Oscarový snímek Žádná jiná země (2024) zaplnil sál kina Metropol na šestadvacátém ročníku lidskoprávního dokumentárního festivalu Jeden svět Olomouc. Dokument izraelského novináře Yuvala Abrahama a palestinského aktivisty Basela Adraa přenesl na plátna bezmoc, utrpení, ale také radost a každodennost života osadníků Západního břehu Jordánu. Vypráví příběh těch, kteří vedou nekončící boj o vlastní práva a životy.
Žádná jiná země v režisérském duetu Basela Adraa a Yuvala Abrahama svým provedením dokonale vyobrazila ničím nezkreslenou realitu palestinských vesničanů, kteří dennodenně, už desítky let, bojují za své domovy, práva a životy. Ne nadarmo si dokument vysloužil Oscara v kategorii nejlepší dokumentární film.
Nic není černobílé. Ani životy palestinských osadníků
Na film jsem šla v mírných obavách z toho, aby dokument nesklouzával k extrémnímu hájení jedné a obviňování té druhé strany, protože to by mohlo snímku uškodit. A i přes to, že jde o celkem nesplnitelný úkol, se to dokumentu z mého pohledu přeci jen povedlo.
V izraelsko-palestinském konfliktu je těžké ukázat prstem na viníka a oběť. Jde o ukázkový příklad toho, že nic není černobílé. Světové, ale i společenské názory jsou odlišné, krev se prolévá na obou stranách a ukončit konflikt, který sahá dávno do historie, hrou na poraženého a vítěze jaksi nefunguje. Co ale funguje, je připomínat a vnášet do konfliktu lidskost, empatii a porozumění. A právě to Žádná jiná země nabízí. Nutno tedy před filmem usoudit, zda je váš názor připraven na to vidět lidskou stránku právě palestinských vesničanů z oblasti Masáfer Jatta. Protože o ty ve snímku jde. O životy dětí, žen a mužů, kteří dennodenně bojují s krutými zákroky izraelské armády, která území spravuje.
Obraz, který vás pohltí a nepustí. Monotónní krajinu oživuje narůstající konflikt.
Některé záznamy jsou pořízeny ze soukromé kamery přímo Basela. Právě on a Izraelec Yuval jsou hlavními vypravěči příběhu a jejich z počátku křehké pouto se upevňuje s gradujícím konfliktem. Film se cyklí ve dnech bezvětří a ve dnech prostoupených hrůzou, střelbou a prachem, což někdy může vést k dezorientaci v jakém období se ve filmu nacházíme. Do děje prostupují také retrospektivní kamerové záznamy pořízené Baselovým otcem, který s celou aktivistickou účastí v rodině začal a právě tyto záběry tak postupně doplňují pozadí Baselova dětství. Takový hlubší vhled pak však postrádá postava Yuvala a důvod a motiv propalestinského novináře s izraelským původem tak divákovi uniká.
Podle mě je to ale především narůstající frustrace a nejistota obyvatel Masáfer Jatty, která 
děj posouvá a graduje dál. Jde o nikdy nekončící konflikt, a i když za chvíli už si zvyknete na to, co se děje, že se znovu chystá demolice a bude následovat protest, vytrhne vás právě to zvyšující se zoufalství, strach a bezmoc všech aktérů nad tím, jak nezvratný se jejich osud zdá být. V pozadí proto často místo hudby atmosféru budují právě zvuky střelby, pláče a nesrozumitelných pokřiků.
Jeden den jdou děti do školy a druhý den sledují její demolici. Jeden den se rodiny dívají na televizi z pohodlí svých postelí, druhý spí v jeskyni na matraci a staví domy nové. Je to právě ta syrová realita, co vás udeří. Skutečnost, že to, co sledujete je pro někoho každodenní chléb. Je to ta neumírající naděje, víra a radost v lidech, jejichž životy na plátně sledujete a kteří co den vstávají vděční, že se mohli probudit a čelit utiskování ze strany armády, aby ochránili svou půdu, své domovy a své blízké. I když ne vždy k tomu jsou síly.
Není to o tom vybrat si stranu, ale pochopit ji.
Přitom, jak jsem zmiňovala, nepociťujete že vás někdo nutí odsuzovat izraelskou armádu. Možná stojíte za Palestincem, který utíká před kulkou a nechápete, jak mladá vojačka dokáže odtrhovat ženu od svých dětí, ale necítíte nátlak k tomu, abyste si utvořili extrémistický a negativní názor.
Ano, utiskují palestinské obyvatele, ano, jsou to Izraelci, kdo drží zbraně, a ano, není to dobře. Není to lidské, neobhajuje je to. Ale nikde nejsou nenávistné projevy vůči jednotlivcům, nikde není rozebráno, proč to Izrael a jeho armáda dělá a že je to špatně a že se máte stavět na tu nebo tu stranu.
Protože o tom ten příběh není. Je to jenom pohled jedné strany, kde ta druhá ze své podstaty nemůže být vynechána a nelze ji nijak nezobrazit. Je to příběh o tom, jak se věci z pohledu bezbranných civilistů v jejich životech odehrávají. I samotný vztah Basela a Yuvala a chování místních k izraelskému novináři vyvrací některé předsudky o tom, jak se tyto dva národy vidí.
Není to dokument, který má vytyčit stanovisko o tom, která strana je lepší. Je to jednoduše dokument, který má přiblížit nám lidem žijícím v míru a demokracii pohled těch, kteří takový luxus nemají. Je to příběh o stejných lidských bytostech se stejnými potřebami, se stejnými rutinami, se stejnými zájmy, jenom o pár tisíc kilometrů dál. V zemi, kde jim nebylo dopřáno základních lidských práv. A je to hlavně signál, popíchnutí, abychom si uvědomili, jak jednoduše si sami navzájem něco tak základního můžeme odepírat.
Autorka: Barbora Mlezivová
Editorka: Anna Pospíšilová
Kromě náhledu do izraelsko-palestinského konfliktu nám festival Jeden svět také odkryl život skleněných dětí. Že jste tento pojem ještě neslyšeli? Přečtete si o skleněných dětech v našem předchozím článku.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: kviff.com, csfd.cz
