Hlavní sezóna je u konce, a tak si průvodci a ostatní z řad personálu kulturních památek mohou alespoň na chvíli oddechnout a nabrat síly před začátkem adventních prohlídek. Jako průvodkyně pracuji již čtyři roky, za něž jsem stihla pochopit, že tato práce není nijak fyzicky náročná, zato psychicky je velmi vyčerpávající. I tak jsem se ale po celé ty čtyři roky, každé léto, ráda vracela do role zámecké paní se svazkem klíčů v ruce a jmenovkou na krku. Co taková práce průvodce obnáší a jakou roli v tom hrají mufloni? O tom se s vámi dnes prostřednictvím tohoto článku podělím.
V první řadě je potřeba podotknout, že označení mufloni bylo ještě pár let zpátky veřejnosti zapovězeno a využívalo se výhradně na průvodcárně. Místě, kde průvodci tráví volný čas mezi prohlídkami a kde si mezi sebou vyměňují stížnosti na určité návštěvníky a zážitky z jednotlivých prohlídek. Není to pravidlem, ale někde mají průvodci na průvodcárně dokonce i sešit, kam si tyto příběhy, ať už veselé či méně, zapisují, a to především úsměvné dotazy, které často přicházejí a neustále se opakují. Mufloni, jak toto označení pro návštěvníky využil ve svém románu Poslední aristokratka, spisovatel a kastelán zámku v Miloticích, Evžen Boček, hrají vskutku klíčovou roli v životě každého průvodce. Na to, abych tuto roli dokázala řádně vysvětlit by nejspíš nestačila ani několika stránková kniha, natož pak krátký článek. Ale alespoň se o to pokusím.
Prosím vezměte si papuče a můžeme pokračovat
Lidé jsou různí, ale návštěvníci kulturních památek by se dali rozdělit do pár skupin. Máme tu muže středního věku, kteří si během prohlídky nebudou moct odpustit nějaký ten vtípek. Ti, kteří všude byli a všechno vědí, a tak vás zahrnou nespočtem připomínek k vašemu výkladu. Zvědavce, kteří i po prosbě, aby se ničeho nedotýkali, při první možné chvíli neodolají a sáhnou si na původní kožené tapety, aby se přesvědčili, že jsou skutečně kožené. A kdyby mohli, na nic by nečekali a přeskočili by či podlezli provázek, aby se podívali i tam, kam nesmí. Dále jsou to amatérští fotografové s mobilem v ruce, fotící snad každé zákoutí a veškeré detaily všech pokojů. Otázkou však zůstává, zda se k těm fotografiím ještě někdy vrátí nebo jenom zabírají paměť mobilu. V neposlední řadě jsou to důchodci. Ti, i když se kvůli nim stane z padesáti minutové prohlídky, klidně i sedmdesáti minutová, jsou vděční za všechno. Sice přesuny z jedné místnosti do druhé zaberou celou věčnost, ale to lehké zdržení jste jim schopni odpustit a dopřát jim trochu více času na prohlédnutí místností, než normálně.
Čím déle provázíte, tím lépe jste schopni hned na začátku prohlídky odhadnout lidi ve vaší skupině. Je jedno, zda se sejde velké množství lidí a půjdete s vyprodanou prohlídkou nebo jestli budete provázet pouze dva návštěvníky. V obou případech si tu prohlídku můžete společně báječně užít. Nebo se z té prohlídky na druhou stranu může stát noční můra a vy se jen budete modlit, aby už byl konec. Vždy záleží na lidech. Ale garantuji vám, že tím nejhorším možným scénářem je, když se sejde skupinka, kterou to vůbec nezajímá a celé to působí, jak kdyby přišla zabít volný čas. Za celou dobu prohlídky se návštěvníci neusmějí, když se jich na něco zeptáte, tak nekomunikují a ani se neobtěžují předstírat pozornost, protože celou prohlídku koukají do mobilu. Třešničkou na dortu je ještě když si začnou s někým telefonovat, čímž neruší jenom vás, ale i všechny ostatní. To si pak připadáte, že cokoliv, co říkáte, je úplně zbytečné, protože to říkáte možná tak sami sobě. 
Paní průvodkyně, je to původní?
Na takovém zámku se sice pohybuje velké množství lidí, kteří se starají o provoz zámku a bez kterých by to zkrátka nemohlo fungovat. Ať už je to ten nejvýše postavený – kastelán, lidé na pokladně nebo uklízečky. Ale jen málo kteří z nich jsou vidět tolik, jako již zmiňovaní průvodci. Právě oni přicházejí s návštěvníky nejvíce do kontaktu a dalo by se říci, že tak dokáží ovlivnit s jakým dojmem návštěvníci budou odcházet. A zda v knize návštěv zanechají pozitivní či negativní vzkaz. Co už však nedokážeme ovlivnit, je to, v jaké náladě se na zámek dostaví. Pak se musíme během hodinové prohlídky vypořádat s otrávenými obličeji mužů, kteří se tu ocitli nedobrovolně pod taktovkou svých manželek a uřvaných dětí, kteří z toho všeho ještě nemají rozum. Nedokážete si ani představit, jak může být náročné udělat takovou prohlídku, abyste docílili toho, že si každý odnese skvělý zážitek. Nejlépe tak, abyste zabavili děti, které to nebaví. Teenageři, kteří protáčí oči a dávají vám tak jasně najevo, že jste jim úplně ukradení. Dospělí, kteří se přišli něco dozvědět a i ti, kteří si jen chtěli udělat výlet s rodinkou a sem tam si něco vyfotit.
Průvodci jsou vlastně takoví šašci, kteří se můžou přetrhnout, aby na svoji skupinku zapůsobili. Aby výklad nebyl suchý a nudný přidáváme do něj otázky. V případě dětských prohlídek budu ukazovat všechny tajné dveře a chodbičky a v případě starších žen dám přednost soukromým záležitostem členů rodu, který na zámku pobýval. Jestli je něco, co člověk jako průvodce rozhodně nesmí postrádat, je to improvizace. Nerada tak slyším, když si někdo nahlas myslí, že na každé prohlídce opakujeme neustále to samé dokola. Z jedné strany je to pravda, protože přeci jenom dějiny nezměníme, ale z druhé strany nikdy nevíte, na co se vás lidé mohou zeptat. Teď asi odhalím jedno z největších tajemství všech průvodců. Naše odpovědi, na vaše zapeklité dotazy, na které by kolikrát neznali odpověď nejspíš ani původní majitelé, nejsou vždy pravdivé. Když se vyskytne nějaká taková otázka, jednou možností v této situaci je se omluvit a přiznat se, že nevím. Druhou a tou možná zajímavější odpovědí, pro obě strany, je si to trošku přikrášlit a něco říct. A než začnete něco namítat, ráda bych se obhájila, že to není lhaní, ale pouhé 
uspokojení návštěvníka, který tak odchází s úsměvem na rtech, protože dostal odpověď na svou otázku. A to si myslím, je zásadní. Naším úkolem přeci je, aby naši návštěvníci odcházeli spokojeni. Netvrdím tím však, abyste překrucovali historii, to je totiž úplně jiný kalibr.
Nejdůležitější je si zachovat v každé situaci nadhled a úsměv
Berte tento článek prosím s lehkým nadhledem a pokud tu jsou nějací vášniví návštěvníci hradů a zámků, vězte, že vás máme rádi a bez vás by se veškeré zámky mohly pozavírat a průvodci by neměli co žrát. I my průvodci se občas vyskytneme v roli muflona a jdeme se podívat na prohlídku. Což je mimochodem dost zvláštní pocit, když jste většinu času zvyklí být vy tím řidičem a najednou se ocitnete na místě spolujezdce. V takovém okamžiku i my průvodci máme pocit, že to, na tom nám cizím zámku, je jedno velké bludiště a v polovině výkladu se začínáme ztrácet v celé té dlouhé historii. Takže ano, máme pro naše návštěvníky pochopení. Ale i tak je práce průvodce náročná. Po týdnu provázení vás začínají bolet hlasivky a po dvou týdnech, kdy v kuse denně opakujete ty stejné informace klidně několikrát. Až se přistihnete, že jedete tzv. na autopilota. A do toho se vás ještě někdo zeptá na tu stejnou otázku už po tisící. Začínáte se obávat o své duševní zdraví. Ale jinak bych tu práci doporučila každému všemi deseti. Když práci průvodce dáte jednou šanci, už nikdy vás to nepustí. I když průvodci často nadávají a říkají, že je ta práce vytáčí, není to pravda. V hloubi duše to milují. Myslím si, že průvodcovská činnost, je ten typ práce, který nelze dělat jen tak, protože si chcete vydělat peníze. Musíte k tomu mít nějaký vztah a jakmile si ho vybudujete, už se toho nezbavíte. Naivně jsem si myslela, že tato sezóna, v roli průvodce, bude mou poslední. Byla jsem o tom přesvědčená. Ale čím víc o tom přemýšlím, tak si uvědomuji, že asi ještě nejsem připravená dát této práci sbohem. Jednou přijde doba, kdy bude čas se toho vzdát a předat klíče zase dalšímu, novému průvodci, ale do té doby se ještě ráda vrátím do role zámecké paní.
Autorka: Kateřina Pirožková
Editorka: Soňa Lichtenbergová
Baví vás navštěvovat české hrady a zámky? Pokud ano určitě navštivte „Moravské Versailles“.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: npu.cz, nfa.cz
