Alois Rašín se narodil před 151 lety jako deváté dítě Františka a Františky Rašínových v Nechanicích u Hradce Králové. Stejně jako Tomáš Masaryk nebyl ani on dítětem intelektuálů či boháčů. Ač by se mohlo zdát, že byl Rašín striktně humanitně založený člověk, nebylo tomu tak. Měl obrovský všeobecný přehled a zájem o přírodní vědy. Dokonce začal studium medicíny, poté však onemocněl tuberkulózou, studia zanechal a přestoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.
Jeho otec vystudoval základní školu a původně se živil jako pekař, aktivně se ovšem zapojoval do veřejného života, což ho vyneslo nejen do funkce dlouholetého starosty Nechanic, ale dokonce až na post poslance tehdejšího nejvyššího rakouského zákonodárného sboru – Říšské rady. Jak už to bývá, jablko nespadlo daleko od stromu a malého Aloise pak výchova předurčila k tomu, že také on nalezl zalíbení v politice a stal se jedním z nejvýznamnějších českých politiků v moderních dějinách 28.země.
Rašínovi nevyhovoval život v přehnaně konzervativním Rakousku-Uhersku, mládí s sebou občas přináší také jistou radikálnost a u mladého Aloise tomu nebylo jinak. Začal toužit po větší svobodě a samostatnosti. Angažoval se v mladočeské straně a tato angažovanost posléze zapříčinila ztrátu jeho titulu a dva roky žaláře, ke kterým byl 14. února 1894 odsouzen v procesu s takzvanou Omladinou. Vězněn byl ve věznici Plzeň – Bory. V listopadu 1895 byl Rašín amnestován, ani poté se však svého politického působení ve prospěch českého sebeurčení nevzdal. Po vypuknutí 1. světové války se Rašín zapojil do ilegální protirakouské odbojové organizace Maffie, za což byl odsouzen k trestu smrti pro velezradu. Celu sdílel s budoucím premiérem samostatné republiky – Karlem Kramářem, který si vyslechl stejný rozsudek. Trestu smrti nicméně oba unikli. Zachránil je nástup Karla I. na trůn, který odsouzené amnestoval, od čehož si sliboval větší přízeň české části národa.
28. října 1918 byl Alois Rašín jedním z mužů, kteří vyhlásili československou samostatnost. Rašín, díky svým pracovním zkušenostem v bance a právnickému vzdělání, měl pracovní zkušenosti, a tak se ujal sepsání takzvaného Prvního zákona, uvedeného památnou větou „Samostatný stát československý vstoupil v život“. Rašín měl být v naší první samostatné vládě ministrem vnitra, ale protože mu bankovnictví a finančnictví přirostlo k srdci, vymínil si, že bude ministrem financí, což se ukázalo jako skvělé rozhodnutí. Díky Rašínovi se podařila ekonomická transformace a bezbolestný přechod rakouské měny na českou. Byl vyznavačem tvrdé fiskální odpovědnosti. Jeho mottem bylo: „Pracuj a šetři“. Vyhlašoval, že není možné brát dávky a zároveň se bavit v hospodách a na fotbalech, za což byl mnohými, zejména levicovými kruhy, nenáviděn.
To se mu nakonec stalo osudným. Devatenáctiletý komunista Josef Šoupal na Rašína vystřelil 5. ledna 1923, když ministr vycházel ze svého bytu v Žitné ulici v Praze. Výstřel Rašínovi zasáhl míchu a způsobil ochrnutí. Umíral ve velkých bolest po dobu šesti týdnů a 18. února 1923 zemřel na celkové selhání organismu. Jeho zásadovost, neústupnost a národní hrdost jsou ale hodnotami stálými a v Rašínově odkazu jsou všechny ztělesněny.
Autor: Václav Ágh
