Už je to skoro dva roky, co jsem se rozhodla splnit si sen a odjet pracovat do zahraničí. V lednu roku 2018 jsem si řekla, že prázdniny po maturitě jsou nejvhodnější příležitostí vyrazit. Takže jsem začala plánovat.
Bez váhání jsem zvolila Anglii, protože jsem si chtěla zlepšit jazyk. Jako nejjednodušší pro hledání práce se jevilo vycestovat jako Au pair, jenže to mě vůbec nelákalo. Přes agenturu jsem jet taky nechtěla, hledala jsem tedy jiné možnosti.
V březnu mi kamarád oznámil, že v dubnu odlétá pracovat do Anglie. „To je boží, přijedu na léto za tebou,“ hned jsem nadšeně zareagovala. Kamarád vybral město na jihu Anglie Brighton, mě to bylo jedno, že jo. Já tam chtěla strávit jen léto. Když jsem zjistila, že Brighton má moře (no ono to sice není úplně moře, ale průliv), tak jsem jásala. Týden před odletem jsem i díky facebookové skupině a jedné Češce, která v Brightonu žije, měla domluvenou práci v kavárně.
Člověk míní, život mění
Dobře, odmaturuju, poletím na léto do Anglie, v září se vrátím a nastoupím na vysokou. Jenže před odletem jsem se dozvěděla, že nikam nejsem přijata. Podala jsem si jedno odvolání a v duchu se uklidňovala, že když tak si ten výlet prodloužím no. Moc to nepomáhalo.
Sbalila jsem kufr, vlakem jsem dojela do Prahy a z Prahy mě čekal let na Gatwick. Až při této cestě mi začalo docházet, že se to opravdu děje a pokládala jsem si otázky jako co to sakra dělám?
Stojím u Costy a ty? Taky
Letadlo přistálo na Gatwicku, kde mě měl vyzvednout kamarád. Jenže on tam nebyl! Ok, panika. Problém byl ten, že jsme oba čekali u Costy, jenže každý na jiném terminále. Typická Anglie, Costa na každém rohu. Po pár minutách jsme se našli a já byla trochu klidnější.
Vlakem jsme se dopravili do centra Brightonu a autobusem k našemu domu. Že to bude moje doma na skoro rok jsem ještě neměla tušení, což
bylo asi dobře, protože jsem z toho baráku měla klaustrofobii. Úzké schody, malinký pokojíček s výhledem na úplně zarostlou zahradu, sdílená koupelna a kuchyň. Později jsem si zvykla, tohle je prostě takové anglické. Share house (sdílený dům) byl velkou zkušeností a zážitkem, ale znovu ho mít nemusím.
Hned první večer jsem viděla západ slunce u moře a naprosto jsem si to zamilovala. Jako ostatně celou tu atmosféru u vody. Každou volnou chvíli jsem trávila na pláži, četla jsem si nebo jen poslouchala vlny. To mi teď chybí úplně nejvíc.
Mluví někdo anglicky?
První dva týdny jsem měla pocit, že lidi kolem mě vůbec nemluví anglicky. Nerozuměla jsem ani slovo. Můj pohovor do práce druhý den po příletu byl taky pěkný trapas. Byla jsem nervózní, v každé větě jsem udělala chybu a zakoktávala jsem se. Do dnes nechápu, že mě opravdu zaměstnali. Postupem času jsem začala víc a víc rozumět a taky jsem se postupně zbavovala strachu mluvit. Vždy, když jsem poprosila o zopakování nebo vysvětlení, tak mi lidé s úsměvem vyhověli, což mě dost překvapilo a taky mi to hodně pomohlo. Možná jsem si angličtinu moc nezlepšila, ale už se tolik nebojím mluvit, a to beru jako úspěch.
Po zhruba dvou týdnech jsem si vypěstovala alergii na otázku How are you? (Jak se máš?) Na těch lidech vidíte, jak je odpověď vůbec nezajímá, prostě to mají automaticky naučené. Někteří ani nečekají, že odpovíte.
Thank you, darling. Thank you, my love. Cože? Slyšela jsem dobře? Ano slyšela, angličtina tyto fráze má a běžně se užívají. Konec konců je to opravdu milé, jen v češtině by to nejspíše bylo divné.
Léto u konce
V srpnu jsem se dozvěděla, že mé odvolání bylo zamítnuto a bylo rozhodnuto. Zůstávám. Poznala jsem nové lidi, z kamaráda se stal přítel a mě čekalo dalších pár měsíců v Anglii.
Anglické výhody
Ačkoli si nedokážu představit, že bych v budoucnu v Anglii založila rodinu, tak si myslím, že pro mladé lidi je anglický způsob života super.
Největší výhodou bezpochyby byly finance a s tím možnost cestovat. Během volných dnů jsme vyráželi na výlety do okolních měst nebo do Londýna. Návštěvu Česka jsme spojili se zastávkou v Dublinu a podruhé jsme letěli do Manchesteru a Liverpoolu.
Další skvělá věc byla dovolená v práci, když jsem řekla, že za měsíc chci na 10 dní volno, tak nikdo neměl problém. Stačilo to říct včas a mí šéfové měli ještě radost, že si odpočinu a někam se podívám.
Nikde nečekáte 45 minut na jídlo, ani v restauraci. Pokud si objednáte třeba večeři domů, tak do hodiny (někdy i do 40 minut) vám poslíček zvoní u dveří.
Brighton je navíc hodně benevolentní město, nikdo nikoho nesoudí a všichni se navzájem respektují.
Nikde ve službách se mi nestalo, že by na mě byl někdo protivný, mračil se nebo mě odbyl. Je pak mnohem jednodušší řešit případné problémy.
Celé léto lidé posedávají v parcích na trávě a je to super.
Svátky
Halloween a Vánoce byly jedno velké wau. Během Halloweenu bylo celé město vyzdobeno různými pavučinami, dýněmi, černými kočkami a strašidly, včetně kaváren a restaurací. Vánoce měly taky grády, všude byly světýlka, stromečky a dárečky, jo vánoční šílenství taky. Na vánoční trhy jsme vyrazili do Londýna. V Hyde Parku se každý rok postaví Winter Wonderland a to je masakr, spousta stánků, kolotočů a všelijakých kýčů. Londýn je vyzdoben krásně, všude srší vánoční atmosféra, ale třeba ve Vídni jsou mnohem hezčí trhy. Zklamáním pro mě bylo, že jsem na žádných trzích nenašla punč, všude prodávali jen svařák.
Zima u moře
Na jihu Anglie nesněží ani tam není pod nulou. To ale neznamená, že
nebyla zima. Byla a zákeřná, už od listopadu strašně foukalo a únor celý
propršel. V malých obchůdcích a kavárnách nejsou radiátory, topí se maximálně přímotopem. Trávila jsem v práci hodně času u toho zmiňovaného přímotopu nebo v kuchyni, tam bylo teplo. Čím více zákazníků, tím víc objednávek a tím větší teplo. Ovšem před Vánocemi a po nich jsme moc zákazníků neměli. V Anglii je to normální, dohání se to pak přes léto, kdy město navštíví hodně turistů.
Jela bych znovu?
Ano! Splnila jsem si hned dva sny. Žila jsem v Anglii u moře a během toho jsem poznala spoustu krásných míst. Musela jsem se postarat sama o sebe a zbavila jsem se strachu z (mluvené) angličtiny. Poznala jsem nové lidi, novou kulturu a neberu to tak, že jsem ztratila rok. Byla to skvělá zkušenost a doporučila bych ji každému. Sama si pohrávám s myšlenkou, že po vysoké zase někam na rok vyrazím. Sama jsem zvědavá, jak to dopadne.
Autor: Adéla Sobotíková
