v roce 2020, tehdy však plány překazila další významná událost – covidová pandemie. A tak se dočkalo premiéry až v září 2021. Od té doby se hraje až dodnes, vždy jednou do měsíce, a stále, na poměry malinkého divadla, pro početné obecenstvo.
Režisér Štěpán Gajdoš, rodilý Olomoučák, pro svůj projekt vybral dvojici herců, jejichž životy jsou s hanáckou metropolí hluboce spjaté. Ivana Plíhalová se sice narodila v Brně, ale Olomouc jí dala první divadelní angažmá i celoživotní roli. Viktor naopak žije v Praze, ale v olomouckých ulicích prožil svoje dětství a rané mládí. Oba mají plné kapsy zážitků a vzpomínek, které se nakonec staly hlavní inspirací pro představení Otisky.
Když hra začíná, na jevišti se nachází jedna jediná kulisa. Velká kopírka, tedy doslova stroj na otisky. Právě ta tajemným strojovým hlasem otevírá téma vzpomínek a jejich stop. Během představení se diváci s protagonisty poměrně plynuje přesouvají časem z místa na místo a s každým zastavením herci vytváří na kopírce fotografie, které postupně lepí na zeď. Divákům jsou tak představeny momenty hluboce vryté do paměti města Olomouce, ale také chvíle významné hlavně pro herce samotné.
To, co inscenaci odlišuje od jiných divadelních představení, jsou momenty, kdy sedíte v hledišti, posloucháte dialogy Ivany a Viktora a máte pocit, že to, co se před vámi odehrává, z velké části není vůbec nazkoušené. Jejich svižné, důvtipné reakce působí jako skvělá improvizace. Jako by se ti dva právě potkali náhodou v divadle a přirozeně se začali doplňovat. Celá hra je vlastně takové symbiotické záření jejich dvou naprosto odlišných osobností.
Vtahují zkrátka diváky do děje. A to doslova. Ivana hraje v Olomouci už 40 let a je mistryní v budování spojení s publikem. Své monology říká divákům přímo do očí, každému jednomu člověku sedícímu v sále. Zapojuje do svých promluv jejich reakce tak, až získají pocit, že její slova jsou určena výhradně jim. Sálá z ní určitá vyrovnanost, nakažlivý klid a je prakticky nemožné od ní odtrhnout oči.
Mezi nejsilnější momenty jejího vyprávění patří symbolický návrat do roku 1989. Podle vlastních slov tehdy na půdě Moravského divadla v Olomouci vyhlašovala stávku a v rámci Otisků předčítá stejný text jako tehdy. „A pak si pro mě přišli…” končí svou promluvu.
Viktor interaguje s diváky poněkud odlišným způsobem. Představuje energické mládí. Ačkoliv také navazuje přímý kontakt s jednotlivci v publiku, divákům je sympatický hlavně proto, že se s ním mohou snadno ztotožnit. V jednu chvíli začne svůj otisk v Olomouci srovnávat s tím Ivaniným. „Nemám… nemám otisk,” pronese naštvaně a odevzdaně zároveň. Scéna vrcholí tím, že si vzpomene, že hrál ve filmu. Rozhodne se na kopírce vytvořit sto kopií přebalu jeho DVD a rozdat je publiku. Další důkaz, že diváci jsou v tomto případě součást představení.
Otisky jsou promyšlené i bezprostřední. Jsou dokonalou kombinací vážnosti a odlehčení. Jsou deníkem, který stojí za to přečíst – a to zejména díky jejich protagonistům. Jen těžko by někdo pro takové představení našel lepší dvojici herců, která se vám nesmazatelně otiskne do paměti.
Autor: Vendula Berčková
Kromě divadelních her rádi recenzujeme také knížky, filmy nebo třeba koncerty. Přečtete si například o vystoupení kapely Lords of the Sound.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Vendula Berčková, divadlonacucky.cz
